Kersko a Hrabal patří k sobě. Chataři na slavného spisovatele stále vzpomínají
V osadě Kersko na Nymbursku s vámi budou čekat na autobus dvě dřevěné kočky v nadživotní velikosti. Na zastávce pojmenované Hrabalova slavný spisovatel vystupoval, když jezdil do Kerska na svou chatu. Obecní úřad zastávku obnovil ke stému výročí narození Bohumila Hrabala, které připadá na příští pátek. Kersko, kočky a Hrabal totiž patří k sobě.
„Přijel v deset hodin ráno a pomalým krokem s hůlčičkou šel po cestě k baráku a tam se vyvalily ty jeho kočky. Bylo jich tak sedmnáct, třeba i víc. Šly proti němu, válely sudy a otíraly se mu o nohy. Div o ně nezakopl, ale byl šťastný. Sundal batůžek a začal je krmit,“
Pak si prý něco vždy udělal v bytě. „No, a na třetí nebo čtvrtou hodinu odcházel zase na autobus domů. A ráno zase do Kerska. Tohle dělal dlouhá, dlouhá léta,“ vzpomíná na Bohumila Hrabala jeho nejbližší soused v Kersku Zdeněk Eliáš.
V Kersku natáčel a s pamětníky na Bohumila Hrabala mluvil redaktor Jaroslav Skalický
„On vždycky říkal, ráno sebevražda, odpoledne jedno pivo a tak až do večera, večer Štědrý den, ráno sebevražda. A mezi tím byly ty kočky v Kersku,“ líčí Eliáš.
Jako Pátá avenue
Bíle omítnutá dvoupatrová chata stojí na Čtyřiadvacáté aleji. Okenice, vrata garáže i plechová střecha v zelené barvě ji vtahují mezi smrky a borovice Kerska, podle Hrabala lesního města rozděleného a očíslovaného podle plánu Nového Yorku, kdy hlavní silnice je Pátá avenue.
A jak napsal, shora je plán podobný listu kapradiny. „Původní chata, vedle bydlí jeho sousedi, kterým chatu odkázal. Ob jeden dům bydlela Hrabalova švagrová Dáša se svým manželem Slávkem. A ten bílý dům na konci aleje, tak tam bydlí Francovi, dnes Kutifelovi, takže Hrabal tady všude okolo své sousedy zahrnul do povídek Slavnosti sněženek,“ vypráví Bronislav Kuba.
‚Trošku to opepřil‘
Za chvíli už sedíme v kuchyni paní Věry Kutifelové, rozené Francové. Její otec a spisovatel Bohumil Hrabal byli velcí přátelé. „On chodil do hájenky na pivko se svými kamarády, jakožto i s mým tatínkem. Přisedl ke stolu, poslouchal nebo nabádal lidi, co mají říct tak, aby to bylo podle jeho představ. To, co napsal o nás, sedí, ale ještě to trošku připepřil, aby to mělo nějakou vláhu. Tošku to nafoukl,“ líčí paní Kutifelová.
Když se v Kersku natáčel slavný Menzelův film Slavnosti sněženek, malé role v něm dostali i zdejší obyvatelé. Věra Kutifelová i její otec, skutečný pan Franc. „Jel na kole a říká – kamarádi, pojeďte do hájenky na pivo. Vyhánějí tam kance z kůže.“
Na kančí kýtě se šípkovou omáčkou bych si víc než v proslulé restauraci Hájenka nikde jinde nepochutnal. Díky Bohumilu Hrabalovi vešla do dějin české literatury i filmu. Ostatně stejně jako celé Kersko.
