Děti spaly bez rodičů a lidé se o vše dělili. Kibucy mají v Izraeli to nejlepší za sebou
V kibucu Chefciba na severu dnešního Izraele se v roce 1929 zastavil první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Kibuc totiž založili i židé z Československa. Sto let od svého založení ale pionýrská osada s kolektivním vlastnictvím skomírá. A odchází celé kibucnické hnutí, jehož levicové ideály jsou protikladem dnešní pravicově náboženské vlády.
Děti si užívají hřiště ve školní družině v centru kibucu Chefciba na severu Izraele. Kolem je ale řada opuštěných budov. U vzniku kibucu byli před 100 lety i sionisté z Československa a při své cestě do Palestiny je tu navštívil i československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk.
„Vidíte tamhletu budovu? To bývala moje škola, kam jsem chodila od první do šesté třídy. Víte co? Já vám to tam ukážu,“ vede mě Shoshan Boratová. Shoshan je tajemnice ředitele kibuců. Vyrůstala tady a s trochou nostalgie říká, že už to dávno není komunita, jako bývala.
Děti spaly bez rodičů
„Tohle byly naše ložnice. Teď jsou tu kanceláře. Spali jsme tu po třech čtyřech dětech. My jsme nebydleli s rodiči. Za těmi jsme chodili jen na odpoledne,“ popisuje život dětí v kibucu. Pravidla kibuců byla přísná. Děti nebydleli s rodiči, přestože jejich dům byl pár desítek metrů od školy.
„Tohle byla jídelna. Tady jedli všichni společně třikrát denně. Čtyři sta lidí. Slavili jsme tu všechny svátky. Pro pána, tady to vypadá!“ běduje Shoshan.
Změna přijít musela
3:37
Termální lázně na předměstí Reykjavíku lákají místní i turisty. Voda se pak využívá k vytápění
Číst článek
Shoshan mi ukazuje totálně zpustlou, ale architektonicky zajímavou budovu ve stylu Bauhaus. Za chvíli se připojuje i ředitel kibucu Chefciba Ronny Hoffman: „Mnohým lidem se po komunitním životě v kibucu stýská. Mají hezké vzpomínky na dětství, na dobu, kdy byl kibuc jiný. Podle mě ale ta změna přijít musela.“
Procházíme kolem velkého, ale vypuštěného a zanedbaného bazénu. Ronny mi teď ukazuje bývalé komunitní centrum, čili jakýsi kinosál, divadlo a podobně, kde se členové kibucu scházívali ke společným akcím a oslavám. Ronny sám tady měl svatbu. Teď ale říká, že by vstup do budovy už nikomu nedoporučoval.
„Zásadní změna nastala v roce 2003. Ekonomika kibucu na tom byla velmi špatně. Lidé neměli motivaci pracovat, protože jim bezstarostně přicházely každý měsíc peníze. 75 procent kibuců už dnes jako společenství nefunguje. Dneska už se rodiny musí postarat sami o sebe,“ popisuje Ronny.
Sady, rybníky i výrobny
Komunitní život tu skončil. Z kibucu je dnes spíš běžná vesnice, i když o staré kibucníky je tu stále postaráno.
„Bylo tu několik výroben. Jedna třeba dělala plastové trubky, další pak vodoměry. Byly tu ovocné sady, olivové sady, rybníky, něco z toho je tu dodnes a kibuc z výnosů platí svým členům penze a udržuje veřejná prostranství,“ přibližuje ředitel.
Proměna kibucu odráží proměnu celé země. Zdaleka ne pro všechny Izraelce ale směrem k lepšímu.
