Jorge Luis Borges: Slepý knihovník v labyrintu
V úterý 14. června 2011 uplynulo přesně čtvrt století od odchodu na věčnost spisovatele Jorgeho Luise Borgese. Osobitý esejista a polyglot s imaginací šíře pamp a stepí své argentinské domoviny a jeden z průkopníků tzv. magického realismu je dodnes považován za klíčovou postavu literární fikce 20. století. Jeho originální tvůrčí postupy, na hlavu postavené povídky a semi-filozofické pamflety předznamenaly nástup postmoderny a Borgesem proslavená symbolika zrcadel, labyrintů a nekonečných knihoven nepřestává fascinovat další a další generace čtenářů.
Předobrazem postavy slepého knihovníka Jorgeho v knize Jméno růže sémiotika a romanopisce Umberta Eca byl do značné míry Ecův velký vzor a učitel, argentinský demiurg psaných symbolů a bořitel narativních dogmat – Jorge Luis Borges. Slepý knihovník není pro Borgesovu literární personifikaci náhodná volba – neobyčejně sečtělý spisovatel a mistr falešných odboček a mysteriózního vyprávění se ke konci života sám potýkal se slepotou. Ale nepředbíhejme.
Borges se narodil 24. srpna 1899 v Buenos Aires a dětství trávil nejraději v rozsáhlé knihovně svého otce, vzdělaného právníka se španělsko-portugalsko-anglickými kořeny. Mezi Borgesovy rodné jazyky tak v podstatě patřila i angličtina a už v devíti letech si sám přeložil Wildova Šťastného prince do španělštiny. Borgesův otec byl kvůli zhoršujícímu se zraku postupně nucen zanechat právnické praxe a v roce 1914 se rodina přestěhovala do Ženevy. Než se po několikerém dalším stěhování přes Itálii a Španělsko vrátili v roce 1921 zpět do Buenos Aires, stačil se mladý Borges v Evropě seznámit s tehdy populárním dadaismem a avantgardním hnutím ultraistů, objevit díla Arthura Schopenhauera, Benedikta Spinozy a Gustava Meyrinka a začít psát první básně.
Po návratu do Argentiny se Borges jal pozvedat místní kulturní a literární úroveň, dle vlastních slov dosti pokleslou, a podílel se na vzniku avantgardních časopisů, jako byly Prisma, Martín Fierro a Proa. Později v životě svého mladického aktivismu trpce litoval a snažil se sehnat a spálit veškeré dochované výtisky surrealistických pamfletů se svou ranou poetickou tvorbou. Ve 30. letech také vydal pod pseudonymem Honorio Bustos Domecq fraškovitou detektivku Šest případů pro Dona Isidora, ve které se odráží jeho slabost pro pokleslé literární žánry. Knihy, ať už šlo o vznešená filozofická zkoumání, historické studie či brakové brožurky, byly pro Borgese vždy tím nejdůležitějším zdrojem inspirace – hodně věcí, které si někteří pozdější komentátoři dávali do souvislosti s jeho vlastními životními zážitky, si Borges prostě jenom někde přečetl. A nebo také vymyslel.
Ve 40. letech pracoval Borges v argentinské Národní knihovně, odkud byl v roce 1946 propuštěn za postoj neschvalující politiku tehdejšího prezidenta Juana Peróna. Po Perónově odchodu z funkce v 50. letech se Borges do knihovny vrátil a až do roku 1973 zastával post jejího ředitele – na pozici opět rezignoval po Perónově návratu k moci. Do povědomí literárního světa však vešel jako neotřelý prozaik už ve 30. letech, kdy poprvé publikoval cyklus povídek později známý pod jménem Obecné dějiny hanebnosti. Fiktivní životopisy zločinců a podvodníků vyprávěné v duchu líčení magického realismu připomínají v lecčems díla Borgesova latinskoamerického kolegy Gabriela Garcíi Marquéze. Pozdější povídková tvorba obsažená zejména ve výborech Fikce a Alef již značí odklon od epického vypravěčství a jde spíše o jakési zvláštní mini-traktáty na pomezí eseje, detektivky a fantaskních příběhů – literární křížence, kterými se Borges tolik proslavil. V povídkách, jako je Babylónská knihovna, Asterionův dům nebo Zahrada, v níž se cestičky rozvětvují, vyvstává naplno jeho ojedinělá schopnost fabulace, dvojznačné hry se čtenářem a používání pro Borgese tolik typické zrcadlové symboliky.
Borgesovy povídky překypují falešnými odkazy na neexistující rukopisy, které se mísí s aluzemi na skutečná díla středověkých filozofů, novověkých jazykovědců i arabských historiků. Příkladem za všechny budiž Borgesova citace „jedné staré čínské encyklopedie“, která, máme-li jejímu autorovi věřit, dělí zvířata na:
a) patřící císaři
b) nabalzamovaná
c) zdomácnělá
d) prasátka
e) sirény
f) bájná
g) toulavé psy
h) zvířata zahrnutá do této kategorie
i) co jsou jako bláznivá
j) nespočitatelná
k) nakreslená tenoučkým štětcem z velbloudí srsti
l) a podobně
m) ta, co právě rozbila džbán
n) ta, co z dálky připomínají mouchy.
Na první pohled nesmyslný výčet odhaluje určitou omezenost naší potřeby kategorizace a Michel Foucault jej ve své knize Slova a věci uvádí jako příklad narušení námi běžně přijímaných pravidel myšlení. Podobných nemyslitelných výčtů, významových labyrintů a pokřivených zrcadel nalezneme v Borgesových povídkách vrchovaté množství.
Borgese pronásledovaly po celý život stále se prohlubující problémy se zrakem, které evidentně zdědil po svém otci, a v roce 1955 oslepl úplně. Znalec mnoha jazyků se nikdy nenaučil Braillovu písmu a na sklonku života byl tak ve své spisovatelské činnosti odkázán na pomoc vlastní matky, která pomáhala jeho myšlenkové opusy zapisovat. Nehledě na to ale zůstával mimořádně plodným autorem, získával četná literární ocenění a v době, kdy přišel o zrak nadobro, se stal také profesorem anglické literatury na univerzitě v Buenos Aires. Před svou smrtí v roce 1986 se stihl ještě dvakrát nakrátko oženit a procestovat velkou část vezdejšího světa – nekonečného labyrintu životních chodeb a příběhových odboček, kterému tento geniální šarlatán ve svých spisech tak rád nastavoval své pokřivené zrcadlo.
