Váš otec pocházel z Roudnice nad Labem. Jaký vztah k tomuto městu měl?
Jeho rodina byla jednou z těch nejstarších, které v Roudnici žily. Město je samo o sobě jednou z nejstarších židovských osad v Českých zemích. Vyjma té v Praze tu byly čtyři takové osady – a Roudnice byla jednou z nich.

Pocházel z rodiny koželuhů, což bylo velmi tradiční povolání pro středoevropské židy. V době, kdy se narodil můj otec, byl už jeho otec jeden z předních výrobců v Roudnici. Měl i vlastní fabriku. Ta pak ale mnoho let chátrala a nyní na jejím místě stojí vícegenerační dům. I z domu, který v roce 1900 postavil můj dědeček, je teď Podřipské muzeum.

A vy jste někdy Roudnici nad Labem navštívila?
Ano, navštívila jsem ji hned první rok po Sametové revoluci, v roce 1990. Napsala jsem o tom článek pro časopis New York Times. V domě mého dědy byly tehdy strážníci a bývalý soused a přítel mého otce, pan Paudera. Ten mě zavedl do domu a ukázal mi, kam ho zval můj otec, když byli ještě děti.

Roudnice nad Labem leží na řece. Předpokládám, že tam se váš otec učil plavat.
Ano. Za jeho zájem o sporty může vlastně moje babička. Byla jednou z těch buržoazních žen, které věřily, že sportování je součástí procesu, který umožňuje proniknutí do buržoazie. Mého otce tedy ve sportování podporovala. Když si šel zaplavat, pozorovala ho. Také ho podporovala ve veslování.

Zdá se, že měl váš otec velké nadání na sporty. Prozradila byste nám, zda získal nějaká ocenění nebo zda se účastnil závodů?
Nejdříve začal s plaváním a poté na střední škole s veslováním. Ale závodit začal až v šestnácti, když začal číst noviny pražských plavců. V roce 1920 pak spoluzakládal první plavecký klub v Roudnici. Poté šel studovat ekonomii v Praze, kde se přidal k ČPK, což byl tehdejší český plavební klub.

Tam začal hrát vodní pólo. Účastnil se padesáti národních soutěží a dvou olympijských her, včetně těch v Berlíně v roce 1936.

A jako dítě sportoval s dětmi židovského původu, nebo s českými dětmi?
V Roudnici tehdy žádné židovské sportovní spolky nebyly – vlastně tam nebyly vůbec žádné spolky. Takže když chodil jako dítě k řece, byli tam jak židé, tak nežidé. Jednou mi ale řekl, že když chodil k řece sám, ostatní děti po něm házely kameny, protože věděly, že je žid.

To byl i jeden z důvodů, proč mu tak moc záleželo na olympijských hrách v Berlíně – na vzdoru proti mezinárodní i Československé snaze bojkotovat olympijské hry. Věřil totiž, že by židé měli mít možnost ukázat, že jsou nadaní i atleticky.

Vraťme se teď na chvíli k předchozím otázkám. Co vám váš otec říkal o dětství v Česku. Jaké to tehdy bylo pro, předpokládám, malou židovskou komunitu?
Bylo to komplikované. Narodil se v roce 1904, když byl František Josef I. stále císařem Rakousko-Uherska. Úředním jazykem byla stále němčina. Jeho rodiče mluvili německy a pak, když bylo mému otci 14 let, se stal občanem první Československé republiky. Nesnášel němčinu a hrdě mluvil česky.

Nechal se strhnout vlnou českého nacionalismu. Tomáš Garrigue Masaryk byl jeho idolem a sám sebe považoval za vlastence. Stal se také poručíkem československé armády. A i přesto na něj čeští nacionalisté házely kameny když byl mladý. Přesto k němu chovali antisemitské postoje i později v životě.

Účastnil se olympijských her v roce 1928 a poté i těch v Berlíně v roce 1936, když bylo hnutí bojkotu her v Berlíně v plném proudu. Mohla byste nám povědět víc o jeho zkušenostech z Berlína?
Všechno popsal ve svém deníku. Ten je součástí knihy A Jewish Athlete (v českém překladu Židovský atlet, pozn. red.), kterou jsem napsala a která je k dispozici na Amazonu.

Říkal ale, že bylo úžasné, jak nacisté „očistili“ olympijskou vesnici – nebyly v ní ani žádné svastiky. Podotkl ale, že němečtí sportovci se více méně bavili jen se svými německými kolegy a se zahraničními týmy se nepřátelili. Že spolu vždycky pochodovali ve strukturovaných formacích – a to i na toalety.

Říkáte, že jak antisemité, tak židé nahlíželi na židovské atlety jako na frašku. Proč tomu tak bylo?
Myslím si, že je to tím, že jsou židé hrdí především na své intelektuální schopnosti. Řekla bych, že i filosemité smýšlí o židech jako o lidech, kterým jde vymýšlet anekdoty a řešit intelektuální problémy. Také si myslí, že po letech života v ghettu židé z nějakého důvodu zchátrali po fyzické stránce.

Současná verze tohoto narativu je třeba Woody Allen – hubený, intelektuální, neurotický žid. Když cestuji – a jakožto spisovatelka cestuji hodně – vždy mě fascinuje, že všichni vidí Woodyho Allena nebo Kafku jako prototypy židů.

Jakožto dcera sportovce jsem vždycky viděla židy jako zcela běžné lidi všech velikostí – vysokých i nízkých. Můj otec byl poměrně vysoký, poměrně pěkný a velmi, velmi silný. Vodní pólo není spor pro křehké květinky, takže mě ten stereotyp vždycky štval.

Já sama se ale o sporty příliš nezajímám i přesto, že mám otce sportovce, takže jsem s tím léta nic moc nedělala. A pak před několika lety, když jsem měla možnost vytvořit výstavu o židech a sportu a o svém otci, jsem se rozhodla, že přišel čas s tím stereotypem něco udělat.

Zmínila jste Kafku. Nebyl Kafka také fanoušek sportu a pohybu?
Ano, to rozhodně byl. Rád chodil na túry nebo plavat bez oblečení. Ale z nějakého důvodu toto nebývá středem diskuzí o Kafkovi. V dnešní době by možná byl i vegan.

Možná jste už na tuto otázku částečně odpověděla, ale zdá se, že historie židů sportovců byla před holokaustem poměrně pestrá. Proč se na ni zapomnělo?
Dobrá otázka. Především, židé byli na prvních novodobých olympijských hrách, které se konaly v roce 1896 v Aténách A potom bylo na každé olympiádě mnoho set středoevropských Židů v atletice a ve všech různých sportech - v gymnastice, boxu, fotbale, šermu.

Ale holocaust vyhladil celou generaci Židů, včetně židovských sportovců. Po holocaustu se kombinace totality ve střední Evropě a židovského pohledu na sport, jako na něco méněcenného, spojila, a památku těchto sportovců vymýtila. Takže jak samotní lidé, tak jejich paměť byly kvůli druhé světové válce vyhlazeny.

Ve skutečnosti ale před válkou existovalo mnoho a mnoho židovských sportovců - můj otec nebyl výjimkou.

Po válce a holocaustu, se váš otec vrátil do Prahy a stal se členem Československého olympijského výboru - je to tak?
Ano, byl zvolen do Československého národního olympijského výboru. I po válce byl považován za významného plaveckého trenéra. Vlastně se mi říká, že ten večer, kdy jsem se narodil, byl v Praze na zasedání olympijského výboru.

Vaše rodina se v roce 1948 přestěhovala do Spojených států. Vašemu otci bylo v té době čtyřicet let. Pokračoval nějakým způsobem ve sportu i v Americe?
To pro něj bylo velké zklamání - nemohl ve sportu pokračovat. Byl to člověk, pro kterého bylo plavání životem. V New Yorku, na Manhattanu, kde jsme žili v letech 1948 až 1975, kdy zemřel, byl o plavání velmi malý zájem a už vůbec ne o vodní pólo.

Jediné místo, kde se hrálo vodní pólo, byl New York Athletic Club, který byl v té době „omezený“, což znamenalo, že do své budovy nepustili Židy, natož jako trenéry. Můj otec se tam skutečně šel ucházet o místo trenéra a byl odmítnut.

Takže to dělal tak, že každý týden jezdil metrem do Brooklynu, kde byl v hotelu St. George bazén olympijských rozměrů. Vzpomínám si, jak jsem s ním jezdila metrem do hotelu St. George. Na jednom konci bazénu byl umělý vodopád a já a můj bratr jsme si na tom konci hráli, zatímco otec plaval kolečka.

Přestěhování do Ameriky pro něj tedy byla obecně těžká změna?
Pro mého otce to byl hrozný přechod. Nemluvil anglicky, bylo mu 44 let, neměl žádné odborné vzdělání - kromě trénování a výkonu v plavání. Byl to syn továrníka. Nakonec se stal dělníkem v továrně, v oděvním středisku v New Yorku. A tak se z něj stal dělník.

Nyní vás v Terezíně čeká výstava o vašem otci. Jaká je její myšlenka?
Myšlenkou výstavy je v podstatě zapsat tuto generaci židovských sportovců zpět do historie. Mám velké štěstí, že se mi dostalo do rukou mnoho fotografií rodiny mého otce. To je u rodiny, která přežila holokaust, velmi neobvyklé.

Důvodem je to, že otcův spoluhráč, brankář vodního póla a inženýr Josef Bušek, zachránil otcovy fotografie a také jeho modlitební plášť, ve kterém prošel v roce 1917 obřadem bar micva. A ten se stal ústředním bodem výstavy, obklopený nádhernými sportovními a rodinnými fotografiemi, které pocházejí z roku 1900.

Více informací o Helen Epsteinové a jejích knihách najdete na http://www.helenepstein.com/.

Ian Willoughby, kth, mst Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít