Slovenský štát Jozefa Tisa aktivně podporoval zrůdnosti nacistického Německa, připomíná historik
Ještě před 2. světovou válkou se na Slovensku objevovaly touhy po samostatném státu. V roce 1939 tak vznikl Slovenský stát, resp. Slovenský štát. Toto období totalitního, někteří říkají přímo fašistického státu, se po válce už příliš neřešilo. Spojenci uznaná exilová vláda i exilový prezident totiž reprezentovali nové a demokratické Československo.
Ale vraťme se ještě dál do historie. „V roce 1918 se Čechům splnil dávný sen, takže nově vzniklé Československo vnímali jako svůj stát a naplnění staletého snažení,“ popisuje historik Michal Lukeš v pořadu Jak to bylo doopravdy Českého rozhlasu Plus.
A pokračuje: „Na sklonku války se z pragmatických důvodů politické reprezentace dohodly na společném státu. Češi ale měli jinou historii než Slováci. Také jiné právo, jinak zacílený obchod, dopravní cesty a také náboženství. Vzájemné vztahy tak od počátku obsahovaly otazníky, které nezmizely ani za první republiky. Autonomní snahy, a to až do vyhlášení Slovenského štátu, měla Slovenská ľudová strana, která se později přejmenovala na Hlinkovu slovenskou ľudovou stranu.“
Na podzim 1938 byla přijata Mnichovská dohoda. Další události popisuje historik Lukeš: „Československá společnost byla otřesena, do tří měsíců měly být řešeny požadavky Slováků a Maďarů. Už 6. října 1938 bylo vyhlášeno autonomní Slovensko a do půl roku, resp. 14. března 1939, pak samostatný Slovenský stát.“
I válku tak oba národy prožívaly odlišně, nejlíp je to vidět na příkladu protinacistického odboje. Na území Čech a Moravy začal odboj s prvními dny okupace, na Slovensku se Hitlerovi vzpíraly jen ojedinělé skupinky bývalých agrárníků a komunistů.
Slováci a Hitler
Slovensko nakonec bylo „navenek“ samostatné, ve skutečnosti to bylo jinak. Přestože na jejich území nacističtí vojáci nebyli – s výjimkou západního Slovenska –, politické řízení bylo jednoznačně pod vlivem Hitlera.
„V čele státu byl na sedm let zvolený prezident Jozef Tiso, kterého od roku 1942 označovali jako svého ,vůdce‘. Když pak Hitler nařídil rekonstrukci vlády, uposlechnul bez řečí,“ připomíná Lukeš.
23:58
Jozef Tiso žádal jeden národ, jednu stranu a jednoho vůdce. Nemůžeme s ním srovnávat Emila Háchu
Číst článek
„Byl to totalitní a nedemokratický stát, který začal organizovat i své bezpečnostní síly. Také byl zřízen koncentrační tábor, kam se lidé dostávali i bez rozhodnutí soudů. Tiso nezapomněl ani na úřad propagandy a slovenské ozbrojené síly bojovaly nějakou dobu po boku nacistických vojsk.“
Temnou částí tehdejší slovenské historie byl i jejich vztah k židovským spoluobčanům, a to ne pouze kvůli nátlaku Německa – jak se pak mnozí snažili vymlouvat. Podle historika hrály roli hlavně hospodářské zájmy. „Omluvou nemůže být ani to, že Slováci netušili, co se pak s transportovanými Židy dělo,“ zdůrazňuje historik.
A pak, na podzim 1940, přišlo vládní nařízení, které mělo navždy vyřešit tzv. židovskou otázku. „Bylo to jedno z nejkrutějších opatření, dokonce v celé Evropě,“ říká Lukeš. „Slovenský štát platil Německu 500 říšských marek za každého Žida, který se nevrátí zpět.“
Dohromady tak šlo o odvlečení zhruba 58 tisíc Slováků židovského původu, po válce se jich vrátily jen stovky. A kdo za to může? Pod příkazem k hromadné likvidaci byla dvě jména tehdejších ministrů: Vojtěcha Tuky a Alexandra Macha. Poválečný Národní soud je za vlastizradu odsoudil k trestu smrti, stejně jako kněze, premiéra a prezidenta Jozefa Tisa.
Na otázku pořadu, jestli byl Slovenský štát fašistický, historik Michal Lukeš odpovídá: „Byl to bezpochyby totalitní nedemokratický stát a vazal nacistického Německa. Jeho představitelé podporovali zrůdnou politiku a činy nacistického Německa. Mnozí z nich byli přesvědčení fašisté. Jsou tak odpovědní za bolest, zločiny i za smrt tisíců lidí.“
Víc najdete v audiozáznamu pořadu Ivany Chmel Denčevové v úvodu článku.
