Jaký je Hajao Mijazaki? Levicový pacifista, který miluje svět a zároveň jím pohrdá, ukazuje nová kniha
S premiérou filmu Chlapec a volavka Hajaa Mijazakiho v tuzemských kinech vyšla v češtině také první teoretická kniha o jeho díle. Nese jméno Mijazaki a jeho svět a sestavila ji americká japanoložka Susan Napierová, do češtiny ji přeložila pro nakladatelství Paseka Jana Hejná. Obraz, který nakonec Napierová skládá, je plný rozporů. Tvrdí, že Mijazaki trpí, protože miluje svět a touží v něm nadále být, ale zároveň jím opovrhuje a chce se ho vzdát.
Dvaaosmdesátiletý Hajao Mijazaki je žijící legendou světové animace. Je pověstný svou pracovitostí, ale také uzavřeností. Sestavit o něm biografii tak nebylo pro Napierovou vůbec jednoduché. Dokonce přiznává, že kdyby napsala pouze „pak se Mijazaki zavřel do studia a usilovně pracoval“, na pravdivou biografii by to stačilo.
O monografii Mijazaki a jeho svět od Susan Napier, kterou přeložila Jana Hejná a vydalo nakladatelství Paseka, jsme hovořili s Kateřinou Čopjakovou
Napierová tak jako klíč pro vyprávění o samotném Mijazakim zvolila jeho tvorbu, která sice nikdy nebyla vyloženě autobiografická, ale dají se v ní vystopovat jisté leitmotivy.
Vyprávět začíná Napierová od chvíle, kdy se Mijazaki narodil v roce 1941, tedy uprostřed druhé světové války. Pak přechází k Mijazakiho předposlednímu filmu Zvedá se vítr z roku 2013. Tím vymezuje zkoumané období i metodu.
Napierová interpretuje Mijazakiho dílo na základě jeho četných citací v médiích a rozhovorů s kolegy ze Studia Ghibli včetně Isaa Takahatiho, s nímž Mijazaki takzvané japonské Disney spoluzakládal a který byl vždy jeho nejbližším spolupracovníkem. Zemřel v roce 2018.
Levicový pacifista
Autorka poukazuje v knize na Mijazakiho levicové smýšlení, které vystopovala až do doby jeho studií na univerzitě, kde se režisér věnoval politologii a ekonomii. Ideu kolektivismu a světa jako společného díla nachází například ve filmu Cesta do fantazie, za který Mijazaki získal Oscara.
Dále si Nazierová všímá Mijazakiho pacifismu, který je i vlivem historického válečného traumatu v japonské společnosti velmi živý.
S přibývajícím věkem sílí také Mijazakiho deziluze ze společnosti. Nejjasněji to vyjádřil ve snímku Princezna Mononoke, v němž autor kritizuje konzumerismus, vykořisťování přírody a všeprostupující industrializaci.
Rovnováha světa vyžaduje péči. Mijazaki natočil možná opravdu poslední film Chlapec a volavka
Číst článek
Pacifismus a úcta k přírodě mají nejspíš původ v japonské šintoistické tradici. Nic z toho ale Mijazakimu nebrání v tom, aby byl obdivovatelem aviatiky. Pro letadla a jejich křivky má slabost, která se projevuje snad v každém jeho filmu. Třeba i v jeho posledním snímku Chlapec a volavka, který není v knize zmíněn, neboť měl premiéru loni.
Obraz, který nakonec Napierová skládá, je plný rozporů a mnohovrstevnatý. Dokonce tvrdí, že Mijazaki trpí, protože miluje svět a touží v něm i nadále být, ale zároveň jím opovrhuje a chce se ho vzdát.
Na víc než třísetstránkovou monografii to možná zní jako banální závěr, ale právě v tom je síla této knihy, kterou pro nakladatelství Paseka přeložila Jana Hejná.
Podle slavné eseje Smrt autora od Rolanda Barthese v roce 1967 sice upozorňování na osobu autora vede ke zbožštění umělce a vzdálení jeho díla publiku. Ale také je to přístup v kultuře tak hluboce zakořeněný, že ignorovat osobu autora, navíc takového, který žije a vyjadřuje se ke své práci, působí uměle.
