Vyloupená Afrika? Evropská muzea řeší návrat cizího umění, mají ale podmínky

Afrika 6. srpna 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Kdybyste měl někomu popsat beninský bronz, čím byste začal?
Tím, že jsou to převážně umělecké kusy vyrobené z bronzu, ale ne vždy z bronzu, že to jsou reliéfy a takové busty, často se tomu říká paměťové hlavy. Je to umění z bývalého Beninského království, které se nacházelo na území dnešní Nigérie, a je to umění elit, protože bylo navázáno na královský dvůr Beninu. Cech umělců toto umění vyráběl přímo pro dvůr, takže jeho obsah je často spjatý s vladařskou a státnickou tematikou. Na reliéfech je například vidět život na dvoře, dá se z toho rekonstruovat, jak vypadal život Beninského království v nejvyšší společnosti.

Jsou to velmi krásné předměty, které ale v Beninu nezůstaly.
Bohužel pro Benin království zaniklo britskou vojenskou expedicí v roce 1897 a beninský poklad, jak se o tomto umění často mluví, respektive celý dvůr byl odvezen ze země. Stal se válečnou kořistí a následně se rozprskl do řady evropských i amerických muzeí.

Ale Nigérii jako nástupnímu státu, dejme tomu trošku přeneseně, se podařilo získat část uměleckých předmětů zpět z evropských muzeí. Hodně se o tom psalo v posledních letech. Vím, že ta snaha je dlouhodobá. Ale tato repatriace umění je zhruba od roku 2021 asi nejsledovanější na světě, ne? 
Ano. Vůbec téma beninských bronzů je díky dlouhému trvání nejsledovanější a nejznámější případ repatriace, ale je to i proto, že je to jedna z nejvýznamnějších součástí afrického umění, a proto to přitahuje velkou pozornost. Nigérie se už od své nezávislosti v 60. letech snaží získat bronzy zpátky a od roku 2021 se jí to daří, zvláště z Německa. Německo nastoupilo cestu repatriace beninských bronzů a dělá se to různými způsoby. Repatriace hned neznamená, že se předměty navrátí přímo do domovské země.

Není to tak, že někdo zažádá a evropský stát vrátí?
Vrátí, ale dělají se i legislativní repatriace, což znamená, že předměty vrátí formálně, ale po dohodě s domovskou zemí zůstanou například v Německu. Z nigerijské strany nebo ze strany afrických zemí jde často o velkou symboliku v narovnání vzájemných vztahů, tak o tom často mluví kolegové z tamějších muzeí. Říkají, že jim nevadí, že daný předmět je v Evropě a že se na něj lidé chodí koukat do muzea v Evropě, ale že to chtějí zrovnoprávnit a zrušit tu křivdu, když to tak řeknu.

Beninský poklad není jediným africkým pokladem, který se nachází v evropských muzeích. Jak a kdy se africké umění začalo objevovat v Evropě? Bylo to vždy tak, že kolonizátoři přijeli, vzali umění jako válečnou kořist a zase odjeli?
Vždy to tak nebylo. Africké umění se v Evropě začalo objevovat už někdy v 16. a 17. století, často na vladařských dvorech. Spíš to byl takový sběr kuriozit a šlo to nějakým obchodem, koupí, čistě legálním dovozem. V 19. století toto nabylo větších rozměrů. Něco se přivezlo díky vojenským výpravám a to byla válečná kořist. Na konci 19. století se ale v Evropě dá mluvit o něčem, co bychom mohli nazvat africkou horečkou. Nastal obrovský nákup afrického umění, ale i etnografických předmětů do soukromých sbírek a také do muzeí. Tyto předměty často šly přes různé kupce a často byly získány nelegálně, takže konečný kupec už to ani nemusel vědět. I samotné instituce, například Britské muzeum, dělaly, dalo by se říct, lov takových předmětů v koloniích. Mnohdy se tyto kulturní památky neodvezly do Británie jako součást vojenské výpravy, ale až po kolonizaci.

Kromě beninského bronzu, respektive bronzů, protože jich je mnoho - kolik?
Několik stovek, myslím, že to číslo sahá k tisícům. 

Jaké jsou jiné africké předměty, které si evropské státy v muzeích přivlastnily? Repatriace se totiž netýká jen beninských bronzů.
Když se mluví o repatriaci předmětů do Afriky, tak se uvádí, že 90 % afrického kulturního dědictví/umění je v Evropě a v Americe. Tím pádem se těžko říká, co z toho je nejdůležitější nebo nejvzácnější, protože pro každou společnost, pro každý region je vzácné něco jiného. Ale poslední případ vedle beninských bronzů je takzvané Ašantské zlato, které se navracelo do Ghany. Jsou to šperky i peníze vyrobené z tamních ložisek zlata.

To je asi 32 předmětů.
Ano a jejich repatriace trvala kratší dobu oproti beninským bronzům. Pokud vím, další větší případy zatím nejsou tak známé nebo se neudály, protože se o nich teprve jedná.

Četl jsem o tom, že už v roce 2022 se ze Spojených států amerických vrátil do Egypta vzácný dřevěný sarkofág, do Kamerunu se z Německa vracela svatá soška Ngonnso, takže takových případů už je několik.
Předměty ze starověkého Egypta jsou hodně specifické, protože právní ochrana ze strany egyptského státu je mnohem starší než u afrických zemí. Taky jsou tam nějaké spolupráce. Naši archeologové a egyptologové by mohli mluvit o tom, jaké to je ty věci vyvážet ze země, jaká je tam vzájemná pomoc a podobně. Co se týče Kamerunu, tak repatriace předmětů z Německa do jeho bývalých kolonií je součást vyrovnání se s vlastní koloniální minulostí Německého císařství. V souvislosti s tím se v německých muzeích, a nejen v nich, mluví i o genocidách původních obyvatel v tamních regionech nebo o tom, že se německá koloniální správa nechovala úplně dobře. Je to komplex velké diskuse a repatriace je toho součástí.

Ukradené umění

Jak poznat, co je ukradené umění odvezené jako součást válečné kořisti a co je vyměněný, obchodovaný předmět? Hraje to roli, nebo všechno, co je teď v muzeích, má být Africe vráceno?
Hraje to roli, ale je to těžké, protože válečné konvence z Haagu a Ženevy, které toto upravují, přišly až na konci 19. století. Cokoliv, co je předtím, se s ohledem na válečnou kořist řeší velmi těžko. Strašně záleží na kontextu. U Beninu je to jasné, tam jde o narovnání ponížení Beninského království, jak se Nigérie tímto snaží vyrovnat s koloniální, částečně možná i nekoloniální přítomností. U jiných věcí... Je za tím spousta hodin bádání. Muzea v Evropě dělají takzvaný provenienční výzkum, kdy se snaží zjistit, jak se tam předměty dostaly v celém kontextu. Když se podíváte na požadavky na repatriaci, tak se nemluví o věcech, které byly získány legální koupí nebo směnou. Je dobré podívat se na typologii daných předmětů, o co jde, protože to jsou věci, které buď mají velký umělecký význam, anebo identitotvorný význam pro tamní společnost. To jsou částečně i beninské bronzy. Některé předměty mají nějakou spirituálně-kulturní úroveň, nebo jsou to lidské ostatky. V takových případech už to není o provenienci, jak se to do muzea dostalo, ale pokud na ně původní stát vznese nějaký nárok, tak už je to do velké míry diplomacie, jednání mezi dotčenými vládami, na co všechno přistoupí, jaké jsou požadavky. Například u lidských ostatků je to něco jiného a většinou se vrací ne z toho důvodu, aby si to země původu vystavila v muzeu, ale protože je chtějí pohřbít, takže tam je jednání zase trochu jiné. 

Týká se to jenom afrického umění? Vím, že jste odborník na Asii, tak týká se to i umění asijského?
Týká, ale asijské státy zatím repatriaci tolik neřeší. Například čínské umění nebo věci z císařské Číny byly ve velkém odvezeny v důsledku rabování během Boxerského povstání v letech 1900-1901. Ale spousta věcí byla legálně prodávána samotnými Číňany, takže tam se to řeší hodně těžko a repatriační požadavky z této strany zatím nejsou. Ale například Austrálie a další oceánské státy už nějaké repatriační požadavky mají. Často jsou to právě lidské ostatky, kdy Austrálie například zastupuje i Novou Guineu a další ostrovy.

Existuje tedy nějaká společná iniciativa několika států?
V tomto regionu ano. V Austrálii vznikl speciální úřad, který se o to stará a oslovuje evropské instituce, zda nemají nějaké věci. Většinou jsou to právě lidské ostatky, o předměty jim zase tak moc nejde. V Africe podobný společný zájem ještě není, že by vznikl například v západní Africe jeden institut, který by se o to staral.  

Když se přesuneme na další kontinent a zůstaneme v Evropě, tak co třeba mramor z Parthenónu, který je v Britském muzeu? To je něco, po čem Řecko asi taky prahne.
Prahne a pro vztahy mezi Velkou Británií a Řeckem je to velká bolístka, jestli se to dá takto říct, protože jednání na toto téma se vleče už velmi dlouho. Mramory a další věci byly odvezeny v první třetině 19. století a požadavky na jejich návrat se během uplynulých sta dvou set let periodicky opakují. Už je to skoro dvě stě let. Britská strana nejprve řekla, že je vrátí, až Řekové budou mít muzeum. Řekové ho postavili, ale reliéfy se nevrátily... 

Jak moc do toho vstupuje faktor jakési obavy vyspělých evropských států, že se země, z nichž umění pochází, možná nebudou moct dokonale postarat o to, co jim patří?
Je to hodně častý argument proti repatriaci. Často se to dává jako protiargument, že domovská země se o ty předměty nepostará, že se sbírky rozkradou nebo že budou zničeny, protože ta daná země je nestabilní. 

Je to relevantní argument? 
Za mě ne. Myslím si to, protože i z reakcí z africké strany je vidět, že to vnímají jako pokračování evropského paternalismu vůči nim. Po koloniálním období jim ještě říkat podmínky pro navrácení jejich kulturního dědictví, je trošku paradoxní. Z úhlu pohledu Afričanů je to pokračování koloniálně-paternalistického přístupu. Když se na to člověk dívá jako muzejník nebo odborník, tak je pro něj důležité, aby ty věci byly zachovány, ale ta stránka věci, že zase tlačíme globální Jih do něčeho, co chceme my, je hodně silná. Myslím, že si ještě úplně neuvědomujeme, co se tím dá způsobit.

Diplomacie repatriací vzácných předmětů

Nakolik jsou státy, ze kterých dané předměty pochází, svolné k tomu, aby uvažovaly o tom, že jejich umění zůstane v evropských muzeích, ale že například dostanou peníze za výpůjčku nebo finanční náhradu jako kompenzaci za to, že se jejich umění nevrátilo domů? 
Částečně se to děje v Německu. Je to o dohodě, na kterou Nigérie přistoupila. Nigerijská strana říkala, že jsou rádi, protože bronzy nebudou zavřené jen u nich v muzeu, ale bude je moct vidět svět. Souhlasí tedy s výpůjčkami. Dlouhodobé výpůjčky často nejsou placené, není to tak, že by Německo platilo Nigérii. Je to spjaté s tím, že Němci na jednu stranu řeší repatriaci, ale na druhou stranu se zavázali k tomu, že budou za koloniální období platit nějaké reparace za ty negativní věci, o kterých jsem mluvil před chvílí.

Chtěl jsem to právě dát do souvislosti s koloniálně-paternalistickým přístupem a zeptat se, zda pak ty státy jsou ochotné nechat své umění jinde za nějakou cenu.
Bylo to vidět například v případě německé repatriace, která nakonec skončila v rukou potomka beninského královského rodu, který odmítl dát beninský bronz do muzea v Nigérii.

To je ten beninský bronz, který nakonec neskončil v rukách státu Nigérie.
Ano, zmíněný potomek argumentoval tím, že toto neuznává, že Německo dalo peníze na muzeum v Nigérii a vyloženě říkal: „To není naše muzeum“. Postavil se k tomu tak, že je to zase něco importovaného z Evropy. Takže tento argument v tom asi hraje roli pro některé postavy, které na to mají větší vliv, než se člověku může zdát z evropského pohledu.

Počkejte, a co s tím beninským bronzem tedy teď je?
Ten člověk ho má ve své soukromé sbírce a je pořád v Německu.

Takže se nakonec nedostalo vůbec do Nigérie.
Nedostalo, ale to je pak otázka vyjednávání mezi touto fyzickou osobou a nigerijskou vládou.

V Nigérii je tedy připravené muzeum, ale beninský bronz se tam nikdy nedostal?
Jsou tam nějaké kusy, které se už repatriovaly z jiných muzeí. Tento konkrétní případ repatriace z Německa, který se taky často uvádí v této negaci, je tímto hodně známý. 

O jakých dalších předmětech se teď vedou jednání, že by je bylo možné vrátit? Říkal jste, že se zatím žádná podobně velká dohoda neuskutečnila, tak chystá se nějaká v blízké budoucnosti?
Vím, že v Německu se nejvíc řešil Benin, pak také předměty spjaté s bývalými německými koloniemi, ale nevím, jak je to jednání daleko, protože veřejně jsem o tom žádnou zprávu nezaznamenal, byť to tematizují v muzeích, kde se takové věci řeší. Ve Francii, kde byla deklarována velká repatriace předmětů do Afriky, se zatím nestalo nic, respektive nějaké věci se vrátily, pracuje se na tom, ale tam je to zatíženo tím, že prezident Emmanuel Macron to spojil do své nové zahraniční politiky Francie vůči Africe.

O tom se teď hodně mluví.
I vzhledem k protifrancouzským náladám není pravděpodobné, že by se domluvil nějaký velký návrat afrického umění z Francie. Ve Velké Británii je to nárazové. Beninské bronzy se tam řešily velmi dlouho, teď se udělal návrat zmíněného zlata do Ghany.

Návrat Ašantského zlata byla asi velká událost, že?
Byla, vrátilo se po 150 letech. Je otázka, jaké další státy budou mít podobné nároky, protože takových předmětů jsou v muzeích dohromady statisíce, miliony kusů.

Zvlášť v Britském muzeu, které je nejčastěji skloňované v článcích, které informují o repatriaci umění.
Díky velikosti Britského impéria a díky tomu, že to byla přední instituce, která se společně s jejich Akademií věd podílela na výzkumu těchto kultur a společností, nahromadilo obrovské množství předmětů. Britské muzeum v tomto ohledu udávalo trendy, dá se říct. Je otázka, jaké další státy vznesou nároky a co oni budou ochotní pustit dál.

Je utopií myslet si, že se někdy v budoucnosti navrátí vše?
Je, ale o to není ani zájem. Když mluvíte s africkými partnery, tak oni nemají za cíl vyprázdnit evropská nebo americká muzea. Často chtějí narovnat vztahy a vrátit opravdu důležité předměty, které jsou ale často zavřené v depozitářích muzeí a ani je nevidíte.

Už jste to nakousnul, že o jejich kultuře se mohou návštěvníci i v Evropě dozvědět víc.
Ano, ale často je to za jejich kooperace. To je další věc, která s tím souvisí, že krom navracení předmětů se dělá spolupráce kurátorská, kdy se například předělávají expozice a výstavy dohromady s kurátory ze zemí původu daných předmětů. Oni na tom participují, takže příběh jejich kultury se vypráví jinak, než když se vypráví jen evropskýma očima. I v souvislosti s tím jsou pak rádi, když je spolupráce, když ty předměty nejsou zavřené v depozitářích, vidí je, o jejich kultuře se mluví tak, jak oni si přejí, aby byli vnímáni. V tom je velký posun.