Kvůli náměsíčnosti skončil na vozíku. Nyní ho čekají páté paralympijské hry, v Paříži bude obhajovat zlato
David Drahonínský je dvojnásobných paralympijským vítězem v lukostřelbě. Na hrách v Paříži bude usilovat o nejcennější medaili jak mezi jednotlivci, tak v týmové soutěži. Svou cestu ke sportu handicapovaných a osudný okamžik, který ho přivedl na vozík, popsal v seriálu Radiožurnálu Olympijský rok.
„Psal se rok 1999. Tenkrát jsem přijel do Suchdola nad Lužnicí z tréninku taekwonda, šel jsem z nádraží, cítil se unavený. Ale to není nic divného, taekwondo je fyzicky náročný sport. Přišel jsem domů, řekl jsem mámě, že si jdu lehnout, že jsem unavený. A ráno jsem se probudil mezi operacemi v Českých Budějovicích. Pamatuju si to jako špatný sen,“ popisuje Drahonínský osudný den.
V nemocnici se poté dozvěděl více detailů o tom, jak se dostal do péče lékařů. „Doktoři mi řekli, že mě našli pod balkonem. Při pádu jsem si zlomil obratel a poranil míchu,“ vysvětluje dvaačtyřicetiletý paralympijský reprezentant.
Příčinou pádu byla podle lékařů porucha spánku. „Byla to náměsíčnost. Čtyři roky po úrazu jsem absolvoval vyšetření ve spánkovém centru, kde mi změřili aktivitu mozku, a zjistili, že mám poruchu té části spánku, ve které se člověku zdají sny. A díky tomu se může stát, že je člověk náměsíčný,“ vysvětluje.
Od lékařů se Drahonínský dozvěděl, že se pacienti s problémy s náměsíčností většinou potkají během dospívání, následně ale potíže zmizí.
Svůj úraz nevnímá jako tragickou událost, nicméně přiznává, že je život na vozíku někdy komplikovaný.
„Pád mi změnil život, ale nevím, jestli k horšímu, nebo k lepšímu. Myslím, že bez vozíku je život trošičku jednodušší. Ale zase druhá stránka věci je, že kdybych se tenkrát špatně nevyspal, nemá Česká republika několikanásobného paralympijského medailistu. To ale samozřejmě dojde člověku až po čase,“ přiznává.
Šance na přežití? Pět procent
Diagnózu se od lékařů dozvěděla jako první Drahonínského matka. Informovali ji ale až ráno po operaci.
„První diagnózu řekli mojí mamce. Převezli mě záchrankou do Budějovic, mamka se někam dovolala a doktor ji řekl, ať si zavolá ráno, jestli jsem přežil. Ráno zavolala a řekli jí, že jsem po operaci a mám asi pětiprocentní šanci na přežití. A pět procent stačilo,“ vzpomíná.
Po operaci přišlo na řadu čekání, až mícha splaskne, aby bylo jasné, jaké nervy mají šanci se obnovit. „Co si pamatuju z komunikace s doktorem, je to, že mi tenkrát řekl, že to chce počkat, až mícha splaskne. Jakmile splaskne otok, uvidí se, jaké nervy se obnoví, kam mě to pustí. Dali mi naději, že to nemusí být úplně definitivní,“ popisuje Drahonínský.
S nadsázkou vzpomíná na to, že mu pobyt v nemocnici zpestřily sestřičky. „V době, kdy jsem ležel na posteli, z pusy mi koukala trubka, skrz kterou jsem dýchal umělými plícemi, kolem mě běhaly hezké sestřičky. Takže to bylo pěkné. Sestřičky byly hezké, ale všechno ostatní stálo za prdlačku,“ upřímně přiznává lukostřelec, který se chystá na paralympijské hry do Paříže.
