Po Ironmenu možná přijde Ultramen. Postupně posouvám laťku, říká parasportovec Tománek
Pro triatlonistu a specialistu na dálkové běhy jak na vozíku, tak na lyžích, vrcholového sportovce a dvojnásobného mistra světa v 70.3 Ironmanu Honzu Tománka je definice vítězství nevzdávat se. A kdy to člověk v sobě objeví? „Pro mě je to plynulé navázání na můj život, vždy se snažím řešit věci aktivně,“ vysvětluje sportovec, který chce získat na MS v polovičním Ironmenu v americkém Utahu třetí titul.
Jste vicemistr v celém Ironmenu a dvojnásobný mistr světa v polovičním. Jak dlouho se na to trénuje?
Začal jsem se sportem relativně krátce po úrazu, téměř na den přesně dva roky od úrazu jsem už začal závodit na handbiku. Pro mě je sport přirozenou součástí života a nikdy jsem nefandil tomu, že člověk, který nic nedělá, dá za rok Ironmena. Z pohledu fyziologie to možné je, ale z pohledu dlouhodobého udržení zdraví se domnívám, že to možné není.
Pro mě definice vítězství je moment, kdy máte vůli se zvednout a jít dál, říká handicapovaný sportovec Jan Tománek
Zatímco když si člověk postupně posouvá laťku – jak rád říkám práh normálnosti –, tak ji může zvedat, aniž by ohrozil své zdraví. A pokud se bavíme o parasportu, tak je důležité si to zdraví chránit. V tuto chvíli mám za sebou už 40 dokončených polovičních Ironmenů, které navázaly na mou cyklistickou minulost. A v tuto chvíli se čím dál více realizuji v dlouhém triatlonu, ale je to postupné zvedání laťky.
A kde ta laťka skončí?
To je otázka, protože jsem člověk, který má tendenci neustále laťku posouvat a poznávat sám sebe v extrémních situacích. Po nějaké době to, co dřív bylo snem a cílem, se stane konvencí. A nerad u těch věcí zůstávám, protože pak už jedete jenom kvůli výsledkům a času. Já v tom potřebuji mít challenge a posunutí sebe sama.
A to vlastně v těch dalších výzvách přichází, takže teď je to Ironmen, postupem času to může být třeba Ultramen.
Hetmer je na paralympiádě mezi zrakově postiženými šestý, dalším Čechům se obří slalom nevydařil
Číst článek
Jaké je to soupeřit s handicapovanými a s těmi, kteří nemají žádný handicap? Co je větší výzva?
Obecně sportovec chce vždycky vyhrát. A pokud se bavíme o dlouhém triatlonu nebo vytrvaleckém běžeckém lyžování, tak jsou to skutečně extrémní disciplíny, kdy už se tomu mnohdy handicapovaní sportovci konvenčně nevěnují, tak vám nezbude nic jiného, než se začít srovnávat se zdravými sportovci.
A samozřejmě je tam záklopka – když vás předjíždějí do kopce, tak si říkáte, že ruce nejsou nohy, ale pak na rovině vám to jede a z kopce jim třeba dáváte na zadek. A v tom srdci sportovce je vůle a touha vyhrávat, takže je to ještě možná větší satisfakcí, když se podíváte na výsledkovou listinu a jste třeba v první pětině mezi zdravými sportovci. Jako se mi třeba podařilo teď v Kalmaru.
Jak jsme se jako společnost proměnili za 30 let v rámci pomoci a pochopení společného života s handicapovanými? Poslechněte si celý rozhovor.
