Rusové jsou dobří lidé, ale pravděpodobně teď slyší špatné věci, říká spisovatel Anthony Doerr
Anthony Doerr je americký spisovatel, který ačkoliv má za sebou už několik knih, proslavil se teprve nedávno. A to románem o hrůzách druhé světové války Jsou světla, která nevidíme. Jeho hlavní hrdinkou byla slepá holčička z Paříže. Do historie se autor podíval i ve svém nejnovějším díle Město v oblacích. Čtenáře vezme třeba do tehdejší Konstantinopole na konci 15. století. Ale nejen tam.
Vaše knihy jsou čím dál tím tlustší. Čím to je, že píšete komplikovanější příběhy?
Když jsem zjistil, že Město v oblacích bude mít přes 600 stránek, zhrozil jsem se. Původně jsem nechtěl napsat nic tak dlouhého. Už román Jsou světla, která nevidíme pro mě byl náročný na psaní.
3:43
‚V socialismu jsme furt.‘ Hrdinové Vytěženého kraje hledají na Mostecku kulisy reálného socialismu
Číst článek
Nejsem Francouz ani Němec, ani jsem nežil ve třicátých letech minulého století, takže jsem musel dělat pečlivou rešerši. Teď jsem chtěl napsat něco jednoduššího a kratšího, ale s postupem času se ten příběh stával komplikovanější.
Původně jsem začal vyprávět o dvou postavách, ale klíčovou roli tam hrála jedna konkrétní kniha. Chtěl jsem s ní cestovat časem, pracovat s takzvaným motýlím efektem, odpovědět si na ty otázky typu „co by, kdyby“.
Takže celé se to zkomplikovalo, když jsem si zhruba po roce uvědomil, že děj bude mít několik časových rovin. Ale původně jsem tak dlouhou knihu opravdu napsat nechtěl.
Mluvíte o rešerši pro knížku Jsou světla, která nevidíme. Její příběh se odehrává během druhé světové války. Část děje románu Město v oblacích jste naopak zasadil do budoucnosti. Na to jste se připravoval jak?
Hodně lidí si myslí, že pro kapitoly, ve kterých se děj odehrává v budoucnosti, jsem žádnou rešerši dělat nemusel. Ale to není pravda, dost jsem nad tím přemýšlel a věnoval jsem tomu spoustu času.
2:15
‚Pošeptala mi, abych předstírala, že jsem starší.‘ Přeživší holokaustu vydala knihu nejen o životní radě
Číst článek
A zatímco jsem psal, moje děti seděly v obýváku a dívaly se na televizi. Tam jsou pořád nějaké dystopické příběhy a scénáře. Na zem padají meteority, celá města hoří, přichází apokalypsa. Stále je to kolem nás, přitom budoucnost není něco, o čem bychom se učili ve škole.
Přál bych si, aby to bylo jinak. Abychom si častěji pokládali otázku, jak bude vypadat svět zítřka nebo jaká by byla naše ideální budoucnost. Jak bychom chtěli, aby vypadalo naše město v oblacích, i když se tam nedostaneme.
Je moc důležité znát historii, ale měli bychom taky přemýšlet nad tím, jak udělat naší budoucnost lepší. To je moc důležitá otázka, kterou si alespoň tady v Americe klademe příliš málo, a přitom jde o štěstí našich dětí a vnoučat.
‚Knihy byly letenkou zadarmo‘
Vaše příběhy se odehrávají na místech po celém světě. Jak dobře je znáte? Procestoval jste je všechny?
Ano, léta jsem psal pro jeden cestovatelský časopis. To bylo v době, kdy si je lidi ještě kupovali, takže jejich vydavatelé měli dost peněz na to své redaktory posílat do zahraničí. I knihy jsem používal jako takový svůj prostředek k cestování.
53:35
Jaroslav Foglar dnes. V čem je stále inspirativní a co může nabídnout současným dětem?
Číst článek
Když jsem vyrůstal, neměli jsme moc peněz. Máma nás vždycky brala do knihovny a knížky byly takovou letenkou zadarmo. Mohl jsem cestovat kamkoliv, kolem světa i zpátky v čase. Myslím, že ta moc cestovat, ať už v myšlenkách nebo fyzicky po světě, mi nikdy nebyla cizí.
Každý den si píšu deník. Jsou dny, které jsou stereotypní, ale když člověk cestuje, tu každodennost a rutinu rozbije. A právě o to se snažím. Chci, aby moje práce byla pořád vzrušující. Aby byla taková, jako když poprvé přijedete do Paříže nebo se poprvé zamilujete.
Jak vypadá váš ideální den na psaní?
Když mám dobrý den a jsem na správné vlně, neřeším nic kolem mě. Pracuji jenom se slovy, to je ten nejlevnější materiál, se kterým může umělec něco tvořit. Skládám je za sebe, dělám různé kombinace a snažím se na stránce vytvořit imaginární postavy.
Uběhnou čtyři hodiny a pak si uvědomím, že jsem si ani nedošel na záchod, ani jsem si nedal žádné jídlo, byl jsem v úplně jiném světě. A právě kvůli tomuto stavu tvořím a i žiju. Protože pak jsem nejšťastnější po zbytek dne a těším se, až zase ráno vstanu a budu v práci pokračovat.
‚Změnilo mě otcovství‘
Zajímají vás hluboké lidské příběhy. Myslíte si, že jste hodně citlivý člověk?
Rozhodně ano. Necítím se moc dobře na hlučných místech, třeba na velkých oslavách. Nejradši si s někým povídám někde v tichu, třeba venku. Moje chování v některých ohledech není úplně sociální.
Globalizace a technologie člověka donutí chránit svojí víru, říká spisovatelka Vanderstraetenová
Číst článek
Psaní mi ale pomáhá přestat se tolik zabývat mými vlastními pocity, protože to může být někdy hodně intenzivní a vyčerpávající. Snažím se tak spíš zaměřit na to, co se děje kolem mě, během toho krátkého času, co na zemi jsem. Chci do jazyku převést to, jak úžasný, bohatý a komplikovaný tento svět je.
A vlastně mě trochu změnilo i otcovství. Když máte miminko, najednou vaše potřeby nejsou tak důležité. Nezáleží na tom, jestli musíte jít na záchod nebo jestli vás bolí nohy. V první řadě se musíte postarat o vaše dítě, nemáte čas na vlastní pocity nebo myšlenky.
A podobné je to s tím cestováním. Když jste někde v nové zemi, tak jste zaneprázdnění tím, že jí poznáváte. Díváte se kolem sebe a zapomenete na to, co vás trápí.
‚Knihy se dál zakazují, a dokonce pálí.‘ Na cenzuru upozorňuje dražba nehořlavého Příběhu služebnice
Číst článek
Píšete také o generačních konfliktech. Sám děti máte, jak říkáte, vnímáte nějakou propast mezi vámi?
Jsou to teenageři, takže to je jejich práce vzdorovat nám a prosazovat si svoje. Zkouší si, jaké to je žít bez rodičů, i když nás ještě chvíli budou potřebovat. To jejich odmítnutí může někdy bolet, zvlášť když si člověk vzpomene, že ještě nedávno s nimi seděl na zemi a hrál si.
Najednou jim vadí, jakou hudbu posloucháme, chováme se podle nich trapně a chtějí být radši se svými přáteli než s námi. Ale je to podle mě zdravé. Generace, které po nás nastupují, nám připomínají, že svět není statický, ale dynamický. Že neustále procházíme změnou, a stejně jako naše děti jednou vyrostou, změní se i svět kolem nás.
Občas si myslíme, že všechno už zůstane stejné. Že nepřijde žádný nový virus, že nenastane chaos, že už budeme žít pořád stejně. Ale my musíme být na změny připraveni, musíme jím čelit a adaptovat se na ně. A to nám podle mě připomínají právě naše děti.
Kniha o hodinách
Z vaší zatím neslavnější knihy Jsou světla, která nevidíme bude seriál pro Netflix. Máte radost?
Ano, velkou! Před měsícem jsem se byl v Budapešti podívat na natáčení. Byl jsem nervózní, ale bylo to hrozně dojemné. Tolik lidí se podílí na tom, aby to vzniklo. Kameramani, osvětlovači, ale i kuchaři a ochranka.
24:00
‚Do koncentračních táborů nepatří ani ti, co kradou a prodávají sex.‘ Hájkové vychází kniha o Terezínu
Číst článek
Ať to dopadne jakkoliv, jsem hrozně vděčný za to, že tolik lidí pracuje, jak nejlíp může, aby odvyprávěli hluboký lidský příběh. Snažím se jim připomínat, že je stále aktuální. Zatímco Rusko útočí na Ukrajinu, má třeba BBC speciální vysílání a život spousta lidí závisí na staré technologii, kterou rádio je a které hraje podstatnou roli i v mém románu.
Pořád se potýkáme s dezinformacemi, ať už jde o válku na Ukrajině nebo o pandemii koronaviru. A musíme jim čelit, stejně jako lidé během druhé světové války. Protože právě dezinformace byly jednou z jejích příčin.
Knížka vyšla v originále poprvé před osmi lety. Myslíte, že letos tedy nabrala na relevantnosti?
Přesně tak, týká se to právě těch dezinformací. Rusové jsou rozhodně dobří a hodní lidé. Ale pravděpodobně teď slyší špatné věci, jako třeba že Ukrajina byla napadena agitátory ze Západu, kteří chtějí ohrozit i Rusko. A že válka na Ukrajině je tím pádem jenom akt obrany před nimi.
Bauhaus změnil můj pohled na psaní. Cením si teď víc proces než produkt, říká spisovatelka Naomi Woodová
Číst článek
Ale celé je to jenom o tom, kdo vypráví jaký příběh a kdo čemu uvěří. V knížce Jsou světla, která nevidíme jsem nechtěl ukázat, že všichni Němci za druhé světové války byli špatní. Chtěl jsem spíš říct, že to celé bylo strašně komplikované a že to bylo způsobené tím slepým následováním toho, co nám někdo říká. To nás před hrůzami války nikdy neochrání.
Na čem právě teď pracujete?
Přemýšlím nad knihou o hodinách. Zajímá mě, kdo kdy přišel s tím, jak budeme měřit čas. Samozřejmě, že ho nějakým způsobem měřili i lidé v pravěku, ale proč máme pondělí, úterý, co to znamená? Proč má týden sedm dní a den právě dvacet čtyři hodin?
Když chodíme do práce, tak vlastně náš čas někomu prodáváme. Zajímá mě, co to s lidmi udělalo, když začali svůj život takto dělit na různě dlouhé části. Chtěl bych tedy napsat historický příběh o hodinářích a kdo ví, možná se v něm podívám do Prahy. Prý tam máte jedny z nejslavnějších hodin na světě.
