První světová válka změnila mapu Evropy k nepoznání. Starý svět skončil a vznikly nové státy, které existují dodnes. Jak známo, hlavní vinu neslo Německo, kterému spojenci vystavili za ničivou válku dlouhý účet. Přesně před devadesáti lety byly na pařížské konferenci stanoveny válečné reparace.

0:15 29. ledna 2011 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

První světová válka byla nejničivější válkou, jakou do té doby lidé vedli a protrpěli. 11. listopadu 1918 bylo uzavřeno příměří, ústřední mocnosti v čele s Německem kapitulovaly. Spojenci v následných mírových jednání požadovali, aby Německo platilo válečné reparace.

„Původně o té částce nebyla tak úplná shoda mezi jednotlivými vítězi nad Německem a konečné stanovení výšky reparací trvalo až do roku 1921, kdy došlo ke shodě v tom smyslu, že Německo by mělo zaplatit zhruba 120 miliard marek reparací,“ říká historik Jaroslav Kučera z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a pokračuje:

„Německo nemělo platit reparace protože napáchalo škody, ale protože rozpoutalo válku. Toto byl postoj, který byl vtělen i do Versailleské mírové smlouvy.“

Německo nikdy nepřijalo reparace za spravedlivý trest. Otázka reparací tak hnala vodu na mlýn Adolfu Hitlerovi, který často před rozvášněným davem horoval o tom, že ostuda versailleského míru musí být odčiněna. Navíc na konci 20. let přišla tvrdá hospodářská krize.

„Spojenci si evidentně v této době už uvědomovali, že původní částka reparací byla stanovena příliš vysoko a že reparace vhánějí Německo, především politicky a do jisté míry i hospodářsky, do slepé uličky,“ pokračuje Kučera.

Spojenci vyhlásili v roce 1931 moratorium na placení reparací a tento rok znamená konec placení válečných náhrad pro Německo.

Ovšem Němci platili dál. Do října roku 2010 splácela německá vláda úroky z úvěrů, které si Německo ve 20. letech muselo na reparace vzít.

„Poučení by mělo znít, že nelze mírové uspořádání udělat v jakémsi opojení z vítězství pouze na úkor jedné strany, čili té strany, která prohrála. Snaha o revizi mírového uspořádání je tak silná, že se vlastně jeví jako nestabilní. Versailleský systém vydržel pouhých 20 let,“ dodává Kučera.

Když Německo prohrálo i druhou světovou válku, zvolili k němu spojenci jiný přístup. Pod svým dohledem a vlivem ho postavili znovu na nohy.

Pavel Polák, Michaela Vydrová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít