Chtěla jste vždycky napsat knihu Sibiřské haiku tak, aby byla mířená na děti, nebo jste uvažovala i nad tím, že byste ji napsala pro dospělé?
Knihu jsem v sobě nosila dlouhá léta jako mlhavý nápad. Trvalo to tak dlouho, až se z otázky „jestli to konečně napíšu“ stal v podstatě rodinný vtip. Původně jsem samozřejmě přemýšlela hlavně tom tématu, kterým je Sibiř, deportace a exil. 

Přehrát

00:00 / 00:00

„Když se na Sibiřské haiku zeptáte dětí, řeší hlavně housera a kočku,“ říká autorka grafického románu Jurga Vilė

Přemýšlela jsem, jak to napsat trochu jinak, protože literatury o tom vyšlo už docela dost. Zatímco jsem se rozmýšlela, tak jsem dostala možnost to zpracovat jako scénář k filmu, který by samozřejmě nebyl cílený na dětské publikum.

Mezitím se mi narodily vlastní děti a já se přistihla, že jim příběh svého táty a jejich dědečka vyprávím. Při tom mi došlo, že o deportacích Litevců na Sibiř máme jednu dobrou knihu pro dospívající, ale pro děti nemáme nic.

Uvědomila jsem si, že i když to vyprávím vlastním dětem, moc se jich to nedotýká. Připadalo mi důležité najít správný přístup i jazyk, aby to bylo vhodné pro děti, ale jistým způsobem pro všechny.

Tak přišla myšlenka komiksu. Nakonec se z toho stal grafický román, ale původně jsem chtěla formát, který bude přístupný i dětem, které tolik nečtou a o vážná témata se tolik nezajímají.

Mému synovi bylo právě tolik let jako mému otci, když se přihodily události popisované v knize. Takže jsem před sebou měla dobrou inspiraci k tomu, nejen pro koho to píšu, ale i o kom. Jak se kluk v takovém věku chová, jak přemýšlí i jak mluví.

V knize píšete o vážném tématu. Jde o příběh vašeho otce, když byl malý. Je tam i hodně smrti. Měla jste tedy možnost zkusit si na dětech, jakým způsobem téma podat, aby jim došla určitá závažnost, ale zároveň je to úplně nevyděsilo?
I když jsem to svým dětem vyprávěla, tak tohle jsem si úplně nenatrénovala.

Jakmile došlo na smrt, tak jsem neřekla, co přesně se stalo. Řekla jsem, že na rozdíl od mého otce se ne všichni vrátili zpátky domů. Třeba jako můj dědeček, jejich pradědeček.

Při psaní jsem měla tendenci chránit svého otce coby postavu v knize. V jistém smyslu jsem se stala jeho matkou. Aniž bych nastudovávala psychologické aspekty, intuitivně jsem vytvářela svět okolo něho se specifickou citlivostí.

Když se teď zeptáte dětských čtenářů na nejstrašnější okamžiky knihy, tak je to pro ně smrt housera a kočky. Ačkoli tam zemře i dost lidí.

Jak houser, tak zesnulí lidé se v knize po smrti promění v duchy, kteří dál provází živé. Pro děti je tato proměna nejbližší, a pokud mrtví dál zůstávají součástí světa, tak jejich přechod jinam lépe přijmout.

Na jednom diskuzním panelu jsem se potkala se slavnou litevskou psycholožkou, která se zaměřuje na traumatické zážitky. Řekla mi, že s tím pracuji správně.

Smrt je v příběhu přítomná a nezamlčuje se, ale kniha ji podává tak, aby jistým způsobem děti chránila, ale také jim umožnila ji přijmout a posunout se dál. I když nevím, jak jsem to udělala, snad jsem to přirozeně zvládla.

Má kniha soundtrack?

Vycházíte z příběhu svého otce. Nicméně jak velká část vychází z příběhů, které vám vyprávěl, když jste byla malá? Jak moc jste si to poté domýšlela?
Ledacos jsem si i domýšlela, ale většinou jsem vycházela z obecné paměti. Měla jsem k dispozici vzpomínky mého otce a zápisky své babičky, které vznikly až poté, co se vrátili z vyhnanství.

Celé to podnítila osobní historie mojí rodiny, ale o tématu jsem četla spoustu dalších knih. Některé věci se zvláštně opakují i v těch ostatních osobních historiích. Ztracená bota, o které mi vyprávěl tatínek, se vynořuje i v cizích příbězích. Takže jsem pochopila, že vyprávění mají mnoho společných aspektů. Tudíž se to v mojí hlavě všechno promíchalo.

Samozřejmě děti se vždycky ptají na housera Martina, jestli je opravdický. Po tom všem je pro mě až tak skutečný, až jim pak nemůžu říct, že vzešel z mé potřeby dát hlavnímu hrdinovi imaginárního kamaráda. V knize jsou důležití ptáci obecně, nejen houser ale třeba i origami jeřábi, protože jsou symbolem svobody.

Stejně tak v mém pojetí umožňuje odlétnout za svobodou i hudba a sborový zpěv. Všichni se ptají, zda zpíval můj otec na Sibiři ve sboru. Nezpíval, ale jiní lidé ano. V příběhu tím také ukazuji, že i za tragické situace jde život dál, jak se dá zvážit množství použité reality a fantazie.

To je taková směs, ve které jsou pro mě důležité detaily. Třeba že na kopání jam používali lžíce nebo dokonce i vidličky. To mi pravděpodobně nikdo nevyprávěl, ale napadlo mě to. Bylo to tak absurdní, že to mohla být pravda. Ráda si všímám maličkostí, z nichž poté buduji celý obraz.

Zmínila jste sbor, který se tam snaží založit a poté v něm děti zpívají. Má ta kniha ve vaší hlavě nějaký soundtrack? Hrála vám v hlavě hudba nebo jste si ji pouštěla nebo máte sama vztah ke sborovému zpěvu?
Ve sboru jsem zpívala 13 let. Takže vím, jak funguje a jaké to je.

I proto jsem chtěla mít v knize pocit pospolitosti, který při takovém zpěvu vzniká. Ale skutečně jsem měla v hlavě určitou zvukovou stopu. Různé zvuky, směs jazyků, písní a básní. Důležité pro mě byly i vůně a chutě.

Právě teď pracujeme na animovaném filmu podle knihy, ve kterém bude hudba opravdu podstatná. Takže soundtrack už nebude jenom v mé hlavě. Vůně a chutě do filmu asi nepřeneseme, ale zvuk ano.

Děláte animovaný film s ilustrátorkou grafického románu Linou Itagaki?
Animace budou na ilustracích z knihy založené. Takže vyjdou z podoby postav a atmosféry tak, jak jsou v komiksu zachycené. Lina to samozřejmě nebude celé animovat, ale bude na proces dohlížet. Teď ovšem teprve pracujeme na scénáři.

Jak se dostala do knihy linie haiuku? Prý jste vycházela ze zápisků své babičky, které ve vás navozovaly takový pocit. Nicméně v knize vnáší japonské téma tetička.
Skutečně to začalo zápisky mé babičky, ale ne proto, že by psala o Japonsku. Její poznámky byly napsány zvláštním způsobem a já si říkala, co mi to jen připomíná.

Zaobírala se přírodou, lidskou podstatou, svůj pohled na okolí utvářela z detailů. Její temné vzpomínky byly plné světla. Pak se mi vybavilo slovo haiku. To byl první krok.

Poté jsem si vzpomněla na příběh Japonce, který se na Sibiři zamiloval do Litevky. Tak jsem si dohledávala a přemýšlela, jak se mohli potkat. Našla jsem, že na Sibiři byli kromě Litevců i japonští zajatci, a to někdy kolem roku 1945.

Naše prateta s tím ve skutečnosti neměla co dělat, ale byla to silná a pozitivní žena, která se o rodinu hodně starala, a tak jsem jí vymyslela ještě vášeň pro Japonsko a lásku k Japonci. Také jsem vymyslela, že si s sebou poveze sbírku japonské poezie.

Musela jsem zjišťovat, jestli tehdy mohl někdo, kdo by jí tu knihu dovezl, vůbec cestovat do Japonska. Přišla jsem na dva až tři Litevce, kteří v té době v Japonsku skutečně byli, takže možné by to bylo.

Minulost i současnost

Lina Itagaki musela zachytit stylizovaně podobu toho, jak to tam tehdy vypadalo, jelikož se příběh odehrává na konkrétním místě a v konkrétním čase. Jak moc jste k tomu měla poznámky nebo fotky? Jak moc jste ještě hledaly, aby to tomu odpovídalo?
Na začátku jsem si fikční svět představovala víc neurčitě až surreálně.

Ne tolik konkrétně, ale pohledem dětí, které si to nepamatují úplně přesně a doplňují bílá místa ze své fantazie. Když na knize začala pracovat Lina, tak se hned pustila do rešerší. Chodila do muzeí a archivů, koukala na fotky. Nejprve jsem byla překvapená, jak je to autentické, protože jsem si to při psaní vizualizovala jinak.

Pak jsem to ale přijala, protože teď to může sloužit jako historický manuál, jelikož jsme vycházely z reálných podkladů, snímků budov, předmětů, prostředí. Což byla hlavně Linina práce.

Ale někdy, protože už jsem to měla napsané a mohla jsem vypomáhat, jsem dohledávala staré snímky kostelů, podle nichž bychom mohly znázornit ortodoxní kostel v Barnaulu. Nebo fotky barže, nákladního říčního člunu, který převážel přes řeku Ob.

Co se týče podoby protagonistů, tak jsme vycházely ze skutečných rodinných fotografií, ale i ostatní postavy jsme často utvářely podle starých fotek neznámých lidí, které nám seděly na jejich charakter.

Vzhledem k tomu, co se už rok děje na Ukrajině, máte nějaké reakce, že by někdo vaši knížku četl s dětmi a nějak ji aplikoval na nahlížení současného dění?
V Litvě kniha vyšla ještě před tím, než válka na Ukrajině začala. Pokud tedy počítáme, že vypukla až před rokem a ne v roce 2014.

Ale teď ji v jiných zemích používají. V jistém smyslu mi je z toho smutno, protože jsem knihu psala jako upomínku na historii, kterou bychom si měli uchovat proto, aby se takové věci neděly znovu.

A teď se bohužel znovu dějí, což nedává velkou naději nebo víru v lidstvo. Připadá mi teď těžké s dětmi k tématu přistoupit konstruktivně. Chtěla jsem jim ukázat hrůzy minulosti.

Ty ale najednou poukazují na hrůzy současnosti. Těžko říct jestli to díky tomu děti lépe chápou. Ráda bych řekla, že se lidé mění a jako společnost se vyvíjíme k lepšímu, ale je to, jak to je.

Můžeme knihu vnímat i jako ilustraci toho, že historie se opakuje v kruzích. Nebo že některé věci jsou jako plevel. Člověk si myslí, že se ho zbavil, ale když ho nevytrhá i s kořeny, tak vyraší znovu.

Často si všímáme pouze toho, co se děje za humny, ale svět je velký a pořád v nějaké jeho části dochází k hrozným událostem. Kniha má ale i jisté pozitivní vyznění, že je třeba žít dál za jakýchkoliv okolností a že každá tragédie nakonec skončí.

Šárka Jančíková, zar Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít