V útrobách ORP Sokół. V polské Gdyni kompletně zpřístupní vojenskou ponorku
Když se loni v listopadu objevila na silnicích polského Trojměstí velká černá ponorka, její záběry a fotky obletěly svět. Dnes už je vysloužilé vojenské plavidlo ve vlastním suchém doku před Muzeem polského vojenského námořnictva v Gdyni. Technici, restaurátoři a konzervátoři připravují ORP Sokół na jeho novou kariéru. Od podzimu bude sloužit návštěvníkům jako průchozí exponát.
„Několik desítek let ponorka sloužila v norském námořnictvu, než ji na přelomu 20. a 21. století Norsko předalo s dalšími čtyřmi kusy Polsku. Jako ORP Sokół sloužila v polském námořnictvu od roku 2002 do roku 2018,“ vypráví ředitel Muzea polského vojenského námořnictva v Gdyni Tomasz Miegoń.
Povídáme si u načerno natřeného trupu ponorky. Na délku měří zhruba 48 metrů a na výšku má i s věží necelých 9 metrů. Patří tedy k těm menším, ale bude jako jediná brzy zcela zpřístupněná veřejnosti.
Dva typy torpéd
Dosud jsme stáli na dně nádrže, ve které je ORP Sokół umístěný. Udělali mu ji na míru. Teď už stoupáme po provizorních schůdcích ke vstupu. Dostáváme varování, že uvnitř se ještě pracuje, takže jsou tam otevřené díry v podlaze. Ještě krok dovnitř a vstupujeme do bezprostřední blízkosti torpédometů.
„Je jich tu osm. Používaly se dva typy torpéd – švédská torpéda ráže 533 milimetrů a americká ráže 480 milimetrů. Aby atypická americká munice do odpališť pasovala, byly potřeba i redukční vložky,“ vysvětluje Tomasz Miegoń.
Munici odpališť ládovala obsluha ještě v přístavu. Na moře pak plavidlo vyplouvalo jen s osmi kusy torpéd. Uvnitř nebylo místo pro žádná další. A aby ponorka při bojové operaci mohla torpédo vypustit, musela posádka konkrétní odpalovač nechat zaplavit vodou. Torpédo pak aktivovala na dálku a to díky vlastnímu pohonu velmi hlučně vyplulo ven.
Dobré jídlo a vždy teplá postel
K torpédům se otáčíme zády a díváme se úzkým průchodem dál dovnitř. Kolem nás jsou palandy. „To je obytné oddělení. Posádku tvořilo 25 námořníků, lůžek ale bylo méně. Nebylo pro ně místo. Proto tu platila zásada ‚teplé postele‘. To znamená: jeden vstane na službu a druhý si jde lehnout místo něj,“ přibližuje ředitel muzea.
Spalo se i v jídelně. Navíc námořníci v době volna museli hlavně ležet, tak totiž spotřebovávali nejméně vzduchu. Ponorka sice měla systém na čištění a recyklaci vzduchu, jeho provoz ale zvyšoval uvnitř teplotu.
Členové obsluhy vojenských ponorek – minimálně těch z 60. let, jakou je i ORP Sokół – měli zkrátka těžký život. Ale aspoň co se jídla týče, námořníci prý nestrádali, přestože vyplouvali i na čtyři měsíce. Podle ředitele muzea sloužili na ponorkách nejlepší kuchaři. „Dobré jídlo udržovalo vysokou morálku. Na kuchaři záleží nálada posádky,“ říká. Ponorkovou stravu si vyzkoušel několikrát na různých plavidlech a prý bylo jídlo vždy znamenité.
Kuchař nebo dva si ale na „Sokolovi“ museli vystačit s velmi omezeným prostorem pro vaření. Kuchyňka je tu opravdu malá – čtyři plotýnky, jedna trouba. Lednička je o kus dál a také malá. Polské předpisy navíc zakazují na ponorkách používání lyofilizovaných potravin. Jako sklad ingrediencí pak mohly sloužit i prázdné torpédomety.
Mozek ponorky
Dál procházíme kolem žebříku na hřbet ponorky, kam se dalo vylézt, když plula na hladině. V tu chvíli se věž plavidla stávala pracovištěm několika námořníků. Plavba na hladině a pobyt na hřbetu ponorky byly taky vzácnou chvílí, kdy si kuřácká část posádky mohla zapálit. Uvnitř plavidla je úplný zákaz.
A už následuje velín. „To je mozek plavidla,“ říká hned na začátek ředitel Muzea vojenského námořnictva. „Tady bylo stanoviště navigátora. Je tu k vidění elektronická mapa, přijímač GPS, čtečka výsledků z radiostanice, telefony a další zařízení,“ vyjmenovává.
„Část přístrojů fungovala jen ve chvíli, kdy byla ponorka vynořená. Když se ponořila, ani radiostanice, ani telefony nefungovaly – kromě hydrotelefonu, který dokázal posádku propojit s jiným plavidlem.“
Je tu také stále funkční periskop, ze kterého je možná nejlepší výhled na horizont Pucké zátoky v celé Gdyni.
Sprcha za pár vteřin
„Tady bylo ve chvíli operace velení plavidla. Z toho místa odpalovali torpéda, tady zpracovávali data pro střelbu. Tady bylo stanoviště kormidelníka směru plavby a tady dvou kormidelníků ponoru – přídě i zádě,“ ukazuje Tomasz Miegoń na jednotlivá místa jen doslova kroky od sebe.
Upozorňuje na hloubkoměr, který končí u hodnoty 180 metrů, ale v případě ohrožení ponorky mohl velitel plavidla dát povel k ještě hlubšímu ponoru.
Dál k zádi následuje toaleta se sprchou. Přitom voda je na ponorkách vzácnou surovinou. Na mnoha plavidlech tak prý posádky pořádají soutěž, kdo se dokáže vysprchovat za nejkratší čas. Pobyt v koupelně přitom námořníci sráží na sekundy.
Následuje kajuta velitele plavidla, tajná kancelář, místnost obsluhy sonaru, strojovna – po úpravě kvůli prohlídkám poměrně prostorná. V čase služby to bylo jedno z míst, kam se někteří odvážlivci odebírali ke spánku. Hluk jim nevadil, hlavně že bylo na zařízení teplo.
Zasloužený odpočinek
Ponorky nabízejí něco zajímavého doslova na každém centimetru čtverečním. Jinak tomu není ani na ORP Sokół, který za 16 let ve službě polského vojenského námořnictva plul v Dánském průlivu i Baltském moři. Účastnil se také operací ve Středozemním moři souvisejících s reakcí na útoky 11. září 2001. Byl i součástí elitního týmu sil rychlé reakce NATO.
Za šestnáct let urazil ORP Sokół okolo 26 tisíc námořních mil. Svou vojenskou službu pod polskou vlajkou ukončil 8. června 2018. Na podzim tohoto roku ho Muzeum vojenského námořnictva v Gdyni otevře návštěvníkům jako unikátní průchozí exponát.
