Pazderka: 30 let po odchodu posledního okupanta je pohled Ruska na invazi 1968 velkým zklamáním

Já jsem mluvil s generálem Vorobjovem před asi 12 lety, kdy mi popisoval různé fáze svého života, jak se v Československu ocitl v roce 68, jak z něj poté právě v tom červnu 1991 odlétal. A popisoval to jako velmi emotivní konec, kdy se mu tak trochu ulevilo, kdy celá ta operace, která začala už někdy na přelomu let 1989 a 1990 a často visela na vlásku, dopadla úspěšně. On měl v hlavě termín 30. června 1991, ke kterému se obě strany zavázaly, že dokončí ten velký logistický proces.

Devatenáctého června odjel z Milovic poslední transport okupační armády a za dva dny překročil československou hranici. Takže de facto jednadvacátého června už odešel poslední sovětský voják, s výjimkou právě generála Vorobjova. On poté vzpomínal na velký koncert v Praze, který byl mířen na oslavu ukončení okupace, ten se konal čtyřiadvacátého června.

A podle původního plánu měl generál Vorobjov jako poslední sovětský voják odletět z toho mega koncertu vrtulníkem. Bylo to domluveno s Michaelem Kocábem jako hlavní postavou vyjednávání vedle Luboše Dobrovského. A nakonec sovětská strana na to nepřistoupila, poté Vorobjov odcestoval z letiště ve Kbelích o tři dny později.

A tehdy, když se domlouvala akce s odletem helikoptérou z Křižíkovy fontány, tak údajně místo generál Vorobjova skutečně do letadla dali nějakou maketu generála?
Ano, byl to nafukovací voják, který měl uniformu sovětské armády. Vím, že Vorobjov „off record“, nechtěl o tom mluvit oficiálně, říkal, že to nakonec způsobilo na sovětské straně zděšení. Že jsou součástí maškarády nebo výsměchu sovětským vojákům, o což ale nestál, jak říkal, ani Michael Kocáb, ani česká strana. Takže nakonec se dohodlo toto kompromisní řešení. Z koncertu vrtulníkem odletěl nafukovací voják, ale skutečný Vorobjov odcestoval z letiště ve Kbelích o tři dny později. Měl ještě květinu, tu mu předali a říkal, že to bylo velmi emotivní a hlavně velmi, velmi klidné rozloučení.

Jen krátce připomenu - Eduard Arkaďjevič Vorobjov je ročník 1938. Narodil se v ruské Voroněži. Vystudoval stavební školu, ale krátce poté vstoupil do sovětské armády. Jak popisoval, byla to i otázka určitého statusu, možnosti posunout se v úrovních sovětské společnosti poměrně vysoko. Absolvoval vojenské učiliště v Baku, pak sloužil v sovětských jednotkách na Ukrajině a pak se dostal právě do NDR a v srpnu 1968 patřil v hodnosti kapitána a velitele 6. roty 242. motostřeleckého pluku k sovětským jednotkám, které vstoupily do Československa ze strany tehdejšího východního Německa a obsadili oblast kolem Domažlic. On na to vzpomínal poměrně emotivně a zároveň také velmi poctivě.

Když jsem s ním mluvil, tak on skutečně reflektoval svojí tehdejší naivitu i tehdejší představy. Říkal mi, že v té době skutečně byl jakýmsi produktem sovětské propagandy.

Popisoval, jakou vstup do sovětské armády znamenal izolaci, jak téměř neměli bezprostřední kontakt s lidmi, ani se svými, tedy s Rusy, tak samozřejmě s obyvatelstvem NDR nebo potom Československa. On byl podle svých slov velmi jasně přesvědčen, že stojí v první linii boje proti kontrarevoluci a že pro dobro tehdejších československých obyvatel je nutné zasáhnout.

Zatímco generál Vorobjov Československo opustil na konci roku 1968, dále dělal vojenskou kariéru, tak tisíce vojáků tady zůstaly. Co tady byla jejich oficiální úloha, jaké měli úkoly?
Oni byli součástí takzvané Střední skupiny vojsk, která úzce souvisela s celou linií vedoucí od východního Německa právě přes Československo. Tady i podle výpovědí řady dalších sovětských vojáků, já jsem mluvil ještě do knihy Invaze 1968: Ruský pohled, třeba s generálem Pavlem Kosenkem.

Pro ně to byla pomyslná první linie útoků Severoatlantické aliance. Koneckonců invaze v srpnu 1968 byla, alespoň v linii sovětské propagandy, odůvodněna tím, že Severoatlantická aliance v bezprostřední blízkosti československých hranic a hranic s NDR provádí masivní vojenské operace a chystá se vtrhnout do Československa. A proto právě invaze měla takzvané třetí světové válce, slovy generála Kosenka, zabránit. Takže oni žili neustále v přesvědčení, a sovětská propaganda to v nich velmi intenzivně šlehala a povzbuzovala, že se chystá ze strany Západu napadení sovětského bloku a že jsou v takzvané první linii, která má ten útok zastavit.

Mělo to samozřejmě velice silnou intenzitu někdy na přelomu 60. a 70.let, úzce to pak souvisí, ten posun vnímání, i s děním v samotném SSSR. Myslím, že 80. léta, vůbec neúspěch sovětské armády v Afghánistánu a další a další změny spojené s perestrojkou, potom samozřejmě řadu vojáků dostaly spíše do polohy, že na tom „socialistickém západě“, jak tomu někteří přezdívali, měli daleko lepší životní úroveň.

Koneckonců životní úroveň, ta byla také poté nejsložitějším kamenem úrazu při návratu sovětských vojáků do Sovětského svazu. Generál Vorobjov opakovaně zdůrazňoval, že vojáci, a bylo jich tady společně s rodinami přes sto tisíc, upozorňovali na to, že nemají doma podmínky pro návrat, že nemají kde bydlet a že celý jejich status, který měli jak v Československu nebo v NDR, půjde prudce dolů. A to byla vlastně největší obava při tom návratu.

A můžeme tedy popsat, v jakých podmínkách v Československu sovětští vojáci a jejich rodiny žili? Jak to vypadalo?
Bylo tady koncem roku 1989 nějakých 73 500 sovětských vojáků. Počet jejich rodinných příslušníků se odhaduje na nějakých 40 tisíc lidí. Oni tady žili na zhruba 110 různých lokalitách, byť hlavní výcvikové prostory byly v Milovicích, v Libavé a v Mimoni. Bylo tady také několik letišť, které Sověti využívali, ať už Hradčany u Ralska nebo Boží Dar u Milovic. Tam byly postavené, ať už zděděné, nebo sovětskou stranou postavené paneláky, bylo tam ubytování, takže status nebo komfort sovětských vojáků a jejich rodin odpovídal tehdejšímu socialistickému Československu. Z našeho pohledu tedy nešlo o nic extra výhodného. Ale když to srovnáváte s podmínkami, ve kterých sovětští vojáci žili v Sovětském svazu, tak to byl poměrně vysoký standard.

Upozorňovali i na takové praktické věci typu, že se tady dala koupit řada věcí, které v Sovětském svazu byly velmi nedostatkové, třeba boty nebo lustry nebo další věci. Část z toho si také rodiny potom odvážely zpátky do Sovětského svazu. Z té doby neexistují přímo fotografie Rusů nebo sovětských vojáků, kteří se balí a co všechno odvážejí. Ale z živých svědectví říkali elektronika, boty, lustry a další věci, které v Sovětském svazu v tehdejší době, kdy ekonomicky krachoval, byly vysoce nedostatkové.

Vraťme se ještě před rok 1989. Eduard Vorobjov se do Československa vrátil v roce 1987, a to jako velitel Střední skupiny vojsk Rudé armády. Nicméně v Sovětském svazu už vládl Michail Gorbačov. Vy už jste to také zmínil, naplno běžela perestrojka. Změnily se nějak úkoly, se kterými sem generál Vorobjov jel?
Já jsem se ho dokonce v knize ptal, když se v roce 1987 do Československa vrátil, měl pod sebou nějakých 70 000 vojáků, což byla mohutná síla a když začaly v roce 1989 revoluční události, jestli neměl chuť do nich zasáhnout. Přece jen byli sovětští vojáci tady v Československu a ve východním bloku vnímáni jako prodloužená ruka Kremlu. A on odpovídal poměrně poctivě. Myslím, že Československo mělo v té době také obrovské štěstí, že byl v čele sovětských vojsk právě on, poučen jak invazí, tak zároveň jako člověk, který byl stoupencem linie Michaila Gorbačova.

Říkal, že chuť ani možnost zasáhnout neměl a že ho o zásah nikdo ani nežádal. Popisoval ten dobový kontext, už od poloviny 80. let běžela v samotném Sovětském svazu perestrojka.

Byly tam cítit obrovské změny, on podporoval Gorbačova a logicky tedy předpokládal, že ke stejným změnám dochází ve východní Evropě. Popisoval také osobní setkání s Michailem Gorbačovem, na kterém mu jasně řekl, že se nesmí opakovat v žádném případě rok 1968 a že se nemají do dění v Československu vměšovat. Této linie se generál Vorobjov už od svého návratu do Československa v roce 1987 podle svých slov velmi jasně držel.

Přišel tedy rok 1989. V které fázi generál Vorobjov přehodnotil své původní stanovisko, tedy to, že v roce 1968 šlo o tu bratrskou pomoc a zastavení kontrarevoluce, v které fázi začal sám sebe definovat jako okupanta, jak o sobě také později mluvil?
On to popisoval jako postupný proces, ale říkal, že návrat v polovině 80. let byl pro něj skutečně klíčový. Mluvil s řadou lidí, pochopil jejich vnímání, tedy vnímání Čechů a Slováků invaze v roce 1968. V knize popisoval posléze proces, který vyvrcholil někdy na přelomu 80. a 90. let, kdy si sám pro sebe naprosto jasně pojmenoval invazi jako krok, který byl špatný a který v něm osobně vzbuzuje lítost. Říkal mi: „Aktivně jsem se podílel na politice, o které sovětské vedení v roce 89 prohlásilo, že byla chybná. Já jsem byl její součástí, přestože jsem jako voják vlastně neměl žádnou jinou možnost. Dostal jsem jen rozkaz.“

Popsal to jako chybu, kterou nelze vrátit zpět a nad kterou cítí velkou osobní lítost.

Už v únoru 1990 byla podepsána smlouva mezi ministry zahraničí Československa a Sovětského svazu o tom, že sovětští vojáci odejdou do 30. června 1991 a odsun dostal na starosti právě Vorobjov. Jak ta organizace vypadala? Vyprávěl vám o tom?
Vyprávěl o tom a vyprávěl také o štěstí ze strany československé strany, kdy měl na její straně velmi aktivní a flexibilní partnery. Jak už bylo předesláno, nešlo jen o tu obrovskou logistickou operaci. Jen pro představu připomenu, že muselo být vypraveno za necelé dva roky necelých tisíc železničních transportů, oficiálně jich bylo 925 a to čítalo nějakých 33 000 naložených vagónů. Veliká operace.

Připomenu také objem té techniky: 1220 tanků, 2505 bojových vozidel pěchoty, obrněných transportérů, 103 letadel, 173 vrtulníků a 95 000 tun munice. Obrovské číslo. Jak už bylo řečeno, 110 různých lokalit. I tady hrál roli čas a vůbec ochota československé strany dohodnout se na praktických krocích. Z toho, co generál Vorobjov popisoval, tak došlo k určitému zlomu někdy v polovině roku 1990.

28. března 1990 federální shromáždění ČSSR zneplatnilo 20 let staré parlamentní usnesení, které legalizovalo dočasný pobyt sovětských vojsk. Pak nastala taková fáze, kdy hlavní tváří a předsedou komise pro dohled na stažení sovětských vojsk se stal Michael Kocáb a oni společně s generálem Vorobjovem čelili ještě v polovině roku 1990 delegaci moskevských jestřábů, která zpochybnila celý průběh odsunu. A byl to podle Kocába právě Vorobjov, který ten konflikt rozhodl ve prospěch tehdejšího Československa.

Kocáb o tom také píše ve svých nedávných vzpomínkách, kdy se údajně během jednání Vorobjov postavil, vypjal, zasalutoval a pevným hlasem jim vmetl do tváře vojenskou, ale i politickou argumentaci. Řekl, že dokud on bude velitel Střední skupiny sovětských vojsk, tak dohodnutý harmonogram, tedy do konce června 1991, se nezpozdí ani o minutu. A to už byl otevřený signál, že Vorobjov stojí na straně Gorbačova, že se snaží dohodnutý plán dotáhnout a že ty tehdejší tendence probíhající v Sovětském svazu, kde na jedné straně byli příznivci Michaila Gorbačova, a na druhé se vytvářelo právě křídlo konzervativních jestřábů, kteří později rozpoutali proti Gorbačovovi puč, tak že Vorobjov nestojí na jejich straně, a že celý odsun proběhne dobře.

A úměrně tomu, jak složitě a daleko déle se stahovala sovětská vojska třeba z Polska nebo NDR, tak skutečně myslím, že Češi by si měli považovat toho, že měli na své straně samozřejmě Václava Havla a jeho další lidi, Luboše Dobrovského, právě Michaela Kocába a další představitele, ale že měli zároveň na straně velitele Střední skupiny vojsk právě generála Vorobjova, který dělal všechno pro to, aby vyšel československé straně vstříc.

Jaký byl tedy jeho další osud ve chvíli, kdy opustil Československo?
Myslím, že trošku také předznamenal odchod z Československa a jasné vymezení se vůči kremelským jestřábům i jeho další osud. On se roce 1994 odmítl zúčastnit vojenské operace v Čečensku a rezignoval na všechny armádní funkce. Aktivně se zapojil do politiky a stal se blízkým spolupracovníkem reformního ruského premiéra, ekonoma Jegora Gajdara. V roce 1999 až 2007 působil jako poslanec ruského parlamentu za Svaz pravicových sil. Pak ale odešel do důchodu a staral se o svoji ženu. Má také dvě dospělé děti.

Jaký je dnes pohled Ruska na rok 1968 a invazi do Československa? Obstál by pohled generála Vorobjova z 90. let, tedy nějaká reflexe toho, že se nejednalo o bratrskou pomoc, ale o invazi. Dokážete si představit, že by dnes na to v Rusku někdo nazíral takto?
To je pro mě, musím říct, největší zklamání, protože ta naděje, že sice pozdě, ale přece, jen dojde k nějaké poctivé reflexi událostí nejen ze srpna 1968, ale vlastně celé té sedmdesátileté komunistické minulosti v Rusku, tak ta naděje postupně mizí. Jen připomenu, že tyto rozhovory s generálem Vorobjovem a dalšími účastníky invaze jsme natáčeli v roce 2007, 8, 9 a že tehdy už byl u moci Vladimir Putin. Ale ještě přece jen šrouby kremelské propagandy nejely úplně naplno. Lidé měli v tu dobu ochotu vyrovnat se s traumatem, které v sobě měli, nějak poctivě. Myslím, že výpověďi jak Eduarda Vorobjova, tak třeba Pavla Kosenka, byť on zůstal na těch konzervativních liniích, byly velmi poctivé. Byl tam také výsadkář Boris Šmeljov, který velmi poctivě popisoval, jak se stal obětí celé té vojenské mašinérie.

Ale pak přišel zlom, který pro mě osobně symbolizuje hlavně krize na Ukrajině, rok 2014 a vím, že řada těchto procesů se buď úplně zastavila nebo obrátila naruby, že ukrajinská krize vybičovala opět primitivní postsovětský nacionalismus, který mohutně podporuje kremelská propaganda. Řada lidí, kteří byli ochotní se o invazi, o tom dočasném pobytu sovětských vojsk v Československu bavit, tak se odmítla bavit. Koneckonců i Eduard Vorobjov se stáhl do izolace, odmítal dávat jakékoliv další rozhovory.

Pro mě osobně nejsilnější a nejsmutnější byl moment, kdy jsem se setkal s jedním z dalších účastníků invaze, právě s výsadkářem Borisem Šmeljovem, který nejpoctivěji a nejupřímněji odmítl invazi jako sovětský zločin. A bavili jsme se o paralelách s ukrajinskou krizí, a právě opět o propagandě, která najednou ze strany Moskvy dělá z Ukrajinců zvířata, nacionalisty a vrahy. A on se zastavil a říká „Ale to je něco jiného, to absolutně nemá s Československem nic společného. Žádné paralely.“ Já jsem říkal: Borisi, ale vždyť jsi mi před pár lety popisoval přesně tu mašinérii, která v mnoha směrech odpovídá tomu, co se teď děje na Ukrajině. Opět vám vykreslují někoho jako zločince a vraha a ve skutečnosti je to normální člověk, který má jen jiný názor. Ale on to velmi emotivně odmítl. Tak jsem si najednou uvědomil, že bohužel relikty sovětské minulosti žijí v lidech dále, že jsou možná někteří z nich schopni v určitém vymezeném čase svoji chybu nebo účast na té chybě reflektovat, ale že to bohužel žije dále a že je to kapitola, kterou současné Rusko zdaleka nemá zpracovanou.

Česko-ruské vztahy v poslední době poslala pod bod mrazu především kauza výbuchů ve Vrběticích. Hraje v tom velmi komplikovaném vztahu obou zemí nějakou roli stále i dědictví okupace a přítomnosti sovětských vojáků v Československu? Je to pro jednu nebo třeba pro druhou stranu dodnes trauma, které si s sebou neseme, možná nevyřešené?
Já bych jen rád připomněl, že invaze z roku 1968 i ten dočasný pobyt vojsk následný jsou v nezpracované sovětské minulosti jen kapkou v moři. Je tam řada daleko tragičtějších událostí. Vezměte si jen třeba ozbrojené události v roce 1956 v Maďarsku, kde došlo k naprosto bezprecedentním krvavým bojům. Umíraly desítky, stovky lidí. Vezměte si krvavou válku v Afghánistánu a řadu dalších věcí. Takže v tomto ohledu je to skutečně jen kapka v moři, ale je nezpracovaná.

Myslím si, že celá sovětská minulost se stává velmi špatnou a neblahou součástí současné sovětské propagandy nebo kremelské propagandy, která připomíná právě i tu sovětskou. A v této linii potom všechny události, ať už jsou to Vrbětice, ať už jsou to krize kolem památníku Koněva v Praze, tak jsou vlastně jen nahrávkou na smeč, ve kterém se prohlubuje propast mezi Českem, Západem, Evropou a současným Ruskem. Mě to mrzí zejména v souvislosti s tím, že jsem nikdy netrpěl rusofobií. Mám velmi blízko k ruštině, k řadě obyčejných Rusů. Koneckonců s Eduardem Vorobjovem a s řadou dalších máme velmi přátelské vztahy a vím, že na ruské straně pořád existují lidé, kteří se velmi poctivě snaží reflektovat sovětskou minulost, kteří jsou velmi inteligentní, ale všechny tyto události, včetně Vrbětic, propast mezi námi jen prohlubují.