Dodnes mi vrtá hlavou, proč Roman Šebrle odešel, říká trenér Váňa
Česká atletika měla od olympijských her v Barceloně 1992 jednu jistotu - desetibojaře. Ti překonávali světové rekordy a vozili medaile z velkých akcí. Na mnoha těchto z těchto úspěchů měl velký podíl kouč Zdeněk Váňa, který se nedávno dostal do české Trenérské síně slávy.
Váňa sportoval od mládí, v atletice se věnoval sprintům, u kterých potom zůstal jako trenér i po skončení aktivní závodní kariéry. Mimoto připravoval také překážkáře. A zásluhou jednoho z nich se dostal k desetiboji.
"Až nakonec se objevil Tomáš Dvořák, který přišel ze Zlína. Byl překážkář, ale byl šikovný i na ty ostatní disciplíny, tak tím začala éra desetibojaře a pak přišli další kluci, kteří měli zájem o desetiboj jako Poděbradský a Šebrle. A byla to dobrá parta, která na sobě uměla pracovat a dospěli až k tomu, že dělali světové rekordy a tituly mistrů světa,“ popisuje začátky Zdeněk Váňa.
Ten sice pracoval se skupinou, v ní měl ale výrazné individuality. A ty vyžadovaly s postupem času osobní přístup. "No, musíte být psycholog, protože když už mají ty světové výkony, tak s nimi musíte jednat úplně jinak,“ konstatuje úspěšný trenér.
Výrazně se prosadili hlavně dva desetibojaři ze skupiny Zdeňka Váni. Tomáš Dvořák se stal pod jeho vedením třikrát mistrem světa, na olympiádě v Atlantě 1996 získal bronz a také překonal světový rekord, kdy mu těsně jen uniklo dosažení bájné hranice 9 000 bodů. Prolomit tuto metu se podařilo až v roce 2001 Romanovi Šebrlemu.
"Tomu jsem říkal, že je schopen světové rekordy dělat na počkání. Ale bohužel, ta parta už nebyla a ono bez party těch kluků, kteří jsou stejní, nejde," poznamenává trenér Zdeněk Váňa, od kterého odešel Roman Šebrle jen několik měsíců po překonání světového rekordu.
"Pochopitelně mě to mrzelo, protože on odešel v době, když byl na světové úrovni. On byl světový rekordman a nevím, proč odešel, když ta výkonnost šla pořád nahoru. To mi vrtá hlavou dodnes, ale zřejmě se nepohodli v té skupině. Já jako závodník bych neodešel od trenéra, když mi to jde pořád nahoru,“ mrzí dodnes Zdeňka Váňu.
