Chemické složení pigmentů použitých v uměleckých dílech je pro muzejní kurátory a restaurátory nesmírně důležité. Bez jeho znalosti nemohou odhadnout, jak bude dílo reagovat na sluneční záření či změny teploty a pokus o zlepšení stavu fresky či malované sošky se může vymstít. Jednou z možností, jak složení pigmentů analyzovat, je kupodivu zvuk. Metoda fotoakustické infračervené spektroskopie je založena na objevu z roku 1880. Alexander Graham Bell tehdy zjistil, že pevné látky, které jsou vystavené slunečnímu záření, infračervené radiaci nebo ultrafialovým paprskům, mohou emitovat zvukové vlny.

Pokrok v matematice a nástup výpočetní techniky vědcům umožnil aplikovat tento fenomén na různé materiály. Tým kanadských vědců z McGillovy univerzity je však první, který jej využil k analýze anorganických pigmentů v uměleckých dílech. Podle zvuku, které materiál vydává pod infračerveným zářením, vědci klasifikovali 12 historicky nejvýznamnějších barevných pigmentů. Doufají, že jejich výsledky se stanou základem databáze. Jakmile by jednou vznikla, mohla by se fotoakustická infračervená spektroskopie stát rutinní technikou forenzních laboratoří.

Zdroj: McGill University, Spectrochimica Acta Part A: Molecular and Biomolecular Spectroscopy

redakce ČRo Leonardo Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít