Milovníci norského seriálu Okupace dychtivě vyhlížejí premiéru druhé řady. Na co se 29. září mohou těšit? Boj mezi kolaboranty s Rusy a ozbrojenou vzpourou se vyostří a konflikt se rozlije do mezinárodních vod, prozrazuje v rozhovoru pro iROZHLAS.cz režisér a scenárista Okupace Erik Skjoldbjærg. A co on sám? Vzdoroval by okupantům, nebo by se přizpůsobil? "Chtěl bych být hrdinou, ale nejspíš bych byl jako Bente," přiznává otevřeně.

Rozhovor Praha 6:30 11. září 2017 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jste režisérem a spoluscenáristou Okupace, prvotní námět seriálu se však zrodil v hlavě Joa Nesbøho. Co prolétlo tou vaší, když jste o jeho nápadu slyšel úplně poprvé?
Seděl jsem v kavárně v Oslu a četl noviny, psalo se v nich cosi o projektu jménem Okupace. Tehdy měl nějaké problémy s financováním, přečetl jsem si také o námětu, na několika řádcích se tam zmiňovalo, že jde o invazi a okupaci Norska Ruskem. A pomyslel jsem si, že je to šílené a zajímavé zároveň.

Přitáhla vás k Okupaci právě tahle kombinace?
Tenkrát jsem na to zapomněl, zrovna jsem totiž točil celovečerní film. Ale později za mnou přišli producenti (Okupace) a chtěli vědět, jestli nemám zájem. Řekl jsem ano. Zrovna v té době z toho ovšem vycouvala veřejná televize, couvl i Jo Nesbø. Takže jsme startovali od začátku. (Seriál původně realizovala norská veřejnoprávní televize NRK. Když ho zamítla, chopila se ho největší soukromá televize v Norsku TV 2, která ho také odvysílala, pozn. red.)

Kde vězel kámen úrazu? Okupace je zatím nejdražší norskou produkcí, ztroskotala na penězích? Nebo byl problém jinde?
Ani nevím. Rozhodla to televizní stanice a ta vám nějaké vysvětlení dá, jenže vy vlastně nevíte, jestli tomu máte věřit. Navíc jednala s mými producenty, se kterými jsem se tehdy v počátcích ještě moc neznal. Jednoho dne zkrátka zavolal producent a řekl mi: Národní televize se stáhla, ale myslíme si, že se podaří sehnat někoho jiného, kdo to zaplatí. A já dělám filmy, svým způsobem přemýšlím jak cirkusový umělec: není tak důležité, kdo platí, dokud to můžu dělat po svém. Takže já ten odchod prvotních tvůrců vnímal spíš jako příležitost. Protože jsem si myslel, že ten námět je úžasný, ale chtěl jsem ho zkoumat svou vlastní cestou.

Okupace, 1. řada seriálu (2015):

A tak jste začali točit – a brzy poté Rusko obsadilo Krym a pokračovalo Donbasem. V rozhovorech často zdůrazňujete, že točíte o „fiktivním“ Norsku, „fiktivním“ Rusku. Jenže vaše fikce si pohrává s geopolitickou realitou. Proměnila skutečná invaze tu seriálovou, například přizpůsobením scénáře?
Práce na Okupaci je velmi organická, věčně do ní začleňujeme nějaké věci. Takže i krymská krize měla dopad, i když jsme v té době už natáčeli. Nezměnila nic zásadního v konceptu, ale poskytla nám představu, jak funguje moderní okupace.

ROZHOVOR: Dal bych cokoli, aby ten film nemusel vzniknout, říká režisér Manskij o svém nejintimnějším snímku

Číst článek

Nicméně chci zdůraznit, že jsme zkoumali hodně historických situací, kdy se podobné věci mohly stát. Zdaleka to nebylo jen o Krymu. Dívali jsme se například na to, jak Amerika vtrhla do Iráku.

Na druhou stranu, v Iráku to byla otevřená invaze, válka. V Okupaci představujete jinou situaci: skrytý, postupný proces, nenápadný a plíživý; sám tomu říkáte „hedvábná okupace“. Máme tu tradiční versus hybridní válku, hedvábnou okupaci proti té klasické… Kterou z nich považujete za větší nebezpečí pro obyvatele okupovaného státu?
Fyzická okupace vás ohrožuje na životě, hlavně pokud jste v armádě. Hedvábná okupace mění váš způsob myšlení v ohledech, které si ani nemusíte uvědomovat. Vlastně záleží na tom, do jaké skupiny obyvatelstva patříte. Statisticky tak 90 procent lidí se tváří v tvář okupantovi nechopí zbraně, ale snaží se najít cestu, jak v té situaci ochránit své životně důležité zájmy, což bývají nejčastěji rodina a práce. Většina lidí se snaží přizpůsobit.

Ptal jste se sám sebe, co byste dělal vy? Kterou postavou Okupace byste se stal?
Myslím, že bych nejspíš byl Bente. (Majitelka restaurace přes ulici od ruské ambasády, jejíž krachující byznys vzkřísí obchodní spolupráce s Rusy, pozn. red.) Anebo… no, ztotožňuju se hlavně s těmi postavami, které nevzaly do ruky zbraň, budu-li k sobě upřímný. Nosím v sobě obraz hrdiny, a když se podívám do zrcadla, chtěl bych jím být, ale hluboko uvnitř vím, že tenhle typ člověka nejsem. A asi bych se pokusil najít jiný způsob, jak té situaci čelit. Moje spontánní reakce by se nejspíš odehrála na rovině pravdy a nepravdy. Myslím, že bych se v takové společnosti stal iluzí se vzhledem pravdy.

A má Okupace vůbec nějaké hrdiny, myslím v tradičním slova smyslu? Její postavy sice představují jisté prototypy, přesto jsou velmi plastické a mimo černobílé schéma...
Všechny ty postavy miluju, každá z nich je pro mě hrdinou. Protože se snaží ochránit to, čemu věří, své zájmy, které nosí v srdci, což pokládám za velmi lidskou reakci. Ale ve smyslu klasického filmového příběhu a tradice? Ne, takové hrdiny Okupace nemá. A kde je najdete ve skutečnosti?

Na skutečný svět upomíná i další prvek seriálu: svobody tu ubývá pomalu a postupně, okrajuje se po kousíčkách spolu s tím, jak roste nebezpečí. V takové atmosféře se velmi těžko určuje moment zlomu, kdy už toho bylo dost a je třeba povstat k obraně – stejně jako prostředky, jež k té obraně použít. Mluvil jste o 90 procentech přizpůsobivých, ale Okupace má i své desetiprocentní rebely: hnutí Fritt Norge (Svobodné Norsko). Jenže to užívá násilí a atentáty, přičemž hrozí životům nevinných. Kde je podle vás hranice mezi spravedlivým bojem a terorismem? Existuje vůbec?
Přesně tuhle otázku v seriálu zkoumáme – a rozhodně nechceme poskytnout žádnou zjednodušenou odpověď. Protože ve skutečnosti je to otázka perspektivy. Když jsem s Okupací začínal, poslouchal jsem jeden den rádio a slyšel tam Janis Joplin, jak zpívá „Freedom's just another word for nothin' left to lose.“ („Svoboda je jenom jiné slovo pro nemít co ztratit“ - úryvek ze slavné písně Me and Bobby McGee, pozn. red.) A mně došlo: tohle je přesně to, na čem pracujeme! Hodně mi to pomohlo.

Myslím si totiž, že lidi, kteří jsou okamžitě připravení vzít do ruky zbraň, nemají tolik co ztratit jako někteří jiní lidé. I tohle vám můžu dát jako odpověď. A víra člověka v danou věc je také komplexní. Podíváte se na některé z těch, kterým říkáme teroristi, a najdete mezi nimi narcisty s nutkavou potřebou promítnout svůj příběh do dějin. Ale jiní mohou být stržení tou věcí, opravdu niternou potřebou protestu.

Pro mě osobně je jednou z nejzajímavějších postav v seriálu ruská velvyslankyně. Je velmi ambivalentní: lidská podoba té „hedvábné“ okupace, která dělá to, co od ní povinnost a služba Ruské federaci žádá, ale na druhou stranu jako by ji to místy tížilo… Jak vidíte Irinu Sidorovovou vy?
Jako klíčovou scénu vnímám tu, kdy Sidorovová mluví k norskému tajnému policistovi. Říká mu: Milionům lidí vůbec nedochází, že je tím, co děláme, chráníme před válkou. Pochopitelně to můžeme chápat jako manipulaci, protože ona po něm něco chce. Ale myslím, že v tom zároveň můžeme vidět pravdu, to, že se Sidorovová Norům opravdu snaží v té situaci pomoct.

Irina Sidorovová v 6. díle Okupace:

Postava ruské velvyslankyně je odrazem jednoho z nejdůležitějších rozhodnutí, které jsme při tvorbě seriálu udělali. Že totiž Rusy nechceme zobrazovat jako na Západě tolik oblíbené klišé: brutální a méně sofistikované, než jsme my. Schválně jejich záměry skrýváme, schválně jsme jejich postavám dopřáli pochybnosti – abyste za jejich chováním vždycky viděli empatický motiv, ale zároveň si tím nikdy nemohli být stoprocentně jistí.

Na rozdíl od hlavní pětice norských postav, jejichž prostřednictvím jsme chtěli zkoumat, jak člověk reaguje v krajní situaci, kdy přichází o svá demokratická práva. Respektive aspoň takový byl plán na začátku – samozřejmě že někteří herci své role zvětšují a z nějakého důvodu vytvoří tak fascinující postavy, že překročí hranice našeho původního úmyslu (směje se). Ale právě to na natáčení seriálu miluju: na rozdíl od filmu je to delší a proměnlivější práce, kde můžete na herce lépe reagovat a využívat toho, co se vám děje před očima. Na Okupaci je to znát, jak si divák jistě všimne.

Českého diváka, vzhledem k jeho vlastní zkušenosti s ruskou okupací, zajímá přirozeně i zahraniční odezva na seriál. Zaznamenal popuzené prohlášení ruského velvyslance v Oslo, který vám autorům dotčeně připomněl zásluhy Ruska v druhé světové válce a vyčetl vám snahu strašit Nory „neexistující hrozbou z východu“. Pocítili jste během natáčení nějaké snahy Ruska o „zkrocení“ seriálu? A existuje nějaká kritika, která se vás opravdu dotkla?
Na Okupaci kritika pršela, a to i ze strany Norů, kteří měli pocit, že je seriál urážlivý a že nás Nory zbytečně vystavuje riziku. Z ruské strany se ozývali i v Norsku žijící Rusové, kterých je poměrně dost, a měli pocit, že je stigmatizujeme. A pak samozřejmě ruská média, ta se vůči nám chovala velmi agresivně. Najednou se vynořila záplava obrázků a připomínek a vysvětlování, jak Rusové během druhé světové války přišli a zachránili Norsko. Věřím, že někoho hodně nahoře v Rusku ten seriál na chvíli hodně pálil.

ROZHOVOR: Jako Hrabal nebo Škvorecký. Mladý Čech svým románem ohromil USA, teď s ním míří domů

Číst článek

Jakmile se ovšem začal vysílat, ruská média se uklidnila. A v případě takové kritiky, která se v nich objevovala, vlastně ani nesejde na tom, jak na ni zareagujete. Co se mě osobně týče, svým způsobem to vnímám tak, že tahle kritika je pro seriál dobrá (pousměje se). Poutá to na něj pozornost a oživí ho. Jediné výtky, kde jsem cítil určitý etický problém, byly ty od v Norsku žijících Rusů. Umím pochopit, že se mohli cítit ohroženi.

Jak jste se s tím vyrovnal?
Jako umělec děláte tvorbu, kterou chápete jako relevantní pro sebe a máte pocit, že bude relevantní i pro další lidi. Vyprávíte o tom, jak žijeme a jak funguje politika, a co všechno by se těch nastavených mantinelech mohlo stát. Ano, takový obraz může být i nepříjemný, ale o tom přece Okupace je. Je o nás. Je o tom, jak reagujeme. S tou kritikou jsem se vyrovnal, protože hluboko v sobě vím, že jsem vypovídal v souladu se svým tvůrčím záměrem. A rozhodně jsem při tom neměl v úmyslu jakkoli urážet Rusy.

Okupace přitom není nijak milosrdná ani k Evropské unii nebo ke Spojeným státům. Je to právě EU, kdo si okupaci vzpurného Norska doslova objedná, seriáloví Američané si také neberou servítky. Co kritika z „druhé strany barikády“?
Z nějakého důvodu nikdy nepřišla. Myslím, že na tom má podíl kultura v mnoha západních společnostech, kdy jsme zvyklí kritizovat politickou moc a je nám to navíc umožněno. A kromě toho možná lépe rozumí principu akce a reakce: že když nahlas mluvíte o něčem, na co nechcete poutat pozornost, jdete sami proti sobě.

EU dává ultimátum norskému premiérovi Bergovi (1. díl 1. řady):

Když jste před chvilkou zmínil druhou světovou válku: čerpal jste v Okupaci ze zkušeností a zážitků svých starších příbuzných?
Moji prarodiče o válce vždycky hodně mluvili, navíc pocházím ze severu Norska a často jsem se setkal také s respektem vůči Rusům právě v souvislosti s tím, co dělali za války. Takže ano, vedli jsme to v patrnosti. A hlavně se tím inspiroval Nesbø – pokud se nepletu, jeden z jeho rodičů bojoval se sympatizanty nacistů a druhý za osvobození Norska nebo s Angličany.

Spouštěčem okupace je v seriálu zvolení „zeleného“ premiéra, který navzdory tlaku EU trvá na radikálním odklonu Norska od ropy. Rovněž velmi realistický prvek, norská ekonomika je s ropou úzce provázaná. Jenže ropa slábne – pomalu, ale jistě. Jak v tomto kontextu vidíte budoucnost Norska?
Jsou dvě možné cesty. Buď své současné bohatství využijeme k tomu, abychom svůj průmysl změnili a pokusili se zůstat napřed tváří v tvář té revoluci, která bezesporu přijde. Respektive doufejme, že přijde, protože (jako lidstvo) nemáme na výběr. Anebo uděláme to, co v minulosti udělalo už mnoho jiných na produkci ropy závislých zemí: jak klíště se přidržíme téhle jednoduché cesty, jak se dostat k energii, dokud ji úplně nevysajeme. A pak nám nezůstane nic.

ROZHOVOR: Píše pro teenagery o válkách a diktaturách. Nemůžete děti odhánět od politiky, říká slavná spisovatelka

Číst článek

Máme na výběr a debata o něm je teď v norské společnosti hodně živá. Není jednoduchá a je otázkou, jak dopadne. Potíž se závislostí na ropě je, že tak snadno jako ropa nebo zemní plyn k vám nic jiného nepřijde, zato změna pořádně bolí.

Poslední otázka, kterou musím položit, jinak by mi diváci Okupace asi neodpustili: první řada seriálu skončila pořádným napínákem. Nedočkavě čekáme, co se stane dál. Prozraďte aspoň něco málo!
Skandinávská premiéra druhé řady bude za tři týdny (29. září, pozn. red.) a vyjde také ve Franci, která je koproducentem, takže také ona určí, kdy se seriál pustí i do zbytku světa. Nemůžu tedy Česku slíbit konkrétní datum, ale co můžu říct, aniž bych kolem sebe házel spoilery? (Zamyslí se.)

Takhle: jisté je, že konflikt přeroste na mezinárodní úroveň. Vyhrotí se a má to mezinárodní důsledky. Sledujeme víceméně stejné postavy, ale některé z nich nabudou na důležitosti. Boj mezi těmi, kdo chtějí spolupracovat v Ruskem, a těmi, kteří jsou rozhodnuti okupantům čelit, se ještě víc rozhoří. A do toho všeho se zaplete milostný příběh.

Okupace, teaser k 2. řadě seriálu (2017), v norštině:

Magdalena Slezáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít