„Hodně jsem se těšil, trochu jsem se bál, ale jsem potěšený tím, kam The Last of Us dokázal posunout pohled na adaptaci videoher v seriálovém prostoru,“ chválí Princ z časopisu Vortex.

Příběh videohry začíná v roce 2013, kdy vypukla pandemie nákazy parazitickou houbou Cordyceps. Děj seriálu se odehrává 20 let poté. Hlavní hrdinové, Joel (Pedro Pascal) a 14letá Ellie (Bella Ramseyová) společně putují zdecimovanou Amerikou poté, co bylo lidstvo téměř vyhlazeno. Potkávají jak infikované jedince, kterým houba napadla mozek, tak nepřátelské skupiny lidí.

Kromě věrnosti původnímu příběhu a emocionálnímu náboji hry se autorům seriálu, Neilu Druckmannoci a Craigu Mazinovi, podařilo také příběh dobře rozšířit, chválí Princ.

„Do seriálu museli zákonitě dát víc, než je ve hře ve smyslu příběhu. Hru si totiž každý člověk užije sám. Ale rozšířit zážitek o herní sekvenci a převést je do podoby filmu a seriálu, to je ošemetné. Většinou to nedopadne dobře nebo to nefunguje,“ upozorňuje Princ na výjimečnost adaptace.

Mazin stál dříve za ceněným seriálem Černobyl a Druckmann je vedoucí herního projektu The Last of Us.

„Do příběhu vložili zhruba 50 minut, které se předlohy netýkají, ale funguje to dobře, je to velmi citlivě zasazené, dodává to kontext i pro další sledování. To je podle mě to nejdůležitější, které se podařilo zvládnout natolik, že seriál může být úspěšný i u člověka, který hru nehrál,“ vyzdvihuje Princ.

„Souhlasím, že se jim podařilo najít zlatou střední cestu mezi citlivostí a vnímavostí k předloze. A zároveň seriál rozšířit tak, že se dozvídáme víc o minulosti postav a i vedlejší postavy rozvádějí hlavní téma,“ doplňuje filmový a televizní publicista Šrajer.

Dobře fungují i dialogy vypůjčené přímo ze hry. „Nemám, co bych tomu vytkl,“ říká Šrajer.

Začalo to Super Mariem

O první adaptaci videohry se pokusil filmový průmysl v roce 1993, kdy vznikla adaptace slavné hry Super Mario. Zdeněk Princ přiznává, že nezdařenou adaptaci má vlastně rád:

„Nezafungovala hraná povaha filmu ani herci. Ale hráči na to buď zapomněli, nebo to časem vzali na milost. A já to považuji za kultovně špatný film, takové guilty pleasure.“

Postupně se ale adaptací videoher chopila generace tvůrců, která k hrám měla vztah. A hlavně respektovala komunitu fanoušků a hráčů předlohy včetně emocí, které hra vyvolává.

„Některé adaptace nemají hloubku, příběh ani propracované postavy. Proč adaptovat něco, kde se postavy jenom mlátí v aréně a stříká tam krev? To funguje, když je hra interaktivní, ale při sledování v kině nebo v televizi tento aspekt mizí,“ uznává publicista Šrajer, že takové adaptace mohly oslovit pouze fanoušky hry, nikoliv širší publikum. 

Mezi relativně solidní snímky se řadí Mortal Kombat z roku 1995.

„Je to asi kombinace postav a věrnosti v porovnání s videohrou. I když v té době ještě grafika videoher neexcelovala, takže spíš podněcovala představivost hráčů. Grafika ještě nebyla návodná, dávala jen pocit, jak má postava vypadat. Moc velký příběh tam není, ale hudba a pocity ve filmu z toho udělaly snímek, který je stravitelný. Fungovalo to,“ chválí Princ.

Brutalita boje nebyla ve filmu z roku 1995 taková, jaká se s videohrou Mortal Kombat tradičně pojila. Explicitního násilí se podařilo dosáhnout až v adaptaci z roku 2021.

Craig Mazin, který stojí za současným The Last of Us, řekl, že sledovat umírajícího člověka by mělo být o dost jiné než sledovat umírající pixely.

„Brutalita v The Last of Us je ve srovnání s hrou podstatně nižší. Nevnímám to jako nedostatek. Dává to smysl v rámci témat a etických dilemat, které postavy řeší, že násilí ve filmu déle doznívá a má to více traumatizující účinek než ve hře. Seriál s násilím pracuje víc na psychologické úrovni, víc vnímáme, co se děje a jakou to má narativní funkci,“ dodává publicista Šrajer.

Poslechněte si celou debatu, audio je nahoře v článku.

Saša Michailidis, Lenka Buriánková, kac Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít