Dívala jsem se, kdy vzniklo Kaleido, a zjistila jsem, že v covidu – jako spousta jiných zajímavých projektů. Kde jste byl v covidu?
Začínal jsem covidové období v Amsterdamu, pak jsem ještě chvilku učil a pracoval na dálku se svým bratrem Filipem na limonádovně, kterou jsme rozjížděli.

Přehrát

00:00 / 00:00

Důležitý je tzv. efekt přenesení, kdy máte pocit, že jste se dostali na jiné místo. To je pro lidi, kteří dlouho leží na jednom lůžku, silnější než samotný film, říká Marek Háša, zakladatel a ředitel firmy Kaleido

Ale do toho jsem cítil, že bych si chtěl rozjet něco, co nebude úplně grantový projekt, jako byla ta limonádovna. A říkal jsem si, že by bylo skvělé vymyslet další inovaci pro zdraví, která by pomáhala někde úplně jinde, a měli bychom ji plně pod kontrolou, mohli ji třeba i časem zpoplatnit, a tak udržet déle naživu a více rozvíjet.

Rovnou vám to bylo jasné?
Měli jsme více nápadů. Ale během nástupu covidové pandemie do Evropy se hodně medializoval problém sociální izolace v domovech pro seniory nebo obecně v sociální péči. A to mi ukázalo, že právě tento nápad stojí za to implementovat do praxe.

Virtuální zážitky

Jak Kaleido funguje?
Je to strašně jednoduché. Vytváříme v podstatě filmy do brýlí pro virtuální realitu a ty brýle spolu s filmy pak doručujeme do pečovatelských zařízení. Tam si s tím už pracují po svém, jak chtějí. Snažíme se školit a co nejlíp je vzdělávat v tom, jak s tím pracovat správně, bezpečně, efektivně. Děláme pro ně pestrou paletu filmů, říkáme tomu virtuální zážitky, a oni to pak na individuální bázi používají se seniory.

Máte seniory, kteří toto nezvládnou – ve smyslu, že jejich indikace k tomu není vhodná?
Rozhodně. Kupříkladu ve středu jsem byl na ukázkové schůzce v nemocnici v Kutné Hoře. Šli jsme tam na oddělení chirurgické následné péče a zkoušeli jsme to s některými jejich pacienty.

Pro některé to prostě není, protože už je třeba zmatenost kvůli demenci nebo jiné mozkové poruše příliš vysoká a ten člověk už se moc neorientuje. Potom není úplně vhodné ho brát někam, kde bychom ho dezorientovali ještě víc. Nebo tam může být i zrakový problém, že fakt vidí tak špatně, že by si to vůbec neužil.

Pro epileptiky to nedoporučujeme, i když už jsem taky slyšel příspěvky na konferencích o tom, že i virtuální realita se dá používat u epileptiků. Ale sám bych si na to jako laik netroufl.

Mně se líbí, že tím malým filmem to nekončí – senior není uzavřen tím, že mu někdo na deset minut pustí virtuální realitu, a tím to hasne.
To je ideální stav, když si o tom s ním někdo pořádně popovídá. My to nemáme samozřejmě úplně pod kontrolou, protože většinou tu aktivizaci neděláme sami – kromě našeho testování.

Ale doporučujeme, aby vždycky po tom zážitku navázal rozhovor o tom, co ten člověk viděl, jaké emoce mu to třeba spustilo, jak se u toho cítil, jestli se mu vyplavily nějaké vzpomínky. A často vás ten rozhovor dovede hrozně zajímavým směrem a můžou se otevřít části života toho člověka, o kterých třeba personál zatím neměl tušení.

Vlakem do Indie

Máte nějaký příklad?
Testovali jsme nový kognitivní trénink, ve kterém v jednu chvíli projede vlak. Zkoušel jsem to schválně s paní, která už měla pokročilejší demenci, protože jsem chtěl vědět, jestli ten kognitivní trénink zvládne i někdo, kdo už ten deficit má větší. Klientka se hned chytla toho vlaku, moc si už nevšímala zbytku toho zážitku a začala povídat o Indii a o tom, jak tam jezdila vlakem.

Když jste v českém domově seniorů a mluvíte tam s devadesátiletou paní, která má pokročilou demenci a mluví o Indii a vlacích, tak si říkáte, že si možná něco vymýšlí v hlavě, nějaké příběhy, které se nestaly. Ale když jsme jí pak sundali brýle, tak se o tom rozpovídala strašně do hloubky. Povídala o tom, jak procestovala celou Indii vlakem.

A potom jsem to probíral s jednou pečovatelkou a ukázalo se, že ona opravdu v Indii byla, ale netušili, že tam strávila tak dlouhou dobu. Nějakým způsobem se během „socíku“ dostala do Indie a zažila toho tam strašně moc. A takto se o tom můžete dozvědět skrze virtuální zážitek.

Malý zázrak

Myslím, že musí být nesmírně zajímavé se jenom dívat na to, co se člověku děje v obličeji, když je ležící nebo sedící pacient uprostřed únorového dne na nějaké krásné vycházce někde na zelené louce nebo někde u moře. Co se děje? Viděl jste to?
Viděl jsem to nesčetněkrát. A taky dostáváme mnoho dopisů z praxe. Moje kolegyně Gabča takto dostává spoustu dopisů, kde si sociální pracovnice hrozně pochvalují takové mikroefekty, které můžou být možná těžce pochopitelné pro někoho, kdo v sociální péči nedělá.

U těchto lidí, kteří jsou opravdu většinu dne zavření na svém pokoji, hodně odchází motivace do toho dne a postupně se jim vytratí jiskra v oku. Ale tím, že toto je pro ně úplně jiné médium než třeba televize, na kterou už jsou zvyklí a už to s nimi nic moc nedělá, se jim najednou jiskra do oka někdy vrátí. Nebo jak to někdy nazývali v těch dopisech: „staví to klienty ze židle“.

Posílali nám nedávno hezký příběh paní, která je imobilní, opravdu se téměř vůbec nehýbe. A když jí pustili koncert v Kaleidu, tak si začala poklepávat nohou a zpívala si do toho. Může to znít jako málo pro někoho, kdo je úplně zdravý, fit a chodí všude po světě, ale v sociální péči je to takový malý zázrak.

Jak vypadá spolupráce Marka Háši s jeho bratrem? Kdo jsou cestovatelé, kteří pro Kaleido natáčejí krátké filmy? A jak škodlivé jsou stereotypy týkající se stáří? Poslechněte si celý rozhovor, audio je v úvodu článku.

Lucie Výborná, krt Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít