Česká ekonomika vykazuje dobré tempo růstu. Co bychom měli v době, kdy se nám hospodářsky daří, dělat především?
Hned v úvodu této příležitosti využiji k tomu, abych sdělil nejen vám, ale hlavně i posluchačům rádia, že všechna témata, na která byste se rád zeptal a která řeší nějaké dílčí problémy, ať už jde o ekonomiku, zdravotnictví, sociální politiku, obranu, bezpečnost, školství, zkrátka cokoli, jsou výrazným způsobem, pokud jde o návrhy jakýchkoli řešení, limitována tím, že jsme členským státem Evropské unie. Jinými slovy, naše hnutí Referendum o Evropské unii zcela jistě nebude sparingpartnerem ostatních politických stran v jejich pro nás prázdné diskusi na drobná jiná témata všech ostatních oblastí, protože ve skutečnosti jsme v situaci, kdy všechna témata, která předkládají ostatní parlamentní strany, případně neparlamentní konkurence, jsou pouhými změnami, drobnými změnami parametrů současného systému napříč všemi politikami. Jinými slovy, mohli bychom samozřejmě hodiny diskutovat o těch jednotlivých oblastech. Ale naprosto zásadní je, aby občané měli právo se rozhodnout, zdali chtějí, nebo nechtějí pokračovat v politickém projektu Evropské unie. A rád vysvětlím, co je základním kamenem rozhodnutí.

Pane Matějko, úplně vám rozumím, ale my máme také svoje pravidla, to znamená, že se vás, pokud dovolíte, budu na program ptát ve druhé části rozhovoru. Na druhou stranu jestli chápu vaše slova správně, tak vy si povedete stále svou. Kdybyste se dostali do Parlamentu a kdokoli z vašich kolegů v poslaneckých lavicích s vámi bude chtít něco probírat, tak vy na to odpovíte „referendum o Evropské unii“. Rozumím tomu správně?
Ne, nerozumíte. Omlouvám se, nikoli. Řekněme, že to je jakási ustálená nálepka, které se nám dostalo. Monotematické hnutí.

Já jsem takto pochopil vaše slova.
Rozumím. Tak se pokusím je vysvětlit. V této zemi jsme ve všech politických oblastech v situaci, kdy dvě třetiny zákonných norem přijímáme bez rozpravy, což je něco neuvěřitelného, ve sněmovně i v Senátu Parlamentu České republiky.

Víte, ale o tom se teď nebavíme. Mě teď zajímá, jak se zachováte ve chvíli, kdy budete jako poslanec postaven před rozhodování o tématech, o kterých budeme teď mluvit. Pojďme dát našim posluchačům nějaké vodítko, jaké jsou vaše priority v jednotlivých oblastech. Budeme se bavit o ekonomice. Ekonomika roste, co bychom měli v tu chvíli dělat? Nechme stranou Evropskou unii, jsme samostatný stát, svéprávný. Čili pojďme si říci, co bychom měli dělat my.
Promiňte, to je ta zásadní mýlka, které se dopouští velká řada médií a ostatních politických stran. Ne, nejsme samostatný stát. Ne, nemůžeme si rozhodovat o těchto oblastech. Ba dokonce si nemůžeme rozhodovat, pane redaktore, ani o ekonomické oblasti. 

Někdo nám diktuje, co můžeme a musíme dělat?
Ale samozřejmě že ano.

Ano? A kdo to je?
Je to Evropská unie a většinové hlasování, které bylo zavedeno po Lisabonské smlouvě a dotýká se všech oblastí, na které se budete chtít zeptat.

To tvrdíte vy, ale pojďme se tedy vžít do představy, že jsme svobodný stát. Co byste dělal, kdybyste se mohl svobodně rozhodnout, co bychom měli dělat v oblasti ekonomiky ve chvíli, kdy roste? Dostanu z vás tu odpověď?
Pokud bych přistoupil na to, že jsme svobodným státem, kterým v tuto chvíli nejsme, protože jsme součástí Evropské unie, pak ode mě dostanete odpověď principiální na všechny oblasti. Nikdy naši poslanci ve sněmovně, případně v budoucnu senátoři v Senátu nebudou hlasovat, navrhovat nebo obhajovat takové zákonné normy, které by znamenaly, že bude jakýmkoli způsobem posilovat právo státu nebo veřejné moci v neprospěch občanů, firem a soukromého majetku.

Pane Matějko, mě mrzí, že si nerozumíme. Já se ptám, co byste dělal vy? Já se neptám, co budou dělat ostatní. Já se vás ptám ve chvíli, kdy se podaří vašemu hnutí dostat se do Poslanecké sněmovny, jak byste se chovali? Co byste dělali, jaké máte preference? O ekonomice se evidentně nechcete bavit, pojďme se zaměřit na zdravotnictví.
Promiňte, my budeme oba dva v tuto chvíli opravdu ve stejné situaci a já jsem pevně přesvědčen, že to posluchači velmi dobře pochopí. Zeptejte se mě na jakoukoli oblast a já vám znovu řeknu, že je naprosto nezbytné, klíčové a naprosto státnické a je to jediné téma letošních voleb, které má ambici skutečně rozhodnout o tom, jestli v budoucnu po referendu budeme mít příležitost navrhovat v různých oblastech skutečná řešení problémů. Anebo jestli budeme muset, tak jako je tomu doposud, ze dvou třetin bez rozpravy v Parlamentu přijímat. Nezlobte se, prosím.

Pojďme tedy přeskočit to období, o kterém teď mluvíte. Jsme už ve fázi, do které vy se chcete dobrat. Protože říkáte, že nejsme svobodný stát. Pojďme se vžít tedy do pro vás iluzorní situace, že skutečně můžete rozhodovat. Co byste udělal pro to, aby se zlepšila kondice českého zdravotnictví?
Já jsem už na začátku avizoval, že zřejmě budeme anomálií těchto voleb, protože naše téma je o tři třídy výš než všechny ostatní. Já vám na tu otázku rád odpovím, protože je opět principiální. Považujeme za naprosto neefektivní, abychom řešili jakékoli otázky v jakékoli oblasti do té doby - a doufám, že mě konečně necháte v dobrém říct, co je tím pravým důvodem v jakékoli oblasti politické, zdravotnictvím, na které jste se teď ptal, klidně počínaje, až do okamžiku, kdy občané této země budou mít příležitost se rozhodnout, jestli budou chtít pokračovat v tomto projektu.

A teď, prosím to nejdůležitější, a to je ten důvod, proč vy máte pocit, že neodpovídám na vaše otázky a říkám si to své. V České republice, samozřejmě tak jako v jiných státech členských Evropské unie, to nyní funguje tak, že máte dvě třetiny zákonů napříč oblastmi včetně zdravotnictví přijímány bez rozpravy v Parlamentu, to je něco neuvěřitelného. Ty dvě třetiny, které přijímáme v rámci takzvané harmonizace unijního práva. I v této oblasti už jsme se dostali po Lisabonské smlouvě do situace, že musíme přijímat pod sankcí, a ta oblast je obrovsky rozšířená o další podoblasti.

V jedné, poslední třetině v České republice můžeme svobodně v našem Parlamentu rozhodovat o vlastních zákonech, přičemž se musíme opět pod sankcí, ať chceme, nebo ne, vejít do mantinelů Evropské unie. A teď si hypoteticky představte, že se celá sněmovna napříč politickým spektrem v jakékoli oblasti, které řídí jakékoli ministerstvo v současné době, domluví na skvělém řešení, které bude prospěšné teoreticky pro všechny občany České republiky. Ale České republiky, nikoli Německa, Francie, Itálie nebo Řecka. A představte si, že tato práce potrvá dva roky. Bude úspěšná, výsledkem bude přijetí nějaké normy v té jedné relativně svobodné třetině a pak přijde Evropská komise a většinovým hlasováním, případně dokonce nařízením bude harmonizovat i tuto oblast, na které jsme pracně pracovali. Nezlobte se, opravdu to nemá smysl.

Pane Matějko, dobře, pojďme tedy přeskočit stav, který popisujete, a pojďme se vžít do situace, že opravdu bude tedy moci Parlament rozhodovat svobodně. Co byste dělal pro to, aby se zlepšila kondice českého zdravotnictví? Máte na to odpověď, nebo nevíte?
A já tuto diskusi, přestože rozumím tomu zadání, považuji za kontraproduktivní. A opět řeknu proč.

Víte, nejde o mě. Jde o to, že vy teď mluvíte ke svým voličům.
Ano, a proto jim to říkám vašim prostřednictvím a tímto způsobem.

Že vás nezajímá ani třeba oblast zdravotnictví, školství?
Pane, já jsem nic takového neřekl.

Mě zajímají vaše názory na to, jakým způsobem řešit situaci ve školství. Můžeme se tedy věnovat této oblasti? V té se orientujete?
Znovu podotknu, že naše práce, naše životy jsou opravdu extrémně efektivní. Teoretická diskuse na jakákoli témata bez rozhodnutí o tom, jestli budeme, nebo nebudeme pokračovat jako členský stát Evropské unie, jsou naprosto prázdná, zbytečná. Je to neefektivní diskuse. Rozumějte, my máme řadu, opravdu řadu návrhů na řešení jednotlivých politik, ale proč se o nich v tuto chvíli máme bavit? Věříme, že naši voliči a občané to opravdu pochopí. Protože do té doby, dokud nerozhodneme, jestli zůstaneme, nebo budeme pokračovat, ty návrhy nemají smysl. Vždyť si všimněte, jak to funguje posledních 25 let. Kdybyste v České televizi nebo v Českém rozhlase u jednotlivých poslanců různých parlamentních stran chybou prohodili jejich členství v politických stranách, tak si toho v podstatě lidi ani nevšimnou, protože soutěž ideálů, soutěž idejí v české politice v současné době prostě chybí a není. Veškeré volby se smrskly…

Co považujete za nejzávažnější problém České republiky v roce 2017?
Hlavním problémem České republiky, ať chcete, nebo ne, je členství České republiky v Evropské unii. Týká se financování, týká se dotací, týká se bezpečnosti. My jsme šestou, možná pátou nejbezpečnější zemí na světě. Ohrožení se naopak týká společných politik Evropské unie, kdy velké státy, zakládající státy nebo takzvané tvrdé jádro si permanentně chybnými politickými kroky zapříčinily své vlastní problémy. Vždyť my máme nejnižší nezaměstnanost, v podstatě nejjistější sociální systém. Jsme v situaci, kdy máme v poměru k HDP téměř nejlepší pozici z hlediska našich veřejných dluhů. Když se podíváte do Německa, do Francie, do Španělska, do Portugalska, do Itálie, toto všechno chtějí redistribuovat jako takzvanou sdílenou odpovědnost za jejich vlastní chyby i na ostatní členské státy. Proto říkáme, že nejdůležitější je nejdřív se rozhodnout, jestli v tom pokračovat, anebo ne. 

Teď váš program, dá-li se to tak nazvat. Proč považujete za tolik důležité vyhlásit referendum o setrvání Česka v Evropské unii?
Když jsme vstupovali do Evropské unie, a já si myslím, že budu schopen být poměrně klasickým lidským příběhem i pro ostatní. Já jsem, pane redaktore, hlasoval pro. Já jsem hlasoval pro vstup ze dvou důvodů. První byl pragmatický a druhý byl idealistický. Počítal jsem s tím, že máme bohaté zkušenosti po druhé světové válce, jak funguje centrální plánování a socialismus, a protože tuto zkušenost západní státy po válce neměly, tak jsem si říkal, že východní blok má fantastickou příležitost přenést tuto zkušenost do společného podniku Evropské unie, aby se to, co bylo před rokem 89 v rámci centrálního plánování životů, v Evropě už nikdy neopakovalo. V tomto jsem byl velký idealista a zklamal jsem se. Pragmatismus ve mně hovořil: máme veto. Všechny členské státy mají veto, to je zásadní nástroj k tomu, aby pokud by z Evropské unie přicházelo nějaké nařízení, které je v rozporu se zdravým rozumem, tak stačí jedna jediná vláda, jeden jediný parlament a řekne: Ne, to byla efektivní brzda.

A pak přišla Lisabonská smlouva a ta naprosto změnila všechna tato pravidla, a to bylo důvodem vzniku našeho hnutí a naší účasti ve volbách. My jsme jako jednotliví lidé systematicky mnoho let ve veřejném prostoru kritizovali, obhajovali a vysvětlovali, proč toto všechno je špatně. A protože se toho nechytly žádné parlamentní politické strany seriózně tak, aby to vysvětlily občanům, proto jsme vznikli a kandidujeme. To nejdůležitější, co je na pořadu dne, lidé rozhodli v referendu o vstupu do Evropské unie. I v té době jsme měli zastupitelskou demokracii. I v té době mohla rozhodovat vláda a parlament, přesto svěřili toto rozhodnutí občanům České republiky a fakticky menšina z nich rozhodla o tom, že vstoupíme. Myslím tím menšina z absolutního počtu voličů, to jest i se započítáním těch, kteří se nezúčastnili.

Pak přišla Lisabonská smlouva. Víte, je naprosto normální v životě každého z nás, včetně podnikatelů, zaměstnanců, obyčejných lidí, že když uzavřete nějakou dohodu a jste jednou smluvní stranou, jste tím, kdo schválil pravidla, tak se vám přece nemůže stát, že za vašimi zády přijde někdo jiný a tato pravidla, se kterými jste souhlasil, zkrátka změní. Lisabonská smlouva není nic jiného. Je to přesně tento moment. To znamená, že pro nás je nesmírně důležité, aby nejvyšší suverén na úplně stejné úrovni, který hlasoval pro vstup České republiky do Evropské unie, a my to nijak nezpochybňujeme, byl ten, který opětovně rozhodne po změnách podmínek Lisabonskou smlouvou o tom, jestli v tomto politickém projektu chce pokračovat, nebo nikoli.

Píšete, že byste rádi zbořili mýtus, že je všechno předem rozhodnuté a hlas voliče nic nezmění. Vy jste se s něčím podobným setkal?
Permanentně se setkávám. Vždyť je naprosto běžné v České republice, že lidi, a mnohdy oprávněně, z logiky věci zvažují, jestli mají hlas hodit velké straně, malé straně, jestli straně, která podle průzkumů je někde v hranici procenta, dvou, tří, pěti. Víte, když máte parlamentní strany, které se permanentně objevují už z podstaty věci v televizi, v rádiu, když to máte už z podstaty věci, což málokdo v téhle zemi ví, na základě novelizací zákona o volbách a zákona o sdružování politických stran a hnutí, což prošlo téměř bez zájmu médií na konci minulého roku, a jste v pozici a jste mimoparlamentním subjektem, jste v podstatě parlamentními stranami odsouván z hlediska pravidel hry. Na jedné straně parlamentní strany používají peníze nás všech ze státních příspěvků, jsou to obrovské astronomické sumy, a na druhé straně zakážou dalším hnutím a stranám, které jsou mimo Parlament, například přijímat dary nad nějakou výši, ke které se svobodně člověk sám ze svých zdaněných peněz rozhodne.

Počkejte, tak je to mýtus, nebo to není mýtus?
Není to mýtus. Není to mýtus ve smyslu reality. Je to ustálená fikce. Máme něco jiného, co je realita, a něco jiného, co vytváří média jako bublinu, jako něco, co neexistuje. A když my říkáme, že chceme zbořit mýtus, tak je to proto, že jsme si ho my nevymysleli. My pouze přijímáme v tuto chvíli většinovou rétoriku a bohužel je pravdou, že mýtus je takto nasazen v české společnosti, že propadnutí hlasu je velký špatný, chybný krok, že hlasovat pro strany, které jsou v tuto chvíli mimoparlamentní a neobjevují se v průzkumech, je špatně. Přitom je to paradoxně jediná přímá férová volba. A je to paradoxně jediný způsob, a lidé by si to měli uvědomit, jak mohou nabourat současné parlamentní strany, z nichž, když se podíváte na posledních 20 let, opravdu efektivně zjistíte, že bylo úplně jedno, koho jste volil.

Máte za cíl bránit všemi legálními způsoby přijímání nesmyslných zákonů a nařízení. Můžete být konkrétní, jeden příklad?
Mohl bych být konkrétní v evropské eurounijní regulaci zbraňové problematiky, mohl bych být konkrétní v dnes aktuální věci, kdy Evropský soud shodil ze stolu, a dokonce podle České televize, promiňte mi pejorativní název, prý zastánci nepodsouvání kvót a odpůrci kvót de facto ostrouhali. Musím říct, že jsem velmi smutný z tohoto vývoje. Uvědomte si, že v České republice, a znovu se vrátím k těm dvěma třetinám zákonů přijímaným bez rozpravy, lidé v této zemi absolutně netuší, co všechno přijímá český Parlament, protože to zároveň jde ruku v ruce s tím, že se o tom hlasuje, ale bez rozpravy, tudíž se o tom neinformuje.

Můžete vysvětlit, co myslíte tím „vrátit osud politiků do rukou jejich voličů“? Teď tedy podle vás osud politiků má v rukou kdo?
A zase jsme na začátku, pane redaktore. Představte si, že jdete jako občan České republiky a volíte české strany, hnutí, které si nanominovaly nějaké lidi do kandidátních listin, a volíte do českého národního parlamentu. Za normálních okolností by bylo logické, kdyby tito poslanci a tyto politické strany byly ze sta procent odpovědny voličům České republiky.

Nejsou?
Nejsou, samozřejmě že nejsou. A ten důvod je opět v naší účasti v Evropské unii a v harmonizaci práva ze dvou třetin. Uvědomte si jednu věc, my jsme povinni harmonizovat právo ze dvou třetin.

Vy píšete „vrátit osud politiků politiků do rukou jejich voličů“. Já se jenom ptám, jak to myslíte? Já tomu nerozumím.
Já respektuju, že tomu nerozumíte, možná nejsem schopen to obhájit před vámi a chci věřit, že to obhájím před vašimi posluchači.

Zkuste to vysvětlit i mně, prosím.
Velmi se snažím, zjevně nejsme na stejné vlně, ale s tím dneska asi nic neuděláme.

Kdo má tedy v rukou osud našich politiků? Vy o tom píšete, chcete vrátit osud našich politiků do rukou voličů. Já se ptám, jak to myslíte?
Vystoupením České republiky z Evropské unie.

Jak se díváte na průběh brexitu?
Já jsem s ním spokojený, protože my na rozdíl totiž od čerpání informací z českých médií máme permanentní kontakt, a teď poslední týden dokonce s lidmi, kteří se účastnili brexitu v té nejužší týmové práci, pokud šlo o jeho provedení. A musím říct, že to, co se děje v Británii, a to, jakým způsobem Británie v současné době má tendenci prosperovat, je něco úplně jiného než to, co se dozvídáme tady u nás v České republice. A já tomu rozumím, protože zkrátka i před volbami v říjnu je nezbytně nutné poukázat v podstatě na to, že Británie je na tom špatně a že je to slabý hráč pro vyjednávání s Evropskou unií. Není. Británie bude po brexitu nesmírně svobodnou prosperující zemí a Evropská unie bude velmi ráda, když uhraje alespoň něco.

A pane Matějko, co se dosud v těch třech kolech vyjednávání zatím tedy podařilo dohodnout s Evropskou unií?
Já vám v tuto chvíli nechci, nemohu a nebudu říkat to, jaké informace máme z jednání s lidmi, kteří se tím zabývali a fyzicky prováděli kampaň. Na druhou stranu mohu říct, že, a znovu to zopakuju, protože to považuju za důležité, ty informace, které jsou teď v České republice, jsou diametrálně rozlišné oproti tomu, co ve Velké Británii opravdu je. A pak je nezbytně nutné si ještě říct jednu důležitou věc. Premiérka Mayová a všichni ostatní samozřejmě přirozeně budou hrát, tak jako všichni na celé planetě, pokud jde o politiku, určitou roli a budou tlačit a dělat nátlakové akce a budou někde ustupovat do té doby, než se ta dohoda podepíše. To důležité je, a to by lidé měli vědět v České republice, Británie není povinna dohodu s Evropskou unií uzavřít. Po dvou letech od oznámení radě o tom, že členský stát vystupuje, pokud se nedomluví s Evropskou unií na podmínkách vystoupení, automaticky přestávají platit všechny unijní smlouvy, regulace a nařízení pro ten konkrétní stát, který vystoupil.

Co je pro Česko alternativou členství v Evropské unii?
No, proboha, svobodný život, svobodné obchodování s celým světem bez regulací, bez politických sankcí těm, kteří nevyhovují, kteří prostě najednou tlačí jinou politik, a my musíme přistoupit na to, že blokujeme obchod s některými subjekty. Víte, teď budu třeba konkrétní, pojďme do toho. Máme blokace, politické blokády a různé věci ve vztahu k Rusku. Já rozumím, chápu a teď si představte, že existuje nějaký bývalý politik Německa Schröder, který sedí ve vysokých funkcích ruských společností, a že tam, kde my jsme z titulu toho, že jsme přijali servilně sankce vůči tomuto státu, jsme se dostali do situace, že některé společnosti přestaly profitovat, musely propustit zaměstnance a přes třetí společnosti z dalších států Němci i Francouzi čile s Ruskem obchodují. Víte, a to je vždycky a bude vždycky. Nedělejme si iluze o tom, že v Evropské unii bude Česká republika nějakým hráčem a sparingpartnerem. Nebudeme. Vždycky budeme sloužit k prosazení zájmů vyšších, větších hráčů a většinové hlasování je to poslední, co nás mohlo potkat.

A co byste považoval za úspěch vašeho hnutí v nadcházejících parlamentních volbách?
Jednoznačně účast ve sněmovně, jednoznačně pokud možno čím nejvyšší počtem mandátů, a to z důvodu, abychom získali silný koaliční potenciál pro to, abychom mohli v tom volebním období referendum o Evropské unii skutečně prosadit. Bez něj se opravdu nehneme.

Vladimír Kroc Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít