Narodila se 19. ledna 1933 v malé obci Horní Štěpánov na Drahanské vrchovině. Po odstoupení Sudet vedla jen pár kilometrů odtud nová hranice s Velkoněmeckou říší, naopak v hustých lesích na území Protektorátu operovali partyzáni. K nim nakonec utekl i její otec, protože se bál prozrazení, maminka mu nosila jídlo.

Dramatické chvíle pak přišly na sklonku války, kdy tři uprchlí ruští zajatci nešťastnou náhodou hledali pomoc u místní Němky. Zatímco je naoko hostila, poslala svého syna pro vojáky, kteří dva uprchlíky opět chytili a po surovém mučení v lese zastřelili.

„Náhodou vše viděl místní hajný a po osvobození označil místo, kde si museli vlastníma rukama vyhrabat hrob. Ta Němka a její tři děti je museli rukama vyhrabat, dát do rakví a naložit na vůz. Tu Němku zapřáhli do vozu, děti musely tlačit a musela vézt vůz s rakvemi z Brodku až do Štěpánova ke kostelu. Lidi byli tak rozzuření, že vzali pruty a provazy a bili matku i děti.“

Kněz jí pomohl ke studiu

 Po válce Vlasta ve zkráceném režimu dokončila měšťanskou školu a začala navštěvovat reálné gymnázium v asi patnáct kilometrů vzdáleném Jevíčku. Rodiče s tím sice zprvu nesouhlasili, ale přesvědčil je Vlastin učitel náboženství a latiny – kaplan Felix Maria Davídek.

Ten se ale zanedlouho po únorovém komunistickém puči ocitl v hledáčku Státní bezpečnosti. „Byla jsem v septimě. Jeho kázání a řeči vadily místním komunistům. Navíc si mysleli, že shromažďuje studenty k nějaké protistátní činnosti,“ říká Černá a dodává, že to nebyla pravda – opravdu jen žáky připravoval k maturitě.

Nakonec kněze komunisté zatkli a převezli do Boskovic, kde byl vyslýchán. „Při tom výslechu jim namluvil, že je mu nevolno a potřebuje na WC, tak ho pustili a jemu se podařilo utéct. Všude v okolí jsou lesy, navíc déšť smazal stopy, tak se mu podařilo dojít až na Štěpánov,“ popisuje žena Davídkův útěk.

V obci se skrýval u jedné náboženské rodiny, jejíž syn byl rovněž knězem. Zanedlouho vzkázal pro Vlastu, jestli by nemohla jet k jeho rodičům v Chrlicích (dnes součást Brna). Bývalá žákyně se úkolu ochotně ujala. Přivezla peníze a později i doklady a další potřebné věci. Pomáhala při hledání dalších rodin, kde by se uprchlík mohl skrývat, z bezpečnostních důvodů změnil od dubna do konce srpna 1950 místo pobytu asi pětkrát.

StB mu přesto byla na stopě, proto se rozhodl, že raději i se svými pomocníky uteče za hranice. Přes známého učitele z jižní Moravy získali kontakt na převaděče. Večer před přechodem strávili u jedné rodiny v Nedakonicích na Uherskohradišťsku.

„Davídek už tam byl a ještě jeden chlapec. Tak nám tam udělali večeři, řekli, že se půjde v noci za hranice. Seděli jsme společně u jídla a Davídek s nadšením řekl, že je to poslední večeře za železnou oponou,“ vzpomíná Černá. Jenže to nebyla jejich poslední večeře za železnou oponou „Bohužel… Další už byla ve věznici.“

Zavedl je před namířené hlavně

Skupinka se totiž dostala do pasti, kterou připravila StB. „Jejich převaděč je v noci na smluveném místě naložil do nákladního auta a odvezl k hraniční řece, kde měli čekat, než přejde hlídka pohraničníků, a pak rychle nasednout do loďky, která je převeze na rakouský břeh,“ popisuje pamětnice. Přesné místo si už ale nepamatuje, mohlo se jednat o tok Dyje na Břeclavsku.   

Jenže sotva se připlížili k řece, začaly létat světlice a ozvala se střelba „Já jsem v takovém pudu sebezáchovy skočila do rákosí, které všude bylo. Tam jsem se schovala a čekala, co se bude dít dále.“

Tehdy sedmnáctiletá Černá ze svého úkrytu viděla, jak chytili Davídka a toho chlapce, co šel s nimi. „Oběma nasadili pouta. Přemýšlela jsem, co budu dělat, že mě asi stejně najdou. Nevěděla jsem, kde jsem ani jak bych se dostala domů. Tak jsem z toho keře vylezla,“ říká.

Komunisté na hýbající se keř začali střílet. „Asi čekali nějakého záškodníka nebo co. Když viděli, holku, střílení přestalo. Musela jsem mít celou armádu andělů strážných, nevím, jak to, že mě vůbec netrefili.“

Následoval transport do Uherského Hradiště, kde byla nechvalně známá vyšetřovna StB. Všichni tři zadržení skončili na samotkách v konspirační vile Franklovka, využívané k výslechům mučením a pro tajně zatčené. Estébáci totiž nechtěli, aby se jejich falešný kanál prozradil a snažili se vyvolat dojem, že se uprchlíci dostali šťastně do zahraničí.

Proto i Vlastu nutili, aby napsala rodičům pozdrav z Řezna. Když ani po delším naléhání nechápala, proč by měla lhát, nastoupily tvrdší argumenty. „Otevřeli dveře do sousední místnosti a tam na židli seděl nějaký muž. Vedle něj stáli dva vyšetřovatelé a ti ho tak hrozně bili, že chudák spadl a zůstal tam ležet. Vzali kýbl s vodou a začali ho polívat a třást s ním. U toho stál Grebeníček. Ten velkej Grebeníček stál za tou židlí jako kápo,“ vzpomíná.

Potom se dveře zavřeli a řekli jí ‚A teďka to napiš!‘. „Někdo by možná řekl, že jsem měla být statečná a neměla to udělat. Ale psychika sedmnáctiletého v podstatě děcka, ten hrozný strach a zážitek ze sklepa dole. No, tak jsem jim napsala, rodiče to dostali a byli rádi, že jsem v pořádku v zahraničí.“

Stejný dopis napsali i ostatní zatčení. Přechod tak byl paradoxně dlouhou dobu považován za bezpečný, protože ode všech, kdo šli právě tudy, došla po čase zpráva, že jsou v zahraničí.

Půl roku na samotce

První tři měsíce po zatčení strávila Vlasta Černá sama v malé sklepní cele - bez oken, čerstvého vzduchu a pohybu. „Za celou dobu jsem nemohla nic číst, nic dělat. Celý den jenom sedíte a čekáte, až bude večer, až si budete moct lehnout,“ popisuje.

Podle svých slov se z toho dostala díky tomu, že je věřící. „Prostě jsem se celé dny modlila růžence, litanie a v duchu jsem si zpívala písničky, co jsem uměla, ať už to byly kostelní písničky nebo národní písně. Krátila jsem si to všelijak.“

Ve studeném sklepě ji postihl silný revmatismus, proto byla nejprve přemístěna do velké uherskohradišťské věznice. Dodnes si pamatuje na bídnou vězeňskou stravu – ráno celodenní příděl chleba a ešus melty, v poledne neidentifikovatelná polévka a hlavní jídlo, obvykle rovněž břečka, u které se nedalo určit, co obsahuje. K večeři pak pět brambor uvařených ve slupce a další melta.

„V sobotu jsme dostali navíc kolečko salámu, v neděli sýr Romadúr. Dodnes si ho z nostalgie kupuju jako vzpomínku na vězení. Tenkrát to byl nejlacinější sýr, dneska patří mezi nejdražší.“

Po čase byla Vlasta ze zdravotních důvodů propuštěna domů. Teprve tehdy se rodiče dozvěděli, co se s ní skutečně stalo. Začala dokonce pracovat a nastoupila do kursu pro ošetřovatelky. V listopadu 1951 si ale pro ni opět přišli estébáci přímo do ložnice dívčího internátu.

Před soudem ještě absolvovala pobyt ve věznici pro mladistvé v Tišnově a v rozsáhlé brněnské věznici na Cejlu. Během téměř ročního věznění přitom všude zažívala těžké chvíle, sedm měsíců byla na samotce. „Ještě během vyšetřování mi nečekaně dali na celu nějakou mladou ženu, jmenovala se Ludmila. Byla jsem ráda, že konečně mám někoho živého vedle sebe. Jenomže hned druhý den mi navrhla, že budeme spát spolu na jedné posteli, že budeme mít dvě deky, bude nám tepleji.“

Nejdřív si Černá myslela, že je to dobrý nápad, její spoluvězenkyně se k ní začala tisknout. „Poznala jsem, že je lesbička, tak jsem ji řekla, ať se vrátí zpátky, že bych se na jedné posteli nevyspala,“ vypráví.

Navíc se záhy ukázalo, že Ludmila byla konfidentka. „Ptala se na věci, které ode mě nemohla vědět. Nejdřív mi to nedošlo, ale když se ptala, jak jsem se učila latinu u Davídka, tak to bylo jasné,“ dodává černá s tím, že po týdnu žena z cely zmizela, protože se nic nedozvěděla.  

Chvíle ponížení i jiskřičky radosti

 Vzpomínky na pobyt vězení jsou pro ni dodnes velmi těžké. Chybělo nejen světlo, teplo, kvalitní jídlo, ale především nějaké smysluplná činnost či komunikace s jinými lidmi. Za celou dobu ji nepustili ani na tradiční vězeňskou procházku v kolečku na dvoře. Přestože byla nemocná, neabsolvovala ani jednou lékařskou prohlídku.

A od většiny vyšetřovatelů se dočkala jen nadávek, výhrůžek a bezdůvodného ponižování. „V tom sklepě v Uherském Hradišti nás jen jednou za den pustili do umývárny umýt si ruce, obličej, vyčistit si zuby. Celé tři měsíce mě nenechali převlíknout, byla jsem ve stejném prádle, ve stejných šatech,“ říká a dodává, že si připadala jako zvířátko.

„A když mě převezli do věznice, tak ráno přišla bachařka a říká: ‚Pojďte, můžete se vykoupat!‘ Byla jsem hrozně ráda.“ Byla ale zavedena do pánské prádelny, kde byli samí vězni peroucí prádlo. „Uprostřed byl dřevěný škopek a dozorkyně povídá: ‚Tak se můžete vykoupat!‘ V tom škopku mezi těma chlapama. V tu chvíli bojujete mezi studem a touhou se vykoupat.“

Černá se nakonec svlékla a vykoupala. „Říkala jsem si, kdo ví, kdy mi to zase umožní.“

Občas ale narazila i na slušné lidi. Třeba na mladého bachaře ještě ve vile v Hradišti, který jí během noční služby několikrát přinesl chleba se škvarky, nebo tvarohové buchty a na chvíli jí půjčil nějaký obrázkový časopis. „Říkala jsem si, že i mezi takovými lidmi se najdou dobří, víte? Vždycky jsem si myslela, že kdybych věděla, jak se ten člověk jmenoval a kdyby měl nějaké problémy po převratu, tak bych byla první, kdo by se za něho šel přimlouvat,“ vzpomíná Černá dojatá tím, že jí bachař donesl jídlo. „Utvrdil ve mně dojem, že mohou být slušný lidi i mezi komunistama. Protože tohle byl komunista, estébák a bachaře, ale měl srdce!“

Po soudu bylo vše lepší

Soud s celou skupinou proběhl v Brně 19. března 1952. Vlasta Černá už si přesně nepamatuje, podle jakého paragrafu ji vlastně soudili. Jako mladistvá ale dostala jen rok vězení, většinu už přitom absolvovala během vazby. Po dalších třech týdnech se dostala definitivně za svobodu.

Zpočátku ji ovšem pronásledoval cejch politické vězeňkyně. Kvůli tomu musela neustále žádat na rajském výboru KSČ, aby jí povolili to, či ono. Nakonec se rozešla i se svým tehdejším přítelem, který studoval na filozofické fakultě v Brně, protože měl obavy, že jej kvůli této známosti komunisté nenechají složit státnice. Později si ale našla jiného partnera, se kterým prožila šťastné manželství.

Sama ve druhé polovině šedesátých let vystudovala rovněž na filozofické fakultě psychologii, když své „protistátní jednání“ odčinila dlouhodobou prací jako zdravotní sestra v psychiatrické léčebně v Brně-Černovicích. Dokonce se jednou s manželem podívali za železnou oponu, naplno ale mohla začít poznávat svět až po roce 1989.

Tehdy se také zapojila do aktivit Konfederace politických vězňů a začala veřejně mluvit o tom, co prožila, i když to v ní budí emoce. „Vždycky, když znovu procházím některou z těch věznic a rozhlížím se tam, říkám si, jak to ti lidé mohli přežít. Vždycky na vás padne takový smutek a lítost, co člověk může udělat člověku. Kolik chudáků tady popravili, kolik jich trpělo a zemřelo. A těm, kterým je dnes tolik, jako tehdy bylo mně, bych poradila, aby si vážili toho, že jsou mladí.  Že mohou jezdit, kam chtějí, že mohou studovat třeba i v zahraničí, učit se jazyky. To všecko jsme my nemohli!“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít