S kapelou letos slavíte dvě jubilea – 10 let od debutového alba a 15 let od založení kapely na univerzitě v Leedsu. Kdy podle vás nastal ten zlom, že jste se ze studentské kapely stali jednou z nejvýraznějších tváří světové indie scény? Vybavuje se vám nějaký konkrétní moment, kdy jste si uvědomili, že to asi bude vážnější?
To je dobrá otázka, nad tím jsem se vlastně nikdy moc nezamyslel. Poprvé to bylo asi v roce 2011, když jsme podepsali smlouvu k naší debutové desce. Tehdy jsme si uvědomili, že minimálně dalších pár let budeme hudbu dělat na plný úvazek. A další důležitý moment přišel o rok později, kdy jsme právě za An Awesome Wave vyhráli British Mercury Prize. Tu cenu jsme dlouho předtím obdivovali a vždycky ji chtěli vyhrát. A když se to povedlo hned s prvním albem, tak jsme si řekli: wow, tohle je fakt splněný sen.

Takže to byla taková kombinace štěstí a nějakého tlaku, který to s sebou přirozeně přinese?
V podstatě ano. V ten moment to samozřejmě bylo čiré štěstí, ale zároveň jsme si brzo uvědomili, že na nás budou kladené vysoké nároky a vždycky se budou další desky srovnávat s tou první úspěšnou, kterou budou fanoušci označovat za nejlepší.

Na album The Dream, které budete v Praze představovat, čekali fanoušci od roku 2017, kdy vyšla deska Relaxer. Trvala tak dlouho samotná tvorba, nebo k tomu přispěla náročná společensko-politická situace posledních let?
Řekl bych, že to covid natáhl asi o rok. Ale jinak to vlastně dřív ani stihnout nešlo. V roce 2018 jsme byli na turné s Relaxer, ten další rok jsme si chtěli dát trošku pauzu, abychom vydechli, byli s rodinami a žili trochu normálně. Pak byl covid a moc dalšího času už tam není.

V recenzi od ABC stálo, že na každé desce dokážete přijít s novou dávkou hloubky a zároveň divnosti. Snažíte se být hlubocí a divní?
Myslím, že se snažíme být jen hlubocí a divní prostě jsme. Ale vlastně to slyším rád. Vždycky jsme se snažili dělat hudbu svěže a ideálně tak, aby byla jiná než věci, které třeba sami posloucháme.

‚Bráníme se máločemu‘

Na The Dream stejně jako u předchozích alb pracujete s mnoha samply, hlasovými pokusy a podobně. Je nějaký hudební experiment, který jste ještě z nějakého důvodu nezkusili?
Myslím si, že bychom nikdy nešli do nějakého klasického hip-hopu. To by byl v našem případě fakt špatný nápad. Já osobně bych si asi chtěl vyzkoušet nějakou filmovou hudbu. Vlastně ani ne píseň, spíš takovou orchestrální skladbu, to by mohlo být zajímavé. Obecně se asi bráníme máločemu. V jedné písni se třeba inspirujeme takovým německým post-punkem, jiná je třeba zase v duchu Beatles. Vždycky necháme samotný song, ať nás někam zavede.

V písni U&ME prý máte třeba také nasamplovaný skate. Jak vás napadne tohle?
Chtěli jsme, aby se to trochu neslo v duchu devadesátkové Kalifornie. Tak jsme napsali bratrovi přítelkyně našeho bubeníka, který žije ve státech, jestli by nám nenahrál nějaké zvuky svého skateového grindu. Pak jsme to dali do toho tracku a přišlo nám to fajn.

Některé písně na vašem novém albu jsou inspirované true crime podcastem (pozn. red.: v Česku má obdobu v Opravdových zločinech nebo Českém podsvětí) a některými vybranými příběhy. Proč zrovna tento žánr?
Myslím, že jsme k temnějším tématům, jako je smrt, v textech vždycky trochu tíhli. A podle mě Joea ty příběhy prostě zaujaly svou netradičností a ujetostí.

Ptám se na to kvůli tomu, že true crime podcasty nebo pořady jsou po celém světě hodně populární, Česko nevyjímaje. Hodně se ale mluví o tom, že občas tato fascinace kriminálními příběhy může přerůst v heroizaci zločinců. Vidíte to tak také, nebo je to přehnané tvrzení?
Ta obava je samozřejmě oprávněná. Zločinci nás mají fascinovat, ale nikdy to nesmí přerůst v obdiv. Podle mě na to částečně odkazuje i refrén písně Losing My Mind, kde se zpívá „You and I, cut from the same cloth“. To se dá vyložit tak, že člověk, který příběhy o zločinech poslouchá, může zažívat podobné vzrušení jako ten, kdo je páchá. Takže v tomhle ohledu můžeme i my jako společnost nést svůj díl viny.

Ještě před tím, než jste v únoru zahájili turné k nové desce, jste v jednom rozhovoru řekli, že vám na koncertech záleží téměř stejně na světelné show jako na dobrém zvuku. V Praze teď budete hrát stejně jako v roce 2015 pod širým nebem, kde to bývá z hlediska světel často komplikovanější. Můžou tedy i tak fanoušci počítat s typickými propracovanými alt-J světly?
Ano, to je pravda. Když venku svítí světlo, tak se našim světlům prostě daří hůř. Ale budeme dělat, co můžeme, aby to lidi bavilo.

Normální životy

Od začátku vaší kariéry vás kritici i fanoušci často zařazovali do alternativní hudební scény. I z těch experimentálních důvodů, o kterých jsme před chvílí mluvili. Teď máte ale po celém světě miliony možná desítky milionů fanoušků. Dá se tedy vůbec z podstaty slova pořád mluvit o alternativě?
Myslím, že dá. Pořád nemáme ani z daleka tolik posluchačů jako Ariana Grande, Justin Bieber a další popové hvězdy. Kytarová hudba, kterou děláme, je dneska výrazně míň populární, než byla třeba před čtyřiceti nebo padesáti lety. Je pravda, že alternativa už asi není ten nejpřesnější výraz, ale ona ta přesná kategorizace asi ani není potřeba, protože lidé už nehledají cédéčka v různých žánrových sekcích v obchodě, ale prostě listují na Spotify.

Takže se dá říct, že si pořád držíte nějakou část té studentské kapely z Leeds University?
Ano, určitě. Nějakým způsobem se nám podařilo proslavit kapelu, ale individuálně se trochu skrýt. Nikdo z nás moc nepoužívá sociální sítě, nerandíme se slavnými herečkami nebo top modelkami, nechodíme na večírky s červeným kobercem. Žijeme vlastně dost normální životy a to nás baví.

Během celé kariéry alt-J vás provází symbol řecké delty nebo prostě trojúhelníku. Odkazuje na to i název (pozn. red.: klávesová zkratka na MacBooku pro trojúhelník). A právě teď na desce The Dream konečně najdeme i píseň s názvem Delta, která navíc podle textu neodkazuje na písmeno, ale deltu řeky. Jak to máme chápat? Proč teď?
Vlastně jsme si to spojení neuvědomili do doby, než ta deska byla hotová. Myslím, že měl Joe textařsky takovou náladu amerického bluesmana. A k tomu ta představa řeky Mississippi a jejího okolí prostě nějak patří. A pak jsme si řekli: „Jo, proč to vlastně nepojmenovat delta, to bude dávat smysl.“ Ale žádný průlomový význam tam není.

Na internetu jsem už před pěti lety narazil na jedno video, kde dva mladí kluci v pokoji jedí popcorn a během pěti minut pomocí looperu nahrají píseň inspirovanou stylem alt-J. Je to pochopitelně myšlené jako nadsázka, ale vaše starší tvorba je v tom opravdu slyšet. Vnímáte to tak, že máte prostě svůj jasně daný a jedinečný styl, nebo vás to spíš naštvalo, že vás někdo stigmatizuje?
To video jsem neznal, ale je fakt vtipné, že někdo něco takového udělal. Mezi lidmi se často říká, že imitace je ta nejlepší forma lichotky. Takže to rozhodně beru jako kompliment.

Josef Kaňka Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít