Napsal jste knížku, která se týká velmi středoevropského tématu: anšlusu, připojení Rakouska ke třetí říši. Proč si myslíte, že zrovna tohle téma ve Francii zarezonovalo?
Dost možná je to díky tématu druhé světové války, protože to se dotýká všech zemí, které ji vedly, a samozřejmě je tu problém šoa (hebrejský výraz pro holokaust, pozn. red.). Byla to tak šílená katastrofa, že v určitém slova smyslu zpřeházela obecné vidění světa, úplně to změnilo naše vědomí. Každý z nás se jednou za čas může tázat sám sebe: „Jednám správně?“ A je jedno, jestli je to v práci, ve vztazích nebo se rozhodujeme, koho volit. A protože máme společnou paměť druhé světové války, můžeme tyhle otázky klást i zpětně. Říct si: Když ti, co byli zodpovědní za hrůzy války, jednali, jak jednali, věděli, co dělají? Třeba Hitler? Dostáváme se k tomu, že je možné vědomě přitakávat omylu. Je možné ho nevidět, říkat, že to tak není. A platí to pro spoustu dalších otázek a témat. Proto se o druhé světové válce dá mluvit i teď – je pořád zajímavá.

No dobře, ale aniž chci zpochybnit, co teď říkáte, neměli bychom se ptát na aktuální témata? Není čas říct si, že druhé světové války bylo dost, teď by bylo dobré sledovat válku v Sýrii, situaci v Turecku, víc mluvit o Africe, o životě Kurdů... Nebo to zkrátka vnímáte tak, že druhá světová válka je pro pochopení současné geopolitické situace pořád důležitá?
Osobně mám radši knížky, které se zabývají minulostí a dělají to jinak než knížky o současném dění, které se dají hodit do jednoho pytle. Myslím si, že minulost není mrtvá. Není to jen soubor faktů a událostí, které se staly. Paměť není kumbál, kam odkládáme starý nábytek a vracíme se k němu s nostalgií nebo dokonce s proviněním v srdci. Ne. Na minulost se vždycky díváme z nějakého bodu v přítomnosti. A aby to neznělo jako fráze, tak dodávám, že se na ni vždycky můžeme dívat na základě nějaké šablony a nic si z ní nevzít. Můžeme jet bez jakýchkoli znalostí třeba i do Sýrie, napsat o tom reportáž. A často to myslím dopadne tak, že se vlastně nikdo nedozví nic nového. Když to ale budeme dělat s vědomím toho, co už se stalo v minulosti, může to mít reálný dopad.

V roce 2008 nás zasáhla krize. Právě ta nám ukázala, jak děsivé sociální nerovnosti panují v naší společnosti, a ještě je myslím přiživila. Podívejme se na to ale prismatem meziválečného období. Spousta firem napomohla k tomu, že se nacisté dostali k moci. Je dobré si uvědomit, že něco takového se klidně může stát i dnes, jakkoli se nedá říct, že bychom žili v ekonomickém úpadku. Něco takového se ale přesně stalo mezi světovými válkami.

To mě v jedné pasáží docela zarazilo, vyjmenováváte tam firmy, jejichž úspěch začal na spolupráci s nacistickou mocí a na využívání pracovních sil z koncentračních táborů. Tyhle společnosti se často k takovému chování tak úplně nepřiznaly dodnes. Chtěl jste je svojí knížkou oslovit? Vzbudit v nich nějakou otázku? Třeba že i po víc než sedmdesáti letech by se se vztahem k minulosti dalo něco udělat?
Rozhodně jsem to nepsal kvůli žádné z těchhle firem, je mi úplně fuk, jaký je jejich společenský obraz. Kladl jsem jasné cíle: literatura k nám má promlouvat o realitě a zobrazovat ji. V mojí zemi to platí už od Francouzské revoluce. Abych nebyl úplně abstraktní, tak můžu citovat Bídníky od Victora Huga, Zabijáka od Zoly nebo třeba Tolstého Vojnu a mír. Ve všech těchhle knihách je zobrazena určitá realita. A dnes to funguje stejně, jen je dobré si uvědomit, že většinu naší reálné existence ovlivňuje ekonomika. A i když se někde dějí tragédie, svět nezačne být jiný sám od sebe. Budeme se starat o snížení nákladů na práci. Nekoukáme napravo – nalevo. Jestli za cenu zlevnění pracovní síly máme lidi zotročovat, vysmát se požadavkům na minimální mzdu, klidně to připustíme. Mechanismus moci je pořád stejný.

Příklad, na který se mě ptáte, je vlastně hodně specifický a německý. Tahouny tehdejší ekonomiky ani nenapadlo jednat jinak. Jejím představitelům se částečně podařilo uprchnout, někteří odmítli spolupracovat s režimem. Narážela jste na závěr knížky, ve kterém píšu o ocelářských firmách, které ani nezměnily jméno. Společnost Thyssen-Krupp má na webu záložku k historii firmy, ale o svázanosti s nacistickým režimem se tam mlčí. Je pravda, že o nuceně nasazených z období války nemáme skoro žádné informace. V archivu najdeme poznámku, že Alfrieda Kruppa odsoudil norimberský tribunál, toť vše. Hlavně se tam ale dočteme o tom, že během války společnost měla úspěchy díky technickým vylepšením a vynálezům. A pak takový ten dojemný příběh, jak se majitelé firmy starali o své zaměstnance a chodili jim blahopřát... Je to divné. Ale že bych to tou knížkou chtěl někam postrčit, to říct nemůžu.

Přesně tyhle paralely jako otrocká práce ve vaší knížce vyznívají dost jasně. Používáte zdánlivě maličkosti, v jejichž kontextu píšete velké dějiny. Přišel tenhle postup sám od sebe? Na sto padesáti stránkách se dá místy číst skica k filmovému scénáři.
Samozřejmě jsem využil i metody, které patří spíš historikům nebo sociologům. Jenže na rozdíl od literatury se tyhle obory obracejí k příběhům s odstupem a chladem. Sice získáváme spoustu objektivních informací díky tabulkám a statistikám, ale realita jako by se vytrácela, jako by se s čísly vytrácel život. Literatura tenhle odstup nepotřebuje. Může si přimýšlet, může oživovat, může vyprávět. Vidíte v tom scénář a mojí odpovědí je – ano, jsou tam trochu filmové scény. Jedna konkrétní: Na Berghofu se Hitler setkává s rakouským kancléřem Schuschniggem, což se doopravdy stalo. Jenže mně nestačí fakt, že se to stalo. Vyprávím, a to na základě svědectví samotného Schuschnigga a toho, co třeba Wilhelm Keitel vypověděl před norimberským tribunálem. Je zajímavé, že existují jejich úplně banální fotky. Víme, jak to tam vypadalo, co měli na sobě, to nám je přibližuje jako někoho, kdo opravdu žil.

Dochovala se historka, jak Hitler na začátku na Schuschnigga tlačil otázkou, k čemu vlastně Rakousko doteď bylo dobré pro Říši a pro svět. Schuschnigg byl celý nesvůj a začal mluvit o Beethovenovi. Na to mu Hitler řekl: „No počkejte, to je ale Němec, narodil se v Bonnu.“ Schuschnigg se z toho snažil vybruslit tvrzením, že Beethoven si sám vybral být Rakušanem. Dá se nad tím asi mávnout rukou, ale připadá mi dost důležité, že takhle zásadní schůzka, při které Rakousko de facto padlo, začala takhle trapnou historkou. A Schuschnigg si ještě přisadil, když později tuhle historku posílal dál s pocitem, že dopadla v jeho prospěch. Na základě takových detailů před sebou máte portrét, svědectví naprosté subjektivity. On tehdy přes vlastní slepotu neviděl důsledky.

Trochu se v textu jako autor při podobných historkách usmíváte. Možná i aktérům posmíváte, je to takový rýpanec. Bavilo vás to? Skutečnou postavu jste si přece jen trochu přetvořil.
No jasně, to je taková spisovatelská libost, ale když se na tu scénu podíváte, uznejte sama, že je od základu komická. Ten výrok o Beethovenovi jsem si přece jen nevymyslel. Napadá mě, že vlastně díky humoru se nám často daří najít pravdu, je to můstek k vědomostem. Humor není jen sluhou zábavy. Přemýšlím o tom a zkusím vám dát dva příklady. Voltaire svým způsobem rozložil náboženství, katolické církvi dost podstatně zkomplikoval možnost obhájit její postoje.

Zkusím se ale posunout do Prahy, vždyť tady máte Kafku a jeho Proces. Tenhle v zásadě vážný román řeší hrozné věci. Zároveň v sobě ale má obrovský vtip. Kafkův humor naprosto dokonale podtrhuje společenské protimluvy. Franz Kafka je strašně ironický a vede nás k tomu, abychom o těch protimluvech přemýšleli i teď. Dá se u něj najít cesta k hlubšímu poznání. Viděno optikou dneška je potřeba přemýšlet a vymezovat třeba vůči institucím. Společenské protimluvy jsou totiž k smrti nebezpečné.

Kateřina Svátková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít