Měl jsem v životě velké štěstí, říká o podpoře rodičů ve sportovních začátcích paralympionik Drahonínský
Ve středu začnou v Paříži paralympijské hry a na nich nebude chybět ani mnohonásobný medailista z této akce, paralukostřelec David Drahonínský. Ten je jednou z tváří projektu Radiožurnálu Sport Olympijský rok. A tentokrát se vydáme k němu domů, kam za českým reprezentantem přijela maminka Marie.
Sedíme s Davidem Drahonínským a jeho maminkou Maruškou. Jaký je vztah s maminkou, asi určitě ten nejlepší?
David Drahonínský: Tak mamka přijela za mnou do Prahy, aby si tady užívala svůj důchod.
Poslechněte si rozhovor s paralympionikem Davidem Drahonínským a jeho maminkou Marií
Užíváš si víc klidu a pohodlí, když tady je?
D. D.: Má to svoje plusy. A je jich daleko víc, než těch minusů, takže já si to užívám.
A co maminka? Jak se o Davida staráte, když přijedete? Je vůbec potřeba se o něj starat?
Marie Drahonínská: On chce být soběstačný. Já vím, že toho hodně dělá, takž já na to pohlížím tak, že mu ráda s něčím pomůžu, když potřebuje. Odnést, donést, pohladit ho taky, že ten den měl náročný, hezká slova mu říct. To je taky důležité.
Při pobytu s hendikepovanými sportovci jsem se naučil, že se pomáhá až v okamžiku, kdy si dotyčný řekne. Je to takové pravidlo?
D. D.: Asi jo, ale maminkám se neodmlouvá. Já vidím ty bonusy. Když mamka za mnou přijede, tak vím, že když přijedu z tréninku, tak na mě čeká výborný oběd. A já pak zase můžu mamku vzít na kafe, do kina nebo někam do divadla.
Na čem si nejvíc pochutnáš, když maminka přijede a něco ti uvaří?
D. D.: Já myslím, že úplně na všem. Nejvíce asi šampaňské a mražené jahody.
3:47
Dvě koupelny, posilovna a plno prostoru. Jak to vypadá u paralympionika Drahonínského doma?
Číst článek
Obracím se zpátky na maminku. Vrátíme se do doby, kdy se stal ten úraz. Jak jste to vnímala, jak jste celou tu situaci zažívala? Rodiče to možná prožívají víc, než sám David.
M. D.: Ten prožitek byl hrozný, pro nás rodiče to byl konec světa. Kluk jeden den běhá a druhý den vám má umřít. To se nedá jen tak.
Já ho tedy nikdy neviděl ve špatné náladě.
M. D.: Taky máme černé chvilky, každý máme tmavé chvilky. Ale strašně se snaží a strašně moc do toho dává.
Jak vnímáte jeho sportovní kariéru?
M. D.: Já mu strašně fandím. Když to začal dělat, tak jsme byli rádi, že ho něco baví. Když jsme s manželem lepili banánovou krabici na luk, nebo pouzdro z violoncella, aby měl obal na luk, tak jsme byli šťastní, že ho to baví. Že se do toho života zapojuje. A teď ho to tak baví, že už někdy říkám, že by toho měl nechat. Zdraví je jenom jedno.
D. D.: Myslím si, že kdyby nebylo Marušky a Ilji Drahonínských, tak by žádný dvojnásobný paralympijský vítěz v lukostřelbě za Českou republiku nebyl. Měl jsem v životě velké štěstí, že jsem měl dva rodiče, kteří žili pro svou rodinu a své tři děti. Přál bych takové rodiče všem dětem na světě.
Jak prožíváte paralympiádu nebo jiné soutěže?
M. D.: Já jsem z toho úplně hotová. Já to vždycky strašně prožívám, večer, když má závodit, tak ani nemůžu spát.
No a maminka věří ve třetí zlato.
M. D.: Věřím alespoň v medaili, ale věřím v to zlato, protože vím, že na to má.
