Obchodník se smrtí, díl I.: Jak Viktor But vzal lidem mačety a dal jim kalašnikovy

Moskva 30. prosince 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Odzbrojení Viktora Buta, obchodníka se smrtí, díl I.

Článek vydaný v časopise The New Yorker. Napsal Nicholas Schmidle.

První zkušenost s obchodem se zbraněmi získal Viktor But v roce 1995. Bylo to jednoho příjemného letního dne v Bulharsku. But, tehdy 28letý podnikatel ruského původu, přiletěl do Sofie ze Šardžá, kde žil poslední dva roky. 

Šardžá, to je třetí největší město Spojených arabských emirátů, a šlo o jakousi postmoderní karavanseráj (tak se dříve říkalo místům, kde odpočívaly putující karavany, pozn. red.). But mi řekl, že v Šardžá prakticky neexistoval zákon.

Když tam přijel poprvé, o arabské kultuře toho moc nevěděl. Dokázal se ale novému prostředí přizpůsobit. Už tehdy uměl hodně jazyků – dovedl přepínat mezi ruštinou, angličtinou, portugalštinou a esperantem. Dnes – alespoň to tvrdí – už zvládne „číst v patnácti nebo šestnácti jazycích, nakupovat v devíti nebo deseti a plynně mluvit pěti nebo šesti“.

V Šardžá But dělal do letadel. Trávil čas v hangárech na místním mezinárodním letišti, seznámil se s piloty a posádkami a brzy založil přepravní společnost Air Cess s malou flotilou ruských letounů.

Teď, po příjezdu do bulharské Sofie, se But ubytoval v Park Hotelu Moskva. Byla to ošuntělá státní výšková budova. Odtud se pak vypravil do kanceláře obchodníka se zbraněmi Petara Mirčeva.

But uměl uzavírat obchody skoro kdekoli. Bylo jedno, jestli šlo o východoevropské město nebo přistávací plochu někde v džungli. Jeho letecké společnosti se dařilo hlavně v Africe, kde čas od času spolupracovala s různými despotickými režimy. Butovi piloti ze Šardžá do chudých afrických metropolí doručovali třeba televize, klimatizace nebo drahý nábytek.

Butova letadla doručovala taky textil a elektroniku ze Šardžá do Afghánistánu, kterému tehdy vládl prezident Burhánuddín Rabbání. But se tam sblížil s ministrem obrany Ahmadem Šáhem Masúdem, kterého považoval za „skutečného revolucionáře“ a muže, „v jehož očích člověk mohl vidět šlehat plameny“. Masúd se obával ozbrojenců z Tálibánu. Jeho náměstek se proto jednoho dne Buta zeptal, jestli by kromě textilu a elektroniky nedokázal sehnat taky zbraně.

But sice nevěděl, kde ke zbraním přijít, věřil ale, že nebude problém najít člověka, který mu je prodá. Ostatně jeden z přátel mu zrovna nedávno dal mobil na Petara Mirčeva z Bulharska. But mu proto zavolal a představil se. A potom – jak vzpomínal Mirčev – mu But odfaxoval seznam afghánských požadavků.

Když si ho Mirčev přečetl, řekl mu, aby za ním přijel do Sofie.

                                                            *­­**

Mirčev byl jen o pár dní starší než But, ale v té době už platil za zkušeného obchodníka se zbraněmi. Na konci studené války si totiž uvědomil, že bulharští zbrojaři, kteří mají jen omezený přístup na globální trh, budou potřebovat někoho, kdo jim „pomůže navázat spojení s okolním světem“. „Nikdo nemluvil anglicky. Já ano,“ vysvětlil mi Mirčev, jak se stal důležitým prostředníkem bulharského exportu zbraní.

But dorazil do Mirčevovy kanceláře a společně pak zamířili na večeři. But měl šibalský úsměv. Jeho modré oči podtrhoval hnědý knírek. Měl na sobě sportovní bundu a košili s rozhalenkou. Mirčevovi – malému mužíkovi s plnými tvářemi – se líbil, zarazila ho ale jeho neznalost. Jak mi sám řekl: „But nevěděl vůbec nic. Pletl si ráže, systémy i zbraně.”

Po večeři ještě oba muži zašli na drink do kavárny se zahrádkou na dlážděné ulici, nad níž se táhnuly troleje. Spřádali obchodní plán. Mirčev navrhl, že bude řídit zásobování, zatímco But se měl postarat o dopravu. S tím souhlasil.

Podle Mirčeva byl „Viktor zdatný student a uměl shánět kontakty. Dokázal se kdykoli dostat k těm správným lidem”.

Afghánské objednávky zbraní byly tehdy obrovské. „Čelili válce, nutně nás potřebovali,“ vzpomínal Mirčev. Zeptal jsem se ho, kolik tun zbraní tehdy doručili. Odpověděl neurčitě: „Nikdy jsem to nepočítal na tuny. Počítal jsem peníze. A částky to byly obrovské.“

Pro Buta byla tahle spolupráce s Mirčevem přitom pouhý začátek. Během pěti let se měl stát nejvýznamnějším obchodníkem se zbraněmi na světě.

                                                            *­­**

But vyrůstal v Dušanbe v Tádžikistánu. Sovětském zapadákově. Jeho táta byl automechanik, máma účetní. Angličtinu piloval poslechem švédské skupiny ABBA a americké kapely Chicago. Už jako malý si přál poznat svět a jako teenager přišel na dva způsoby, jak toho docílit. Jedním byl sport a druhým armáda.

But tedy nejdřív procestoval Sovětský svaz jako volejbalista. Nakonec ho ale hrát stejně přestal, prý aby měl víc času na holky. V osmnácti ho povolali na vojnu. Dva roky strávil s pěší brigádou na západě Ukrajiny. A když mu služba skončila, přihlásil se do Vojenského institutu cizích jazyků v Moskvě. Tam začal studovat portugalštinu.

Odborník na sovětskou a ruskou armádu při Army War College Stephen Blank považuje tento moskevský vojenský institut za „líheň“ tajných agentů. But trvá na tom, že nikdy špiónem nebyl. Přesto mi jeden bývalý agent CIA i jeden člověk z prostředí ukrajinského organizovaného zločinu řekli, že But pracoval pro sovětskou zahraniční rozvědku – GRU. A potvrdil to i Mirčev.

V roce 1988 But z institutu odešel a se skupinou sovětských vojenských poradců odcestoval do afrického Mosambiku, bývalé portugalské kolonie. Jednou na večírku sovětského velvyslanectví v hlavním městě Maputu potkal Allu Protasevovou. Byla v zemi se svým manželem, který pracoval jako překladatel pro sovětskou obchodní misi.

„Viktor je energický člověk. Dokáže vás uchvátit,“ popsala mi Alla. Tehdy se sice vrátila se svým manželem do Ruska, brzy ho ale opustila a v roce 1991 si vzala právě Viktora Buta, který byl v té době už zpátky v Moskvě.

Sovětský svaz se toho roku rozpadl a v prostředí hroutící se ekonomiky a chaotického prezidentství Borise Jelcina měly pré kriminální gangy. Najednou se objevila spousta způsobů, jak zbohatnout. Buta ale poháněla spíš touha cestovat než samotné peníze. On a Alla se odstěhovali z Moskvy do Šardžá, kde založili přepravní leteckou společnost, a brzy si mohli dovolit žít ve velké vile na pobřeží.

V srpnu 1995, pár měsíců potom, co se dal But dohromady s Petarem Mirčevem, sestřelily tálibánské MiGy nedaleko Kandaháru jedno z Butových letadel. Ruské piloty a posádku přitom vzali jako rukojmí.

V průběhu následujícího roku se je But a úředníci z Moskvy pokoušeli dostat na svobodu. But se dokonce setkal se šéfem Tálibánu Mullahem Omarem. Zajatí Rusové se přeci jen na svobodu nakonec dostali. Jak, to ale zůstává nejasné. But nicméně tvrdí, že posádce se povedlo uprchnout. Zcela odmítá verzi, že by uzavřel nějakou dohodu, podle které by už nedodával zbraně Rabbánímu a Masúdovi, ale právě Tálibánu.

                                                            *­­**

V roce 1997 se But s Allou přestěhovali do Johannesburgu. Narodila se jim holčička, takže se v Jihoafrické republice rozhodli usadit v opevněné rezidenci se dvěma plaveckými bazény. But se začal poohlížet po nějaké ranveji, kterou by mohl využívat pro svůj byznys. Spřátelil se přitom s Jihoafričanem Andrewem Smulianem, šestapadesátníkem s nakřáplým hlasem a bílým knírem. Smulian taky vlastnil leteckou přepravní společnost, která příležitostně převážela zbraně.

But ho bral za svého mentora – říkal mu „babu“, což ve svahilštině znamená „dědeček“. S jeho pomocí našel vhodné prostory pro kancelář i přistávací plochu v Pietersburgu, městě vzdáleném asi 320 kilometrů severovýchodně od Johannesburgu. Mimo to založil společnosti ve Svazijsku a v Zambii – nakonec vytvořil síť třiceti firem po celém světě. Některými z nich přitom svůj byznys podle vyšetřovatelů pouze kryl.

Později roku 1997 vzal But Smuliana na mezinárodní výstavu obrany IDEX, která se koná každé dva roky v Abú Zabí. Na veletrhu je k vidění nejnovější vojenská technika – od tanků po zábleskové granáty. IDEX přitahuje zástupce vlád i zprostředkovatele a dodavatele zbraní, kteří tu často navazují kontakty. Na výstavě But představil Smuliana Michailu Kalašnikovovi, stvořiteli útočné pušky AK-47, a Petaru Mirčevovi, který tady sháněl potenciální klienty. Mirčev mi řekl, že mu Smulian připadal nezdvořilý a přehnaně samolibý.

Jak se Butův seznam klientů a zakázek rozrůstal, začal hledat příležitosti taky v „šedé zóně“ – tam, kde se legální zboží prodává nezákonně nebo přinejmenším za podezřelých okolností. Koupit si tablet v obchodě s elektronikou je sice v pořádku, ale koupit si ho na parkovišti za obchodem bez placení daní, to už je šedá zóna.

Prodávat zbraně není ve své podstatě nelegální. Transakci legitimizuje dokument, kterému se říká „end-user certificate“, certifikát koncového uživatele. Ten identifikuje kupce. Obchod se zbraněmi se dostává do šedé zóny ve chvíli, kdy jsou zbraně převáženy od zákonného kupce do rukou států nebo militantních skupin, na které byly uvaleny sankce. Často se při tom padělá právě zmíněný certifikát.

Jedna ze zemí, kde But vstoupil do šedé zóny, byla Angola. V roce 1975 tu mezi vládními marxistickými milicemi a povstalci vedenými Jonasem Savimbim vypukla občanská válka. Skoro o dvacet let později, v roce 1994, uzavřely obě strany mírovou dohodu a Spojené státy měly dohlížet na její dodržování. OSN zároveň zaváděla sankce zakazující dodávky zbraní Savimbiho frakci známé jako UNITA.

But zpočátku na území UNITA dovážel jen sardinky, mouku, brambory, pivo, whiskey nebo olej. V roce 1998 se ale mír začal drolit a Savimbi zatoužil po zbraních. Setkal se proto s Butem, kterého upoutalo Savimbiho charisma.

Mirčev mi řekl, že brzy po téhle schůzce začal But pašovat pro UNITA bedny s granátomety, AK-47 a minomety. Vozil taky obrněné transportéry. Mirčev zařizoval dopravu z Burgasu u Černého moře. Tenhle obchod se Savimbim měl podle něj hodnotu sta milionů dolarů. Černomořský přístav v Bulharsku zvolili s Butem proto, že zdejší letiště bylo levné a mělo dostatečně velkou ranvej pro odbavení jednoho z Butových největších letounů – Iljušinu-Il-76.

Ačkoliv But stále zůstával především přepravcem a „zprostředkovatelem“ obchodů, stal se podle Mirčeva taky „velkým znalcem v oboru“.

But se mi přiznal, že dovážel zbraně i do Toga a Zairu, jejichž vlády byly UNITA blízké. Trvá ale na tom, že nikdy nedoručoval zbraně do hnutím UNITA kontrolovaných území v Angole. Americké služby CIA a NSA ale pohyb Butových letadel z a do Angoly zdokumentovaly. Zprávy o těchto pozorováních se vršily na stole Witneyho Schneidmana, toho času náměstka amerického ministra zahraničí pro africké záležitosti.

Schneidman o Butovi jednou řekl, že je „ztělesněním zla“ a že „přímo podkopával americké snahy o nastolení míru“. Podle něj totiž ve stejnou dobu, kdy But doručoval zbraně Savimbiho silám, obchodoval i s angolskou vládou.

Buta jsem se zeptal, zda Savimbi věděl o jeho hře na obě strany. Odpověděl mi, že samozřejmě ano. A záleželo na tom Savimbimu? Ptal jsem se. But odvětil: „Kdybych to nedělal já, dělal by to někdo jiný.“

                                                            *­­**

Úředníci ve Washingtonu začali Buta považovat za prototyp mezinárodního zločince. Nevynikal krutostí ani bezohledností, ale lhostejností k morálním zásadám. Expert na sankce z amerického ministerstva financí Andreas Morgner prohlásil, že „kdyby But nedělal do zbraní a všech těch odporných věcí, mohl by být zatraceně dobrým obchodníkem“.

Když šlo o válku a mír, Butovi jeho byznys přinášel nadstandardní postavení. Neuhýbal před nátlakem ani se nestavěl na žádnou stranu. Například do Somálska dopravil belgické mírové síly a taky tvrdil, že po genocidě ve Rwandě v roce 1994 přivezl francouzské vojáky do východního Konga. Nedlouho poté ale s Mirčevovou pomocí a s přispěním dalších lidí transportoval zbraně z Ruska, Bulharska a Íránu do válečných zón.

Čtyři roky po genocidě ve Rwandě, na podzim roku 1998, začal But doručovat i do této africké země. Mirčev vystupoval v roli obchodníka, But byl kurýr, který zbraně převážel z Burgasu do Kigali. Ve rwandské metropoli pak Butovi zaměstnanci přespávali v hotelu InterContinental, kde měl pronajatá celá dvě nejvyšší patra.

Ne všechny zbraně ale zůstávaly ve Rwandě. Zdejší vláda vedená etnikem Tutsiů totiž podporovala tutsijské milice na východě sousední Demokratické republiky Kongo. Postavily se tam konžskému prezidentovi, kterým byl tehdy Laurent Kabila. Některé ze zbraní tak byly – na palubě Butových letounů – odkláněny do rukou povstalců v Kongu. V té době Kongo sice nebylo na sankčních seznamech, But a Mirčev tam nicméně přispěli ke konfliktu, do kterého se nakonec zapletlo celkem osm afrických zemí.

Butův pilot James Roberts byl údajně svědkem toho, jak do jednoho z letadel „najížděly bedny s municí, ruské granátomety a japonské pickupy s namontovanými kulomety“. Spolu se zbraněmi na palubu „v trojstupu a zrychleným krokem” nastupovali rwandští vojáci. But při nakládkách občas postával opodál, přímo na letištní ploše. Letadla pak přistávala jak v Gomě, tak v Kisangani na východě Konga, tedy v baštách Rwandou podporovaných milicí. 

Podle zprávy Mezinárodního záchranného výboru zemřelo při občanské válce v Kongu několik milionů lidí – víc než v jakémkoli jiném konfliktu od druhé světové války.

Koncem 90. let se Butova letecká společnost stala předním speditérem na světě. Z Buta byl multimilionář. Vlastnil skoro třicet letounů a zaměstnával kolem tří stovek lidí.

V jednu chvíli byl But na letišti v Šardžá v Emirátech druhým největším přepravcem po německé Lufthanse. Založil si k tomu ještě aerolinky ve Středoafrické republice, pronajímal ruská osobní a nákladní letadla vládě Muammara Kaddáfího v Libyi a dál přepravoval zbraně do válečných oblastí. A nikdo neudělal nic, aby ho zastavil.

                                                            *­­**

V roce 1999 začal před Viktorem Butem varovat Peter Hain z britského ministerstva zahraničí. Podle tohoto státního tajemníka museli britští vojáci v západoafrické Sieře Leone čelit čím dál promyšlenějším útokům a přepadením místních rebelů. Mnoho z těch kluků bylo opilých nebo pod vlivem drog. A už dávno nepoužívali mačety, ale kalašnikovy.

V listopadu roku 2000 Hain v projevu k zákonodárcům v dolní komoře britského parlamentu odsoudil všechny, kteří porušovali sankce a do Sierry Leone i Angoly dodávali zbraně. But byl z těch všech prý nejhorší. Byl to „obchodník se smrtí“.

Titulky na webu a v podcastových aplikacích nejsou součástí originálního textu.