Písničkář, nebo karikaturista? Mám raději louku plnou květů než záhon růží, vypráví Kemel
„Miroslav je karikaturista, Mirek je písničkář, “ rozděluje Miroslav Kemel své označení. Vydává páté album písní s názvem Modryjé, které pokřtí 27. listopadu v pražském Paláci Akropolis. Fanoušky překvapí, že na albu jsou kromě tradičních bluesových balad i rychlejší, dynamické písně. „Rád střídám vlny energie, navíc na koncertech lidi baví se protáhnout a zatančit si, kapela to má taky ráda,“ zdůvodňuje Kemel.
Miroslav i Mirek Kemel, jak jména oddělujete?
Pořád se to snažím oddělovat, kdysi jsem si dokonce založil dva facebookové profily plus jeden soukromý. Miroslav je karikaturista, je to ta serióznější poloha, a Mirek je písničkář, což je ta niternější záležitost.
Kreslení pro mě od dětství představovalo únik, k hudbě jsem se vrátil až po čtyřicítce, vypráví Miroslav Kemel
Jsou náměty na písně vedlejším produktem karikatur?
To se mi nestává. Když přemýšlím o kresbě, tak na to stejné téma vymyslím více kreseb, ale že bych si řekl „to by bylo na písničku”, to ne.
Vaše páté album Mordyjé je hotové, bude mít křest 27. listopadu v Paláci Akropolis. Na křtu bude spousta zajímavých osobností.
Narážíte na to, že by mi album měl křtít Ivan Trojan, protože stejně jako já je basketbalista, dost často jsme s Ivanem soupeři. Je to hodně nepříjemný protihráč, je rychlý a temperamentní. Máte pravdu s tou linií osobností, které se na křtu objeví, že se spoustou lidí jsme se seznámili v malířské partě, ke které se pak přidala linie hudební, když jsme spolu začali koncertovat.
Jak vás napadají náměty na písně?
Víte, že nevím? Když si sednu a mám čas a chuť, tak nikdy nevím, o čem to bude a jak to dopadne. Začínám prvním řádkem, prvním veršem, a ono se to nabaluje. Většinou z toho pak nic není, ale někdy se zadaří.
26:54
Když slyším Mišíky zpívat dohromady, nabíhá mi husí kůže. Mají stejnou barvu hlasu, říká producent
Číst článek
Co rozhodne, kdy z toho něco bude? Máte autocenzuru?
Vlastně nevím přesně, co to autocenzura je. Musím být spokojený a když nejsem, tak to vyřadím, tak to je asi ta autocenzura. Když jsem spokojený, tak je to v pořádku. Když nejsem, tak si to nechám v tabletu a občas se tím probírám, těmi fragmenty, a občas něco vytáhnu.
Mám pocit, že po vydání CD, kdy je to období intenzivnější práce, přijde hluché, prázdné období a tak se po vydání alba rád probírám těmi nápady, protože je třeba zase nahodit ten řemen. Jsem rád, že jsem po vydání pátého alba zase objevil ten proud. Mluvím o konkrétní písni s pracovním názvem Johanka z Arku. Nechci ji zpívat tak, že jsem tu dobu zažil a soudit ji, ale spíš přes obrazy a co to v člověku vyvolává.
Mám potřebu reagovat na současnost, ale nechci být prvoplánový a zpívat o Rusku a Ukrajině, ale vnímám to období, které k nám v hlubších rovinách promlouvá a snažím se to dát to pocitů, emocí. Na novém albu je několik písní, které mluví prvoplánově, ale v každé písničce mám nějaký odkaz.
Pro fanoušky je na novém albu řada překvapení – nejde jen o blues, na albu je zrychlení. Je to pokus o něco jiného?
Všechno, co říkáte, je relevantní. Rychlejší věci vznikly z potřeby dát na koncertech dynamičtější věc, na kterou si mohou návštěvníci zatancovat. Mám rád vlny energie na pódiu i v hledišti, navíc to baví i kapelu. Některé ty věci jsou skládané jako pódiovky. Zvažoval jsem jestli píseň Světec na CD dát, na koncertech funguje skvěle, písnička totiž končí slovy „všichni máme žízeň“, takže to tam přesně padne.
Čím vás ti světci tak dráždí?
Už tuhle píseň hrajeme dva tři roky. Nebylo to tak, že bych chtěl napsat o světcích, ležel jsem u rybníka, což je i první věta písně, pak jsem viděl, co se tam dál rýmuje a pak už to plyne. Pak se buď něco stane a píseň začne mít přesah pro mě, nebo ne.
Novým zpěvákem Lucie bude Viktor Dyk. Skupina pracuje na novém albu, na příští rok chystá turné
Číst článek
Fantazírujete hodně?
Myslím, že ano – od malička. Fantazírování je pro mě únik.
Kam jste unikal?
Vždycky to bylo spojené s přírodou, s lesy, s řekou, hodně jsem si v té době kreslil, pracoval s hlínou, asi tou oblastí bylo výtvarno, k hudbě jsem se dostal daleko později. V dětském věku jsem se zabýval barvami.
Na pátém albu nehrajete na nic, v kapele vás k tomu nepustili?
Nepustili. K muzice jsem se dostal na střední škole, pak jsem měl dlouhou pauzu a začal jsem muzicírovat kolem pětačtyřiceti, první album vyšlo po padesátce. Kuráž jsem nepotřeboval, nebyl jsem nijak cílevědomý.
Nebavily mě ty etudy, do kterých mě tlačil učitel akordeonu, mě bavil zvuk toho nástroje, složil jsem si píseň a na ní se učil. Ty své jedny dvě tři písničky jsem zahrál klukům muzikantům, kteří řekli, že je to dobré, tak jsem psal dál a když jsme jich měli deset, tak jsme začali koncertovat. Když jsme vystupovali před lidmi, měl jsem strašnou trému, třásla se mi ruka tak, že jsem nemohl trefit klávesu.
Jak se to děje, že jedno téma, může být podáno úplně jinak?
Baví mě procházet se přes žánry a energie, emoce. Mám pocit, že život je strašně moc pestrý, jednou jste smutná, jindy si potřebujete zařvat. Uvědomil jsem si, že mám raději louku plnou květů než záhony jednobarevných růží.
Jak vznikají písně Mirka Kemela? Co je pro něj blaženost? A má v životě nějaký záměr? Poslechněte si celý rozhovor v audiozáznamu výše.
