Moderátor David Novotný přivítal ve svém pořadu na Radiožurnálu Sport pilota kamionu Jaroslava Valtra. V pořadu Na place si povídali o nástrahách slavné Rallye Dakar, ale i tom, co je jeho největším životním snem.

Praha 16:30 8. března 2023 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Co tě první napadne, jako první emoce ze závodů?
Radost z prožitého závodu, to je asi moje největší emoce. Stala se mi letos legrační příhoda. Při nějakém rozhovoru po dojetí do cíle etapy, kde jsme byli třetí, tak jsem naprosto v klidu dával rozhovor, s ledovou tváří. Moderátor pak po jeho skončení řekl: hele, řekněte mu někdo, že byli třetí, ať má radost.

Ty hraješ na tu kamennou tvář?
Nehraju, jsem to já. Dříve jsem býval trošku divočejší, ale teď už jsem starší člověk, tak jsem takový klidnější. Někdy ty emoce jsou, ale je to spíš ve vypjatých situacích v kabině, když se něco děje, mechanik třeba něco pokazí, tak houknu. Během pár vteřin se to ale srovná, omluvím se a řeknu: kluci, pojďte, jedem, bojujeme.

Blíž máš k těm negativnějším emocím? Co adrenalin?
V předloňském Dakaru na mě nastoupil Rusák, který mi začal cosi vyhrožovat. Říkám mladýmu: hoď mu to do angličtiny a řekni mu, že vylezu a dám mu přes držku.

To jste si povídali z auta do auta?
Ne, on přišel k našemu autu, začal mi vyhrožovat. Já chtěl vyskočit a dát mu přes držku. Nemám s tím problém. Už jsem s ním závodil v Africe, tam jsme ho několikrát porazili...

A dal pak pokoj?
Jo, pak už byl v klidu. V první etapě si rozbil auto a tím pádem byl odsouzenej jako čtyřka v týmu a tím pádem měl po závodě, takže byl naštvanej. Já mu říkal, hele, způsobil sis to sám, tak na mě nic nesvaluj.

A co tedy chtěl?
Předjížděli jsme se a po trati jelo nějaké auto, které prášilo, a já jel vedle trati asi padesát metrů, takzvaně na prachu. Jak se zvedá prach a fouká do boku, tak jsem byl na prachu a on letěl na mém prachu. Tím ale, že jsme jeli mimo pistu, tak jsem jel opatrně třeba 120, a on tam letěl 140. Schválně mi pak zavřel, zaprášil mi a vletěl do prachu před námi a tam byla skála. Pak přišel za mnou, já mu to vysvětloval, ale říkal jsem, že mu dám po čuni, to je jednoduchý.

32:39

‚Zase mě ta bába s kosou pošimrala na zádech.‘ Podmol vypráví o Dakaru, smrti a příjemném snu

Číst článek

Čeho chtěl docílit?
Jen se snažil být důležitej, oni ti Rusové občas takoví jsou.

Tak to je lepší ignorovat...
Já mu ale nevyhrožoval. My jsme to i takhle řešili s Martinem Kolomým, ten má asi 140 kilo a 190 centimetrů, já mám taky 120 kilo a 190 centimetrů. Jednou jsme jejich šéfovi řekli, že si to půjdeme vyřídit jako chlapi. On se na nás kouká a říká, že radši ne, že jim domluví. Byl to zrovna nějaký souboj, kdy Martin Kolomý byl vpředu, Rusáci si ho vzali do kleští, jeden ho brzdil a druhý ho tlačil, Martin zazmatkoval, trefil břeh, utrhl kabinu a byl mimo hru. Oni ti Rusáci si dokážou s tebou pohrávat jako kočka s myší a ty s tím nic nenaděláš, protože oni jsou čtyři.

A k tomu dochází?
S Rusy to tak funguje. Třeba přišli za Alešem a řekli mu, my ti necháme čtvrté místo. On říká že ne, že bude bojovat, ale oni řekli, že může, ale stejně bude čtvrtej. A byl čtvrtej. Tam se těžko bojuje, jsou to profíci. To je stejné, jako kdybych já chtěl moderovat tenhle pořad, tak to neumím, protože to není můj byznys.

Tak to musela být letos úleva, když tam Rusové nesměli z nějakých důvodů, které jsou známé...
Bylo to příjemný, že jsme si dokázali i s Holanďany vzájemně pomáhat, nikdo neměl žádné připomínky. Když jsem zapadl, vytáhli mě z duny, když se kluci tahali z bláta, tak jsme jim pomohli. Předek si pomáhá a atmosféra je daleko přátelštější. Jsme lidi na stejné úrovni, manažeři firem, kteří mají Dakar jako koníček a takhle myslím ten Dakar celý začal.

Ubyla míra zákeřností a to, že na ně člověk musí být připravený?
Přesně. Já se tím závoděním snažím jen bavit, je to pro mě koníček. Nejedu na vítězství, ale samozřejmě jedu rychle.

Ty bys tedy nechtěl vyhrát? Pak by si s ledovým výrazem řekl, no jo, jsem první...
To se mi stalo zrovna v cíli Dakaru, když po mně chtěli, abych se smál, a já jim řekl: a proč?!

Co vidí oči na Dakaru? Pověz nám o vnímání Dakaru očima.
Co je důležité, že se musím koukat hodně dopředu před auto. Ne deset nebo dvacet metrů, ale kilometr před auto. Abych zjistil, co mě čeká a co bychom mohli objet, a pak si terén načítám a co je pode mnou, to už neřeším. Je potřeba vidět velmi dobře do dálky. Jednou jsme jeli s Martinem Macíkem starším a jeli jsme testovat do Tunisu. Přijížděli jsme do té oázy ráno v pět hodin a před námi asi deset velbloudů, tak mu říkám, aby brzdil. On říká: kde?

A byli tam?
Jo, byli, a když jsme přijeli blíž, tak pak až je viděl. Je opravdu potřeba mít dobrý zrak na dálku. Co se týče boků, tak doprava nevidím nic, doleva vidím od čtyř metrů od auta dál a dopředu taky tak. Když třeba přejíždím dunu, tak mi musí mechanik říct, že můžu. Najíždím na hranu duny zešikma a on tam vidí, a já ne.

Když se řekne duna, tak je to jedno z nejčastějších slov na Dakaru. Jak se čtou ty duny očima?
Některé je dunoviště nafoukané pravidelně a některé, my to mu říkáme takovým slovem, to tu nemůžu použít. Třeba vyletíš na tu hranu duny, koukneš dolů a tam je nějaký úvoz a musíš to rychle řešit a poslat to někam kolmo dolů. Jakmile to jede zešikma, tak už je velké riziko. Když je duna příkrá, jedu ze srázu, dole je véčko, tak zase vyjíždím do prudkého srázu. Tam musím držet plyn a současně brzdím a až tam sjedu, tak teprve pustím brzdu, mezitím se nafoukne motor a já vylítnu ven. U toho automatu je to takové, že se člověk hrozně nabrzdí. My zničíme za etapu jedny brzdy. Na každou dunu je jiná technika jízdy, všude je něco.

A jsi i závislý na navigátorovi?
Nejen navigátor, ale i mechanik. V dunách musí hledat cestu všichni tři. V dunách nevidím nic. Nevím, jestli jsi viděl, jak sem se tam převrátil, to je naše nejslavnější video z Dakaru. Už jsem na to dunoviště koukal dva tři kilometry. Viděl jsem ty problémy aut a říkám si, že je to průser. Jeli jsme tam opatrně a to byla chyba. Musíš tam vlítnout, letět tam a řešit tu stopu. Jakmile ztratíš rychlost, tak jdeš k zemi.

Co třeba sluníčko?
Sluníčko je nejhorší při západu anebo když už zapadne.

Tak si posvítíš, ne?
Stalo se mi to. Kluci říkali, hele, to bylo perfektní, tys byl tak rychlej. Když jsem totiž viděl ten zapadající slunce a vycházející měsíc, tak jsem už chtěl být pryč. Jedeš po nějaké stopě, kterou vyjeli, doufáš, že je to správně, a musíš tam jet opatrně. Za dunou může být kámen, strom, auto. Musíš jet obezřetně a strašně tam zpomalíš. Nám se v té etapě stalo, že nám přestali fungovat brzdy, takže jsem spadl z poslední duny, pak jsem se rozjel a šlápnu na brzdu a nic. Naštěstí bylo kam uniknout, i v automatické převodovce je možnost řazení, takže jsem si zpomalil a posledních pět kilometrů jsme jeli opravdu volnou. I když v roadbooku máš napsáno, že je to čistý, tak tomu nesmíš uvěřit. Musíš udržet nervy a nesmíš spěchat. Nic tam nevyděláš, maximálně dvě minuty, ale může tam být díra a pohřbíš celej závod. Snažím se emoce za volantem nemít.

Jak je to s posloucháním Dakaru? Co musíš být naučený poslouchat?
Poslouchám hodně auto, to je strašně důležité. Stalo se nám třeba sto metrů po startu, říkám kluci, nám to nejede, jeden válec v pytli.

30:55

Dakar se zrychlil, je to maratonský sprint, vypráví pilot Macík. V kategorii kamionů skončil druhý

Číst článek

Fakt?
Přestalo to fungovat a jeli jsme 370 kilometrů na pět válců.

Před startem to máte ale nejlépe nachystané?
Je to závada motoru a neuděláš s tím nic. Navigátor řekl, abych jel, že už se to pokazilo a bude to jen strašným způsobem mlátit. Mladej Macík nás předjížděl a pak nám říkal, že si mysleli, že je na tom dobře, když nad nimi letí helikoptéra, ale pak jeli kolem nás a zjistili, že to nebyla helikoptéra, ale Valtr. Takovej rachot to byl.

Jeden válec ze šesti vynechal a takovej rachot? Máte nějaké špunty?
Ne, mám v helmě sluchátka, interkom a mluvíme mezi sebou, protože musím poslouchat navigátora. Případně mechanika, který říká nějaké údaje a s ním řeším dofukování a případně hledání cesty a navigátor mi říká, kam mám jet. Jinak 98 procent cesty mlčím a jen přijímám informace. Kluci mají za úkol dávat jen nejdůležitější informace. On si hlídá kurz a řekne mi, že stopa je kurz. Já třeba usoudím, že tu dunu neobjedu, tak řeknu, ať hledá cestu. On hledá cestu vpravo, vlevo, to je jedno kde. Když jsme jeli s tím poškozeným motorem, tak jsme nebyli schopni tu dunu vyjet. Za hranou bylo nějaké převrácené auto a nebyli jsme schopni ho objet, takže jsme ji asi třikrát najížděli a třikrát sjeli. Za tou dunou byl bod, který jsme museli sebrat, takže jsme najeli asi osm kilometrů tím, že jsme hledali cestu z druhé strany. Tu dunu jsme najížděli zepředu asi třikrát a zezadu asi pětkrát.

A to všechno jen proto, že nešel jeden válec?
Ano, neměli jsme výkon, ale ty musíš ty emoce udržet, být v klidu a říct si, hele, takové problémy mají všichni ostatní.

Dokázal sis těch sto metrů po startu představit, že tě čeká takový problém?
Nedokázal, ale Renda jo, tak mi řekl, že nebudeme mít výkon, abych prostě jel.

A jaká byla další varianta? Vystoupit a opravit to?
To nešlo. Pak to opravovalo pět lidí asi šest nebo sedm hodin, když jsme dojeli.

Fakt? To je taková dřina?
Jo, nám řachnul ventil, takže motor spaloval a šlehaly mi z toho plameny. Celých 370 kilometrů a lidi byli vyděšení, co se děje. Šel z toho modrej kouř, žlutej, zelenej, červenej... moje první myšlenka byla, že nedojedu. A to je ten sluch. Teď posloucháš mechanika a ten když má blbý kecy, tak ho seřvu, navigátor když blbě naviguje, tak mu řeknu, hele Rendo, je to blbě. Ale Renda udělal asi jen dvě chybičky, takže v pohodě.

Jaký to je, když sundáš helmu? Jak zní poušť?
V poušti je nádherně, tak je absolutní ticho. Tam není signál, v bivaku je to špatně, tam je hroznej bordel. Když jste ale pak v poušti sám, třeba když se pokazilo auto, tak úplná pecka. Normální ticho, úplné ticho. Když jste v dunách, tak tam nejsou ani komáři, mouchy, nic, tam nic nelítá. Cestoval jsem nejen po Africe, ale i různě jinde a vím, že v těch pouštích je to nejhezčí. Není tam signál, mouchy, komáři a je tam absolutní klid.

A dá se rozjímat?
Přesně, tam si můžeš lehnout, sednout. Já mám pouště hrozně rád, a proto jezdím ten závod.

Jak Dakar voní, nebo případně smrdí?
Co se týká auta, tak čich je důležitej, protože cítíš, když se něco pálí v autě. Ono se to jakoby zatočí pod autem a vlítne to do kabiny. Gumu cítím, když se někde ztrácí voda nebo když se pálí olej. Auto už vnímáš všemi smysly. Jednou jsem odhalil sluchem nějaký problém a kluci to neslyšeli. Nedokážu to popsat technicky, ale poznám, že je někde nějaká chyba, že to je nezvyklej zvuk. Jinak, co se týká sluchu...

Čuchu!
Pardon, čuchu. No, tak v tom bivaku to je takový, no...

To mě asi zajímá skoro nejmíň...
Ale záchody jsou čistý, ty jsou luxusní.

Sundáte ze sebe věci a rukavice...
Já mám na sobě černou kombinézu, ale když ji sundám, tak je celá od soli. Jsem durch mokrej. Ruce i nohy. Není to úplně super. Odjedu dvě etapy v té kombinéze a spodním prádle a pak to nechávám vyprat. Buď tam jsou pračky, nebo je pračka někde ve městě. Přežil jsem i s jednou kombinézou, protože se několikrát prala. I když já bych přežil i bez toho vyprání, důležité je spodní prádlo mít čisté.

O člověku se říká, že se své pachy naučí respektovat a nesmrdí mu?
Mně teda občas pořádně smrdí, takže mi i vadí.

Co ještě voní? Kdy tě čuch zachránil?
Pro mě je nejlepší vůně, když mi dovezou hamburger.

Co ta tma v noci? Písek voní?
To asi ne, tma mi nevoní, tam mám strach a respekt. Když jsi sám, tak nevoní nic. Poušť je bez chuti a bez zápachu.

A přesto je tak zábavná? Vnímáš ji šestým smyslem?
Tam vnímáš to, že na zemi nejsi nic. Jsi jen jedno zrnko písku v poušti, nic, absolutní nula. Přál bych to některým lidem, aby se tam dostali a uvědomili si, že nejsou takoví frajeři. Když tam zalezeš, jsi tam sám, anebo když tam zabloudíš, to se mi taky jednou stalo. Bivakovali jsme někde s partou, jeli jsme do Maroka. Chtělo se mi na záchod, tak jsem šel asi sto metrů a pak jsem nebyl schopnej najít ten svůj ďolíček a začal jsem panikařit. Pak jsem hledal stopy a šel po stopách, ale když je suchej písek, tak se to zasypávalo. Ale ten absolutní klid, když tam svítí měsíc, tak je to úplná pecka.

Někde jsem četl, že jsi jedl jejich jídla, hodně ses napral, ale musel sis pak nechat poslat pro hamburgery?
Přesně tak. Chodívali jsme na večeři třeba dvakrát, nacpal jsem se, co to šlo. Já vydržím všechno, ale třeba ráno v pět jsem se probudil hlady. Kručelo v břiše, tak jsem si dal banán, jablko nebo tyčinku. Ten výdej energie je tam obrovský.

Co oni jedí? Je tam třeba skopové?
Ty jejich jídla, to je. Někdy jsem to ani nepoznal. Říkal jsem si, že je to maso, tak jsem do toho kousl. Měl jsem doma velbloudy, bizony a různá masa jsem vyzkoušel. Tady jsem ale někdy nepoznal, co to je, tak jsem to do sebe nasoukal, zasytil se. Ráno byly snídaně stereotypní, tak jsem si dal ty balíčky, co si ohřeješ, tak jsem si dal třeba guláš ke snídani, abych nabral nějakou energii.

Těšíš se pak domů, že zakrojíš něco, co znáš?
Třeba bůček? Teď jsem si v neděli vyudil, ale sakra, všechno jsem sežral a moc jsem si toho nenechal.

Krájíš to už v udírně?
Vyudil jsem si ještě tři kuřátka, pak jsem si je šoupnul ještě na chviličku do trouby.

Co to je ohmatat si Dakar?
Zadkem se řídí auto. Cítíš zadkem, co auto dělá, jestli uhýbá doprava nebo doleva. Co se týče hmatu rukou, prostě držíš volant, snažíš se auto s citem vést. Snažíš se to šetřit tu techniku, vnímáš auto celým tělem a snažíš se nezabít ty dva kámoše, co máš vedle sebe.

Oni to mají s hmatem podobné, ne?
Ne, oni se o to nesmí vůbec starat, oni mi musí věřit. Ten vpravo má hlavně oči, musí koukat na přístroje a navigátor uprostřed se musí starat o navigaci. Nesmí se starat o to, jak jedu, ale musí mi věřit. Když mi navigátor řekne doprava, tak já nad tím nepřemýšlím a jedu doprava. Když mi mechanik řekne stop, tak zastavím, protože k tomu má nějaký důvod, a já zastavím.

Četl jsem, že když tě tvůj syn navigoval a něco ti řekl, tak ses rozhodl na to nedbat?
Já jsem se rozhodl, že si zlomím páteř.

Jak to bylo? Bylo to kvůli tomu, že je to tvůj kluk?
To ne. Chtěli jsme se v celkovém pořadí ještě o jedno místo posunout, viděl jsem nadšení kluků v týmu a chtěl jsem jim udělat radost a to se podařilo. Pak jsem ale udělal chybičku, jedu krásný rovný řečiště, nikde nic, sem tam stromeček a najednou někdo vzal bagr a udělal tam díru.

Jako schválně kvůli vám?
Ne, to ne. Oni si stahovali vodu z řečiště na nějaká políčka a ta díra byla asi osm metrů dlouhá. Naštěstí jsem z rychlosti 135 jsem zbrzdil na 45 a v té rychlosti jsem se odrazil, letěl přes tu díru a narazil do protisvahu. Naštěstí ta pravá strana narazila méně, klukům se nic nestalo a asi 75 procent energie šlo do mě. Oni mají výhodu, že se můžou zapřít rukama a nohama. Moc to sice nepomáhá, ale když se zvedne zadek, tak dostaneš první ránu do stehen, ale já jsem stál na podlaze ,a když přijde rána, tak ti ujedou nohy a jdeš do toho celou vahou, takže kompresní zlomenina.

Takže bedra?
Ne, bedra bolely, ale tohle byl obratel, který byl někde uprostřed zad. To nebolelo, ale bedra bolely takovým stylem, že už jsem tu bolest skoro ani nevnímal. Byl jsem úplně vyřízenej.

Jak je to s bezpečností v kabině?
První je oblečení. Těsně před startem ti vlezou do auta, zkontrolujou ti, jestli máš homologované ponožky, spoďáry, kombinézu, kuklu. Pilot musí mít rukavice, navigátor nemusí, protože ovládá elektronické přístroje. Sedačka je na každého na míru a co se týče pásů, tak když si zapínáš spodní pásy, tak si chlapi musí upravit nářadí. Když to neuděláš, tak tě to při skocích přimáčkne, zvedáš se na nohách a snažíš se bejt ještě chlap. Pak je helma, tak je důležitá, protože sice nikam nedosáhneš hlavou, ale když přijde rána, tak si dáš do trubek. Když se auto kutálí, tak je to pořád menší zlo, než když se auto zasekne na místě, protože energie postupně ubývá a hlava lítá. Je tam bezpečnostní systém, který je spojený s pásy, takže když narazíš, tak to zajistí, že si nezlomíš vaz. Další prvek je ochranný rám v kabině. Ten plech okolo nepotřebujeme, ale potřebujeme ten rám. Když se auto kutálí, tak aby člověk nevypadl. Když se poškodí, tak jdeš ze závodu ven. Pak tam jsou hasičáky, ty jsme museli předělávat, protože na ty jsme nedosáhli. Když jsme se převrátili a mechanik vylezl ven, tak říká, že hoříme.

A kde jste hořeli?
Na turbu. On to uhasil pískem, ale jsou to nepříjemné momenty. Já jsem z toho vystřelil, rychle otevřel dveře. To otvíráš jak poklop z tanku, jenže oni mají najednou dvě stě kilo a ty se nemáš o co zapřít. Auto leží na boku, jak z toho vylézt, když jsou všude kolem přístroje, nevíš, čeho se chytit. Je to chaos a zmatek. Když ti ještě řeknou, že hoří, tak mastíš ven.

Jak moc se těšíš domů a jaké jsou emoce po návratu? Čím si vynahradíš to, že si tam pár týdnů nebyl?
Mám říct pravdu?

‚Je to na divákovi, kam si stoupne.‘ Podmol tragédie lituje, někteří lidé na Dakaru jsou podle něj blázni

Číst článek

Jak chceš.
Netěším se domů. Já bych tam zůstal.

Tak máš doma nějakou paní, ne?
Mám, ale... mým snem je objet svět. Zmizet třeba na 10 let.

A paní necháš doma?
Když pojede se mnou, tak pojede se mnou anebo za mnou může občas přiletět.

A stane se to?
Dakar byl můj sen a já si sny plním. Jdu za tím tvrdě, je to i moje motivace do práce. Chci procestovat svět, v tom vidím smysl života. Nevidím smysl života v tom, že bych vydělával jen peníze a neužíval si jich. Kdysi mě zasypala lavina, asi před čtyřmi lety, a tam když ležíš v lavině a loučíš se se životem, tak si řekneš, dobrý, užil jsem si to.

Podíval ses zpátky a řekl si, že nelituješ?
Byl jsem naštvanej, že zrovna v ten moment jsem dostal nové závodní auto, a říkal jsem si, kdo s tím bude jezdit? Věděl jsem, že kluci, ale že by na to třeba neviděli. Pak najednou se ozvali kluci a volali, Jardo, jsi tam? Volám, jo, dělejte, hrabejte. Oni viděli, kde jsem, trčely mi dva prsty z duny a jeli po té ruce.

Říkáš duna, ale byla to lavina...
To je to samý.

Písek by se asi hůř dýchal, ne?
Sníh ten sníš. Zastavil jsem se, zhruba jsem věděl a koukal, vidím světlo, ale najednou se přihnaly další dvě vlny sněhu, potichu to zakrylo a nic. Bylo ticho.

A pořád si věděl, kde jsi?
Věděl, ale to máš takovou sílu v té lavině, že jsem musel přestat, protože jsem se bál, že si začnu trhat svaly. Tak obrovskou sílu v tom stresu, samozřejmě jsem se i počůral, to nebudu zastírat. V tom stresu jde to tělo cugrunt. Snažil jsem se sníst všechen sníh v puse, snažil se uklidnit a pak jsem začal přemýšlet. Loučil jsem se se životem, nepříjemná situace.

Je něco na druhé straně?
Světlo jsem neviděl, takže jsem byl v pohodě. Zhruba do 10 minut mi kluci vyhrabali hlavu, než se ke mně dostali. V lavině se boříš po pás, a jak byli ve stresu, tak si zapomněli lopatu, bez rukavic šli. Vyhrabali mně holýma rukama hlavu, tak jsem mohl dýchat a bál jsem se, aby nepřišla další lavina.

To hrozilo?
Ne, to ne. Nehrozilo, sjelo to. Tak jsme se z toho pak dostali, vypili jsme litr slivovice a šli spát. Kluci usnuli, já teda ne. Byl jsem v takovém stresu.

Takže teď si o to víc vážíš života?
Přesně a podle toho teď závodím. Nestresuji se, jsem naprosto v klidu.

Paradoxně tě to zrychluje?
Ano, ano, ano. To je přesně to, co chci naučit svého mladšího kluka. Je mladej, je mu 24 let, je takovej našlapanej, nabušenej a právě ho musím naučit pokoře a skromnosti za volantem.

Má to nastavené o fous jinak, než bys chtěl? A jinak než ten starší syn?
O tři fousy! Jestli to bude poslouchat, tak mi zase řekne, tati, cos to tam kecal?!

A co paní? Má doma tři dobrodruhy, kteří doma nevydrží? A přesto má ochotu dělat zázemí?
Je to tak, žijeme tím celá rodina, já jsem teda se svojí paní rozvedený, žiju s přítelkyní. Samozřejmě maminka mých dětí je největší fanda, drží palce a žije tím a podporuje nás. I ona musí dát povolení k závodění, tak to máme.

David Novotný, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít