O2 arenou zněly hity Beatles. V Praze po 12 letech koncertoval Paul McCartney
Občas se mu trochu zlomil hlas, ale přesto to byl vynikající koncert. V Praze po dvanácti letech opět zahrál Paul McCartney. Vystoupení, v němž zazněly písně z éry Beatles, Wings i z posledního období, viděla po strop zaplněná O2 arena.
Čtvrtek, půl osmé večer. Hala už je poměrně slušně zaplněná, ale před bezpečnostními rámy u vstupu se stále tísní davy lidí.
Osm hodin, plánovaný čas začátku koncertu. Publikum, nyní už téměř kompletní, poslouchá z reprobeden remixy beatlesovských či McCartneyových skladeb.
Osm třicet. Už trochu nervózní fanoušci se konečně dočkali. Na pódium přichází Paul McCartney ve fialovém saku, bílé košili a v tmavých kalhotách a spouští první kousek: A hard day's night.
Po úvodní skladbě následuje píseň Save us a pak hudebník česky pozdraví. „Dobrý večer, Praho,“ říká s anglickým přízvukem a tváří se trochu napjatě, zda mu bude publikum rozumět.
Kytara, piano, ukulele
Alba, na nichž první dvě skladby vyšly, dělí od sebe asi pět desetiletí a podobně to jde při koncertě i dál. McCartney střídá skladby z éry Beatles, z období s kapelou Wings i skladby z posledních alb, střídá ‚vypalovačky‘ s baladami a střídá také hudební nástroje.
Tu třímá baskytaru, pak vezme elektriku, pak akustickou kytaru nebo sedne za piano. Někdy dokonce nástroje změní i během jedné skladby.
Jednou vezme do ruky také ukulele, to když zavzpomíná na svého spoluhráče z Beatles George Harrisona a zahraje jeho píseň Something.
Tohle číslo není nové, přesto opět zafunguje. McCartney začne sám jen s malinkou ‚kytárkou‘ a hraje skladbu v houpavém rytmu, skoro jako někde u táboráku. Po čase se přidají ostatní nástroje a teprve až od určitého momentu přejde píseň do aranže, v jaké ji fanoušci znají z alba Abbey Road.
Řada lidí v publiku zpívá: „You're asking me will my love grow, I don't know, I don't know.“ A není to zdaleka jediné místo, kdy se během koncertu přidají.
Někdy je k tomu Sir Paul i vysloveně vyzve, jako třeba při skladbách Ob-la-di Ob-la-da nebo Hey Jude.
Zpívají i další hudebníci na pódiu: kytaristé Rusty Anderson a Brian Ray, Paul Wickens, který hraje především na klávesy, nebo bubeník Abe Laboriel Jr.
Mr. Kite i Band on the run
Ne ve všech písničkách působí McCartneyho zpěv úplně jistě, trochu jako by nestačil dech, ale nevadí to. Obzvlášť tklivějším skladbám, jako Here, there and everywhere, Fool on the hill nebo Let it be, jako by to dodávalo ještě větší jímavost.
Asi nejvíc publikum reagovalo právě na skladby z období Beatles, obzvlášť povedený byl třeba set se skladbami Love me do, And I love her a Blackbird a zajímavé bylo třeba naživo slyšet i psychedelicko-cirkusovou Being for the Benefit of Mr. Kite.
Rozhodně však nezapadly ani písně z jiných období, zmínit lze třeba chytlavou skladbu Band on the run ze 70. let nebo relativně novou FourFiveSeconds. Tu McCartney nahrál se zpěvačkou Rihannou a rapperem Kanye Westem, ani v tomto koncertním podání však nic ze svého kouzla neztratila.
V průběhu koncertu McCartney nezapře, že se na pódiu pohybuje už desítky let. Komunikuje s publikem, vypráví zábavné historky – třeba jak mu v Rusku líčili, že se učili angličtinu podle Beatles – ale přirozeně, bez křeče nebo strojenosti.
Jediným rušivým momentem tak snad byly jen trochu předimenzované rány, které spolu s ohnivými efekty doprovázely skladbu Live and let die. I sama hlavní hvězda, a zřejmě to nebylo z legrace, pak ukazovala, že má zalehlé uši.
Česká, britská a duhová vlajka
Na přídavek přišli hudebníci na pódium s českou, britskou a také duhovou vlajkou. A McCartney se během závěru také na chvíli proměnil v oddávajícího – právě s touto žádostí ho totiž na pódium přišel oslovit francouzský pár.
Ze skladeb zazněla třeba balada Yesterday nebo rocková Birthday. Druhou jmenovanou McCartney věnoval všem, co mají ten den narozeniny, a věnoval ji také sám sobě. Nebyl to úplně vtip, narozeniny slaví britský hudebník 18. června, tedy zítra. Bude mu 74 let.
Finále pak obstaraly opět skladby z desky Abbey Road, a to z jejího závěru – od Golden Slumbers až po The end.
„And in the end/ the love you take/ is equal to the love you make,“ zaznělo ještě halou. Krátce nato – po zhruba dvou a půl hodině skvělé hudby – se publikum začalo rozcházet do deštivé noci.
