Vlny jsou dynamický mainstreamový zářez. Girlandy národní hrdosti jsou ale zbytečné
262 kinosálů v Česku promítá v premiéře historický film Jiřího Mádla Vlny. Snímek vypráví příběh skupiny redaktorů Československého rozhlasu v letech 1967 a 1968 a patří mezi nejočekávanější filmy letošního roku.
Herec, scenárista a režisér Jiří Mádl přichází se svým třetím celovečerním režijním počinem. Debutoval rodinným filmem Pojedeme k moři, a pokračoval solidně zahraným, ale problematicky vystavěným komorním snímkem Na střeše, který kvůli přenosu reálií nefungoval ve své základní premise.
28:02
Film Vlny je neskutečně aktuální. Na Slovensku jsou náznaky autoritářského režimu, říká herec Maštalír
Číst článek
S Vlnami postoupil ke scenáristicky, rozpočtově a produkčně mnohem ambicióznějšímu dobovému filmu.
Mádl navazuje na dlouhodobý zájem českých filmařů o historická témata včetně uzlových „osmičkových“ roků, ale pokouší se o blockbusterové, emotivní pojetí. A také o stylový refresh zavedených postupů, o čemž svědčí už úvodní sekvence Vln, charakterizovaná výkladovými zkratkami a dynamickým filmovým jazykem.
Kolektivní hrdina
Vlny jsou film s kolektivním hrdinou, Redakcí mezinárodního života Československého rozhlasu z 60. let 20. století. Vedl ji Milan Weiner (hraje ho Stanislav Majer), ale působili v ní také například Jiří Dienstbier (Vojtěch Kotek) nebo Jan Petránek (Petr Lněnička) a Věra Šťovíčková (Táňa Pauhofová).
Centrální postavou je technik Tomáš Havlík (smyšlená postava v podání Vojtěcha Vodochodského), který se do redakce dostane shodou náhod.
V první polovině 137 minut dlouhého filmu pracují na různých kauzách, které často vycházejí ze skutečných, zdokumentovaných reportáží Československého rozhlasu. Nejde ale o český Spotlight nebo spielbergovská Akta Pentagon s investigativními kauzami jako hlavním tématem. Jde o příběh lidí, kteří se pokusili zachovat si rovnou páteř a klást odpor s přesvědčením, že naděje umírá poslední.
30:41
Unavený člověk v kanclu proti tunám železa, líčí námět Vln Mádl. ‚Recitovaly se verše,‘ říká novinářka
Číst článek
Tomáš Havlík se stará po smrti rodičů o svého rebelujícího mladšího bratra a snaží se ho držet dál, především od problémů s režimem. A tak přijde za bratrem na rádiový konkurz, kde mu jedna pohotová reakce vynese nabídku na práci v rozhlase, kterou nemůže odmítnout, i když nejdřív chce.
Posun oproti historickým událostem a postavám v tomto konkrétním detailu zadává ne zcela neoprávněný důvod k pochybnostem. Přijmout redaktora, který nezaváhá, zvedne telefon a vyřídí důležitý vzkaz během nepřítomnosti rozhlasáků, dává smysl.
Je to ocenění pohotovosti a práce s informacemi. U budoucího technika, zajišťujícího zvuk nahrávek, už se takové rozhodnutí trochu míjí s meritem věci.
Heroizace a zveličování
Mádl rozhlasové novináře heroizuje, to nelze nevidět. Nechává si ujít příležitost udělat ze zásadového Weinera srpnového odbojáře, protože se drží faktů o jeho předčasném skonu. Neproblematizuje ale vůbec minulost reformních komunistů. Jednoznačně zveličuje roli rozhlasu v pádu prezidenta Novotného.
A celá cesta hlavního hrdiny, novice mezi obdivovanými novináři, je trajektorií od kompromitující opatrnosti ke správnému, ale nebezpečnému morálnímu rozhodnutí. Rozhlasový přijímač vysílající slavné „Jsme s vámi, buďte s námi“ nakonec skončí – doslova – na oltáři.
Náhlý záblesk hlubších věcí. Hlavní cenu z Varů si veze filmová esej, diváckou anketu ovládly Vlny
Číst článek
Ačkoli v redakci je jeden konfident a jeden zrádce, líčí Vlny Weinerovu skupinu jako občany, kteří se perou za správnou věc. Vše vrcholí po invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Stejně jako v případě (politicky o poznání problematičtějšího) filmu Bratři je závěrečná akce během ojedinělého aktu odporu hlavním důvodem, proč Mádl film natočil.
Režisér se opírá mimo jiné o práci talentovaného slovenského kameramana Martina Žiarana, který se osvědčil u žánrově velmi různorodých filmů od Na střeše přes thrillerovou Čáru a Stínohru (režie Peter Bebjak) až po Vlastníky Jiřího Havelky. Společně hledají dynamický filmový jazyk a funkčně prolínají a mísí archivní záběry s nově natočenými.
Vlny rytmizuje tepající hudba britského skladatele Simona Goffa, který se podílel už na českém Úsvitu. S touto dobovkou Mádlův počin ostatně pojí (jinak pojatá) snaha o generační osvěžení historických filmů domácí produkce. Vlny nejsou vždycky tak strhující, jak hudba sugeruje.
Použití dobové, šedesátkové hudby není bez vady, například použití písně Čerešně Hany Hegerové může vyznít nezamýšleně dvojsmyslně. Ale v celku funguje.
Film Vlny má za sebou pražskou premiéru. ‚Dokonalý snímek, který je třeba nechat doznít,‘ hodnotili diváci
Číst článek
Národní hrdost?
Máme po zhlédnutí Vln cítit „národní hrdost“ jak se ozývalo v některých ohlasech po takřka euforickém světové premiéře na karlovarském festivalu? Jiří Mádl si to podle některých svých výroků přeje. Taková perspektiva mi ale přijde podivná.
I když se to například v případě neveselých artových filmů z oprýskaných kulis střední a východní Evropy dělo, je absurdní brát je za zneuctění image domácích poměrů. Stejně tak ale fikci o spíše ojedinělém českém hrdinství skupiny lidí ze 60. let neberme jako zdvižení praporu národní hrdosti.
I když je inspirovaná skutečnými událostmi a jednou z nejslavnějších etap z dějin Českého rozhlasu.
Svědčilo by to spíš o diváckých potřebách než perspektivě, jakou se kinematografií můžeme dívat na svět. Anebo dokonce o transformovaném mindráku z českých proher s nacismem a komunismem a touze po hollywoodském bijáku vyprávějícím náš heroický příběh.
33:48
Odvaha Československého rozhlasu mě inspirovala nejvíc, říká Ewa Farna o písni k filmu Vlny
Číst článek
Pojďme spíš film ocenit jako divácký hit, za který se v čele návštěvnosti nebude muset domácí kinematografie stydět.
Vlny jsou kvalitní mainstream, jaký v Česku z vícero důvodů potřebujeme. Bez určitého tlaku na emoce se takový film obejde těžko. Jeho „prohřešky“ proti historické realitě jsou někdy signifikantní a odhalující chtěnou heroizaci. Ale jsou opodstatnitelné, protože se nejedná o dokudrama ani epizodu Českého století.
Mádlův třetí celovečerní film má rezervy, na kterých se zakládá i můj pokus o spokojené, ale střízlivé čtení výsledku. Lokální hype a návštěvnost si Vlny zaslouží. Girlandy národní hrdosti jsou ale zbytečné.
Disclaimer: Český rozhlas je jedním z koproducentů snímku.
