‚Byl gentleman,‘ vzpomíná Lorna Ellisonová na Kubiše. Její rodina se starala i o Gabčíka
Dvě dívky nasedají do autobusu a seznámí se s nimi mladý muž. Mohl to být jeden osobní příběh z mnoha. Jenže byl podzim 1940, a toto se odehrálo v Anglii, v regionu, kde se cvičili českoslovenští vojáci. Ten mladík se jmenoval Jan Kubiš. U britské rodiny Ellisonových našli budoucí členové výsadku Antropoid Jan Kubiš a Jozef Gabčík za války téměř rodinné zázemí. „Maminka nám vždycky říkala, že ho tak trochu adoptovala,“ vzpomíná Lorna Ellisonová.
Jan Kubiš a Jozef Gabčík si před cestou do protektorátu u Ellisonových nechali i osobní věci.
Jedna ze dvou dívek, Lorna Ellisonová, později provdaná Combesová, řadu let poté, v roce 2006, navštívila Prahu. Prohlédla si i kryptu pražského kostela Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kde 18. června 1942 Kubiš s Gabčíkem a dalšími parašutisty padli.
Poslechněte si celý rozhovor s Lornou Ellisonovou a vojenským historikem Zdeňkem Špitálníkem
Náš rozhovor natočený v době její pražské návštěvy začal vzpomínkou na zmíněné první setkání s Janem Kubišem z podzimu 1940.
Jak jste se seznámili?
Šly jsme do kina se sestrou Ednou, která byla o dva roky starší, do města vzdáleného asi sedm kilometrů od vsi, kde jsme bydleli. Vracely jsme se pak na parkoviště k autobusu, který nás měl odvézt domů.
Na zídce u parkoviště seděl mladý voják, a když jsme nastupovaly, všiml si nás. Sestra si sedla k oknu a já do uličky. Bylo jí kolem šestnácti a mně čtrnáct. Zaklepal na okno a napsal: Můžeme se tady sejít zítra, v neděli?
Když jsme si to přečetly, chichotaly jsme se. Doma jsme to řekly matce, a ta souhlasila za podmínky, že se budeme chovat slušně, a vrátíme se do pěti odpoledne. Jely jsme tam na kolech, sedly si na zeď a povídaly si.
Představil se nám, řekl, že patří k českým (pozn. aut. – československým) vojákům v Choldmondeley. Poblíž byla kavárna, a tak jsme navrhly, že tam zajdeme na šálek čaje. Odpověděl, že ano. Pak jsme tam seděly a sledovaly hodinky. Vysvětlily jsme mu, že musíme být doma v pět. Bylo to asi půl hodiny jízdy.
Setkání pokračovala týden co týden, a jak jste mi řekla, asi po měsíci maminka pozvala Jana Kubiše k vám domů. Čím vás zaujal?
Byl tak nějak jiný než ostatní chlapci, které jsme znaly. Byl to cizinec, ale mluvil anglicky poměrně dobře a byl opravdový gentleman. Maminka nám vždycky říkala, že ho tak trochu adoptovala a doufá, že se tak někdo zachová i vůči jejímu synovi. Náš bratr byl totiž také u letectva, sloužil ve Skotsku.
3:12
Před 82 lety uskutečnili Gabčík a Kubiš atentát na Heydricha. Stále kolem něj ale panuje řada nejasností
Číst článek
Později jste se spřátelili i s Jozefem Gabčíkem. Jak se to odehrálo a jak vzpomínáte na poslední setkání (pozn. aut. z konce roku 1940)?
Přesouvali se pak z Cholmondeley na jedno místo poblíž Coventry a Leamington Spa, v hrabství Warwickshire. Hodně lidí se se tenkrát loučilo s vojáky, tak jako my. Jozef měl slzy v očích, byl u nás totiž jako doma. Tatínek slzel také, ani se s námi nechtěl fotit.
S Janem si zase táta rád povídal o druhé, ale i o první světové válce, v níž sloužil. Byla to maminka, kdo navrhl, že Jan s sebou může přivést nějakého krajana, který mluví stejnou řečí.
Jan otevřel malé fotoalbum, které nosil vždycky s sebou, položil ho na stůl a řekl mně a Edně, ať na někoho ukážeme. Tak jsme jím listovaly a pak obě povídáme: Tak třeba tenhle. „No, to je legrace,“ povídá Jan. „To je můj nejlepší kamarád, spolu jsme opouštěli Československo.“ Tak k nám chodili oba a trávili s námi podzim...
Jak jste se pak dozvěděla o jejich smrti?
Maminčina bývalá spolužačka se u nás doma vždy stavovala na šálek čaje. Pak se vracela do města na kole. Bydlela v jiné vesnici, asi míli od nás. Jednou přivezla noviny, myslím, že to byl Mirror. Sedla si k čaji, zalistovala novinami a řekla. „Jesse, podívej se. Nejsou to ti dva Češi, co jste znali?“
Stálo tam, že byli zabiti v nějakém pražském kostele. „Jsou tu i jména,“ povídá, „a zastřelili Heydricha.“ Přečetla jména nahlas a chudák maminka, úplně se z toho zhroutila. Odpověděla, že je to tak: „Jan Kubiš a Jozef Gabčík. Jsou to oni.“ Bylo jich celkem sedm a zemřeli v kryptě. Ano...
Jak jste se cítila, když jste se to dozvěděla?
Smutně, smutná... Nevím jak to říct, je to těžké popsat... Jsem teď plná emocí, zvláště poté, co jsem o nich zhlédla video.
Co zbylo ve mlýně aneb Sirotek z heydrichiády. Rodiče popravili za velezradu, zbytek války strávil v útulku
Číst článek
Váš syn mi řekl, že jste na ně byli tenkrát pyšní, že splnili svůj úkol. Viděla jste také jejich poslední vůli?
Ano, loni...
S jakým pocitem?
Zlomilo mi to srdce. Pamatovali na nás.
A jak na Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka vzpomínáte dnes?
Tady u kostela (pozn. aut. – v Resslově ulici) visely jejich velké portréty a to jsou přesně oni, jak si je pamatuji. Ty jejich výrazy tváře... Jozef byl tak trochu šibal. V očích měl vždycky uličnický výraz. Jan byl velmi klidný, klidnější než on. Je to tak... A rád hrál karty. Vždycky měl v kapse balíček karet.
Lorna Ellisonová-Combesová zemřela v roce 2008, dva roky po natočení tohoto rozhovoru, který zprostředkoval jihočeský novinář Radek Gális.
Jak popisuje první setkání se sestrami Ellisonovými ve svém deníku Jan Kubiš? V čem tou dobou a později spočíval Kubišův a Gabčíkův vojenský výcvik? Kdo je připravoval na operaci Antropoid? Jaké osobní věci si nechali u Ellisonových, než odletěli do protektorátu? Poslechněte si výše celý pořad Leonardo Plus, ve kterém na vzpomínky pamětnice navazuje vojenský historik Zdeněk Špitálník.
