Trenér Jablonce Kotal si k šedesátinám přál vítězství. A víc fanoušků
Fotbalisté Jablonce se díky brance v posledních vteřinách utkání a remíze 2:2 s pražskou Duklou dostali do čela prvoligové tabulky. V závěru nastavení se o to postaral útočník David Lafata, který dal svůj sedmý gól v sezoně a který svému kouči Václavu Kotalovi zařídil o poznání povedenější oslavu šedesátin.
Být to v anglické, německé a možná i polské lize, zřejmě by desetitisíce diváků zplna hrdla zpívaly oslavné blahopřání a možná i připravily nápadité choreografie.
Jenže na chladném severu Čech není pro podobné projevy emocí prostor. Na Jablonecku je doma spíše Jizerská padesátka, a tedy klasické lyžování, takže boj o první příčku v tabulce potažmo oslava kulatin kouče Václava Kotala přímo zajímaly pouze 2045 fanoušků.
Sem tam zakřičeli, sem tam zatleskali, ale do žádných větších akcí se v tomto žalostně nízkém počtu nepouštěli. Skoro jako v rodinném kruhu si tak mohl připadat muž, kterému je právě šedesát.
Trenér Jablonce Václav Kotal by si představoval radostnější oslavu šedesátých narozenin a uvítal by víc fanoušků
„Už toho mám za sebou tolik, že beru věci ve fotbale prostě tak, jak jsou. Samozřejmě, že bych si přál vítězství, mrzí mě hlavně ztráty v domácím prostředí, protože mužstvo, které chce bojovat o nejvyšší místa, si je prostě nemůže dovolit...“
Ale na druhou stranu, zasazeno do kontextu několika posledních měsíců, ke smutku není důvod. Fotbalisté Jablonce dali zapomenout na jarní útlum a bývalého šéfa klubu, místního patriota a dnes předsedu české asociace Miroslava Peltu musí těšit, jaké kouče na drsný sever dokázal opakovaně nalákat.
Zmíněný jubilant Václav Kotal zatím navazuje na kvalitní dlouholetou práci Františka Komňackého a navzdory porážce s pražskou Duklou hraje o první místo v tabulce. I když při pohledu na hodně prořídlé ochozy se nabízí otázka, koho to vlastně zajímá.
„Je samozřejmě škoda, že nechodí víc diváků. Snažíme se hrát útoční fotbal, na to ale bohužel v obranné fázi kolikrát doplácíme. Ale tak to tady asi chodí,“ krčí smutně rameny Václav Kotal.
