Hned po doběhnutí do cíle jste spěchala na maturitní ples, stihla jste ho?
Ples jsem stihla, ale šerpování jsem asi o pět minut nestihla. Organizátoři a učitelé byli tak hodní, že to pro mě připravili sólo ještě jednou. Takže jsem měla vlastní nástup na plese jenom pro sebe.

Jak obtížné bylo soustředit se na závod, když jste měla v hlavě blížící se ples?
Myslím, že jsem to v pohodě vytěsnila z hlavy. Soustředila jsem se jen na závod. Vždycky předtím poslouchám i písničky, a to mi pomáhá se zkoncentrovat a dostat se do závodní nálady.

Co jste si ten den užila víc?
Nakonec asi závody. Byly pro mě lepší, protože jsem jedla jen rychlé cukry a k tomu byla celý den na sluníčku, a tak mi na plese došla energie a byla jsem hrozně unavená a vyčerpaná. Vydržela jsem asi do půlnoci.

Z čeho jste měla větší trému?
Ze závodu, moc jsem chtěla titul. Navíc jsem měla připravené i zlaté šaty, takže jsem k tomu musela mít i zlatou medaili.

Věděli ostatní na plese, že přijíždíte už jako mistryně České republiky?
Věděli, že mám závod, výsledek asi neznali. Ale při mém nástupu moderátor zmínil, že jsem přišla pozdě, protože jsem byla na mistrovství republiky a stala se vítězkou.

Když jste dobíhala, za cílovou čárou jste upadla a odřela si koleno. Myslela jste hned na to, že to bude vidět na fotkách z plesu?
Hned mi to došlo. Na levé noze jsem totiž měla rozparek. Takže to bylo celý večer hodně vidět.

Na sociálních sítích jste sdílela slova: „Prej nemusím bejt nejlepší, stačí, že jsem nejhezčí. Já preferuji obojí.“ Je to vaše motto?
Je to z písničky českého rapera Cashanovy Bulhara. On mi gratuloval k halovému titulu na mistrovství republiky v březnu, když jsme byli ten stejný večer na jeho koncertě. A před mistrovstvím světa v Bělehradě mi napsal, že nemusím být nejlepší, stačí, že jsem nejhezčí. Hodně mě to pobavilo, tak jsem se toho chytla.

Máte za sebou maturitu, republikové mistrovství i ples. Co vás čeká v létě?
Dva týdny dvoufázové tréninky, pak krátké štafetové soustředění. Potom jedeme do Slovinska na mezistátní závody, na konci července do Kolumbie na juniorské mistrovství světa a v půlce srpna na mistrovství Evropy do Mnichova. Moc si neodpočinu. A pak co nejdřív odletím do Ameriky.

Vítězný závod Evy Kubíčkové:

Pokračování v Americe

Budete studovat na univerzitě v Oklahomě, v čem vám to nejvíc pomůže, co se týká atletické kariéry?
Mají skvěle skloubené studium s atletikou. Už nebudu student, který sportuje, ale student-sportovec, v USA pro to mají vlastní termín „student-athlete“. Navíc mají obrovské zázemí a týmy, které dělají všechno proto, aby bylo na obojí dost prostoru. Budou nám chystat i jídlo. Připomíná to život profesionálního sportovce s tím, že k tomu je ještě studium.

Byla jste v kontaktu s oštěpařkou Irenou Gillarovou, která taky studovala v USA. Podporovala vás v tom rozhodnutí?
Ano, byly jsme v kontaktu. Irča mi navíc pomáhala vybrat univerzitu a moc mi pomáhá i s celou cestou.

Čím argumentovali ti, kteří vám přesun do zámoří nedoporučovali?
Nelíbilo se to většině trenérům, se kterými jsem o tom mluvila. Tvrdí, že většina takových sportovců už se nevrátila na vrchol. Naopak že zůstali v zahraničí a začali třeba pracovat.

Vy jste už dříve říkala, že po studiu neplánujete být profesionální atletkou, že chcete pracovat. Není to škoda?
Já na to koukám víc realisticky, že asi olympiádu nikdy nevyhraju. I když mě to naplňuje, tak vím, že i vzdělání je důležité, abych se i po skončení kariéry dokázala uživit. Moje atletická kariéra by kolem pětatřiceti let skončila a nevím, co bych dělala potom. V tom je profesionální atletika jiná než například fotbal, co se týká budoucnosti. 

Plánujete se po studiu vrátit?
Po studiích bych chtěla v zahraničí určitě chvíli zůstat. Ale těžko říct, ještě jsem tam ani nezačala studovat. Pak bych se ale chtěla vrátit, hlavně kvůli rodině.

Máte přesto ještě nějaké cíle na vaší atletické cestě?
Vždycky se snažím dávat si spíš krátkodobé cíle. Před letošní sezonou to bylo třeba mistrovství světa a případně mistrovství Evropy v Mnichově. 

A do budoucna?
Nad tím jsem ještě nepřemýšlela. Ráda bych se podívala na mistrovství Evropy do 23 let. Ale důležité pro mě je, abych se chytla v Americe a aby neklesla výkonnost. Spoustu lidí si totiž neuvědomuje, že je to obrovská změna. Život je najednou úplně jiný. Není tam jediný člověk, kterého bych znala. I tréninky jsou intenzivnější. Proto podle mě není fér, aby od náš čeští trenéři chtěli hned v prvním roce stejné, nebo dokonce lepší výsledky. Chvilku to trvá.

Adam Procházka Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít