Horní Mustang je díky modré obloze a barevně oblečeným lidem fotogenický, popisuje cestovatel
Oblast, která donedávna bývala královstvím. Cestovatel a fotograf Filip Weber se rozhodl Horní Mustang navštívit poté, co si přečetl knihu Tajemný Mustang. Z Nepálu se vrátil na podzim. Kdysi se tam však prakticky nedalo dostat, neboť se v bývalém království usídlili tibetští partyzáni. „Když Čína obsadila Tibet, partyzánské jednotky sídlily v oblasti Mustangů, financovala je americká CIA. Proto byl cizincům vstup zakázán,“ vysvětluje dobrodruh.
Proč už není Horní Mustang královstvím?
Starý král umřel a v dnešní době tam už zcela vyprchalo kouzlo celého království, je tam i nově postavená silnice na hraniční přechod do Číny. Myslím, že s původním královstvím to už téměř nemá nic společného. Čili bych to dnes spíše nazýval Horním Mustangem.
Potěšily mě například starší paní klábosící v centru Lo Manthangu, které poté, co jsme je vyfotografovali a dali jim peníze, říkaly, že to je výborné – koupí si za to čaj, cukr a udělají si večírek, usmívá se Filip Weber
Co bylo hlavním důvodem, proč jste se do Horního Mustangu vydal?
Před mnoha lety jsem v knihovně narazil na knížku od Michela Peissela nazvanou Tajemný Mustang. V 50. letech tuto končinu procestoval a byl zcela fascinován tím, jak je to tam zapomenuté, nedotčené – lidé žijí v ústraní, věnují se buddhismu. Celá oblast zůstala nedotčena dalších padesát let a světu se otevřela přibližně před deseti, patnácti lety.
Dříve se tam prakticky nedalo cestovat…
Důvodem nebylo, že by nepálská vláda chtěla končinu udržet v nějaké zakonzervované podobě. Šlo o to, že když Čína obsadila Tibet, uprchly odtamtud partyzánské jednotky, sídlily v oblasti Mustangů a podnikaly odsud diverzní akce. Financovala je americká CIA. Čili zejména z tohoto důvodu tam byl cizincům vstup zakázán, což postupně polevilo.
„Dříve byla oblast dostupná pouze pěšky nebo se soumary, přibližně před sedmi lety ale postavili silnici a nahrnula se tam spousta turistů.“
Turisté pomaličku začali jezdit, ale bylo to velice regulované. Dodnes se do Horního Mustangu jezdí jen na povolení a s průvodcem, jinak se tam vůbec nedá dostat. Dříve byla oblast dostupná pouze pěšky nebo se soumary, přibližně před sedmi lety ale postavili silnici a nahrnula se tam spousta turistů.
Jak vypadá současný život? Četl jsem, že se lidé z historického centra vystěhovali.
Historické centrum je opuštěné, žije tam jen pár starších lidí. Je hezky zakonzervované a poměrně s citem částečně opravené. Je vidět, že tam byl někdo, kdo jim řekl, aby netahali dráty od baráku k baráku a nevěšeli všude lampy, ale postavili to hezky.
Oprava dopadla pěkně. Lidé se vystěhovali po obvodu starého města, kde si postavili nové domy. Jejich majitelé většinou pochází z původní kasty šlechticů. Chudí lidé, kteří pracovali na poli, neměli na postavení domů prostředky.
„Připravte se na vysokohorskou poušť, nejsou to výlety někde v lesích. Opravdu se šlape pěšky v prachu, větru a ostrém sluníčku.“
Jak fotogenický Horní Mustang je?
Velmi, většinu roku je tam modrá obloha, lidé chodí barevně oblečení. Jsou tam kontrasty mezi červenou stavbou klášterů a bílou stavbou ostatních budov. Lidé jsou celkem ochotní se fotit, většinou za to samozřejmě chtějí nějaké peníze. Potěšily mě například starší paní klábosící v centru Lo Manthangu, které poté, co jsme je vyfotografovali a dali jim peníze, nám říkaly, že to je výborné – za to, co dostaly, si nakoupí čaj, cukr a udělají si večírek.
Co tam stojí za to navštívit?
Myslím, že má smysl tam jet například na týden, deset dní, a podnikat výlety po okolí. Připravte se ale na to, že jde o vysokohorskou poušť, nejsou to výlety někde v lesích, ale opravdu se šlape pěšky v prachu, větru a ostrém sluníčku. Má to svá úskalí.
Jak se lze do Horního Mustangu dostat a jak se v oblasti ve výšce 4500 metrů nad mořem pod horou Annapurna dýchá? Čím se místní obyvatelé živí? A jak rádi nebo neradi se nechávají fotografovat? Poslechněte si celý rozhovor na začátku článku.
