Co se dá z vyvodit z příběhů o nevděčných hadech? Že na milosrdenství, lásku, sympatie, ochotu pomoci máme zapomenout? Jen kvůli obavě, že se možná zklameme? A co když ne?

Rčení pod rentgenem Praha 7:05 20. srpna 2017 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Mezi bajkami připisovanými legendárnímu Ezopovi je příběh nazvaný Sedlák a had.

Milosrdný sedlák najde hada zkřehlého mrazem, a aby plaza zachránil, dá si ho pod šat. Had je však jedovatý a hlavně zvrhlý. Jakmile se ohřeje a rozhýbe ztuhlé tělo, svého dobrodince uštkne. A ten, než zemře, usoudí: „Právem trpím, protože jsem se smiloval nad ničemným tvorem.“

Ezopův plaz svůj proradný skutek ještě nijak nekomentuje. Promluví až had vystupující v téže bajce, ale sepsané jiným autorem, Phaedrem. Na otázku, proč zabil svého zachránce, vražedník u Phaedra odpoví: „Aby nikdo nezkoušel zlým prospívat.“

Lidského nevděčného hada si na hrudi hřáli třeba Caesar (Brutus) či anglický král Jindřich II. Plantagenet (syn Jan, zvaný Bezzemek).

Ale co se dá z takových příběhů vyvodit? Že na milosrdenství, lásku, sympatie, ochotu pomoci máme zapomenout? Jen kvůli obavě, že se možná zklameme? A co když ne?

Podobné otázky zjevně napadaly i barokního bajkáře Jeana de La Fontaina. V komentáři k své verzi historky o zlovolném plazu si na ně odpovídá takto: „Je dobré milosrdným být. Však ke komu? To problém je.“

Důležitější než filozofování je ovšem u La Fontaina akce. Jeho samaritán neumírá, protože zůstane ve střehu. Takže když na něj zlovolný had vyrazí, může útočníka pohotově rozrazit na tři kusy.

Poučení?

Kdo chce mermomocí hřát zrovna hada, který nemusí mít dobrou povahu, nechť koná milosrdenství s bytelnou sukovicí po ruce.

Nebo jinak: Konáme-li už dobré skutky, zajímejme se i o jejich dopad. 

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít