Kamarádi mi říkali, že v 57 letech je to pitomost. Jenže kdy jindy? ptá se převozník a bývalý manažer Wiesner
Řízení školy a výchovu dětí v diagnostickém ústavu v Plzni vyměnil 57letý Konstantin Wiesner za převoznický prám. Tento týden se stal obecním převozníkem na Berounce, v pět ráno zapíná motor a do večera převáží lidi, zvířata i auta. Zatím jenom brigádně, protože převozníků mají na Berounce relativně dost, jeho snem je ale stát se převozníkem na plný úvazek.
Je krátce po šesté, slunce se dere skrze stromy a nad řekou se povaluje jemný mlžný opar. Proti proudu plují dvě labutě a od břehu odráží prám. Ozve se rachocení řetězů, vzlykne motor a převozník spokojeně pozoruje pravidelné vějíře vln. Na dřevěném plavidle stojí dvě auta s vypnutými motory.
Každý manažer by měl občas vypálit do normálního světa, říká Konstantin Wiesner, který se v 57 letech stal převozníkem
„Za dvě minuty jsme na druhé straně,“ praví Kosťa Wiesner, štíhlý chlapík téměř bez vlasů, ale s hustým upraveným vousem. „Dalo mi to dost práce, dostat se sem. Bombardoval jsem obec, poslal životopis, a když už jsem byl neodbytný, můžu aspoň střídat dovolenou. Tady stačí průkaz vůdce malého plavidla, který mám,“ vypráví pedagog a také vytrvalostní běžec, který se o tohle místo opravdu vytrvale dral.
Wiesner je vystudovaný učitel, v devadesátých letech založil reklamní agenturu a posledních deset let pracoval v Dětském diagnostickém ústavu jako zástupce ředitele.
„Myslím, že každý vedoucí pracovník nebo manažer by měl občas vypálit do normálního světa, aby si uvědomil, že ten pocit všechno vím, všechno znám, prostě neplatí,“ uvažuje.
‚Příliš velké vzdělání‘
Místostarosta obce Břasy Petr Kuncl, pod kterého přívoz spadá, se také trochu diví, koho mu vlny přinesly jako převozníka: „Manažera jsme tu ještě neměli, většinou řemeslníci, penzisté, má na tuhle práci až příliš velké vzdělání, ale uvidíme.“
Z prámu na levém břehu drkotavě vyjíždí dva automobily a jeden vůz čeká na nalodění. Ze dveří vystupuje David, a hlásí, že má permanentku. Do práce a domů se tu nechává převážet každý den dvakrát, a to už desátým rokem.
„Já jsem tady skoro veterán. Ušetřím dvacet kilometrů ráno, dvacet večer. Po těchto cestách je jedna cesta skoro půlhodina. Nový převozník vypadá sympaticky,“ usmívá se údržbář z nedalekého hotelového rezortu. „Osoba platí deset korun, za auto je třicet a celoroční permanentka stojí pět tisíc,“ dodává na vysvětlenou nový převozník.
‚Svět musí být vyrovnaný‘
Převozník má výrazně menší plat než zástupce ředitele školy. Nejen tuto připomínku už od svých přátel slyšel Kosťa Wiesner několikrát a má připravenou odpověď. „Svět musí být vyrovnaný, jsou bohatí a musejí být chudí,“ mudruje převozník a vesele doplňuje praktickou stránku.
„Rodina je zabezpečená, bydlet mám kde a dříví na zimu mám ve vlastním lese. Kamarádi mi říkali, do čeho se vrtám, že je to v padesáti sedmi letech pitomost, že jsem mohl mít klid a místo toho před důchodem blbnu. No jo, jenže kdy jindy? Až mi bude dvaašedesát, budu váhavější, nebudu mít tolik energie. Ale třeba převozníci vydrží a nevyjde to. Kdo ví.“
Zatím má ale Kosťa Wiesner energie na rozdávání. Každý den trénuje, protože chce opět splnit limit na slavný Spartathlon, což je běžecký závod na 246 kilometrů z Atén do Sparty. Zároveň je spoluzakladatelem a organizačním ředitelem zářijového závodu Barokomaraton.
O řeckém Spartatlonu napsal vtipnou knihu To (ne)dáš! Jak zvládnout Spartathlon a leccos dalšího a tak je možné, že když se usadí na přívozu dostatečně dlouho, možná o tom napíše knihu také.
Přívoz v Darové je otevřený celoročně od páté hodiny ranní do osmé večer. První zmínka o přívozu na tomto místě je z roku 1830. Motor získal v roce 1975, do té doby byl stejně jako přívoz v nedalekých Nadrybech poháněný lidskou silou.
„Starý prám odkoupilo od obce Studio Barrandov pro filmové účely,“ připomíná místostarosta Petr Kuncl. Přívoz získala obec od Správy silnic a údržby v roce 1997, pronajala ho ale soukromníkovi a teprve od roku 2013 ho provozuje ve své režii.
Celou reportáž si můžete poslechnout v nahrávce v úvodu článku.
