Kdo chce politiku ve filmu? Lidé si platí happy end, ne neštěstí, říká milovník dokumentu z Ukrajiny
Ukrajinský film právě píše jeden z nejúspěšnějších příběhů Ukrajiny po Majdanu, raduje se v rozhovoru pro iROZHLAS.cz filmový producent Illja Gladštejn. Přesto se na té cestě klopýtá. Překáží na ní trable s distribucí, bubák politiky i ozbrojený konflikt s Ruskem. "Mluvit o válce? Pohybujete se na hrozně tenkém ledu, většina režisérů se proboří," myslí si Gladštejn. Je to opravdu tak?
Titul z medicíny, ale až po uši ve filmu. Illja Gladštejn je na poli ukrajinské kinematografie ostříleným hráčem: začínal jako dobrovolník na festivalech a dnes je z něj známý filmový producent a distributor, který má na kontě mezinárodní filmovou přehlídku i distribuční společnost specializovanou na dokumentární tvorbu.
Koho jiného se vyptat na to, jak si dnes ukrajinské filmy stojí? Příležitost nabídl letošní 21. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, v jehož porotě Gladštejn zasedal.
Vystudoval jste medicínu. Čímpak to, že jsme se sešli ve videotéce filmového festivalu, a ne v kanceláři nemocnice?
Ano, medicínu jsem vystudoval, ale jako lékař jsem nikdy nepracoval. Odjakživa mě fascinoval film a jednu ze svých prvních filmových katarzí jsem zažil na festivalu Molodist, což je nejstarší filmová přehlídka na Ukrajině. Už během studia jsem pro tenhle festival začal nejdřív dobrovolničit a pak i regulérně pracovat. A když jsem absolvoval, vybral jsem si místo medicíny kulturu a film.
Uplynulo pár let a dnes máte 86PROKAT, první distribuční společnost dokumentárních snímků na Ukrajině. Proč jste se zaměřil právě na dokument? Co pro vás znamená?
Začínal jsem s krátkými hranými filmy, ale dokument mě k sobě vždycky táhl a chtěl jsem s ním pracovat. Už když jsem míval na starosti festivalový program, snažil jsem se do něj zařazovat dokumenty.
Odpovědět vám není těžké. Filmy točíme už přes sto let a příběhů ve hraných filmech ubývá. Po tak dlouhé době už je dost oříšek přijít na poli fikce s nějakým opravdu novým příběhem - podívejte, kolik se teď točí sequelů a remaků. Dokument je oproti tomu živý, pořád umí překvapit, je náhodný a neodhadnutelný. Život nabízí spoustu příběhů - tak proč raději nepracovat s nimi, namísto opakování něčeho, co už vytvořil někdo jiný? Realita je o tolik zajímavější než možnosti dnešní fikce!
Myslí si to samé i ukrajinské publikum? Možná se radši zeptám konkrétně: v březnu jsem zpovídala známého rusko-ukrajinského režiséra Vitalije Manského ohledně jeho nejnovějšího filmu Příbuzní, který skrze Manského rozvětvenou rodinu popisuje dopad války s Ruskem na ukrajinskou společnost. Vy jste Příbuzné na Ukrajině distribuoval. Jak na ten film lidé reagovali, pokládáte ho za úspěšný?
Ve výsledku si vedl hodně dobře. Čísla byla slabá, což je ale u dokumentů norma - návštěvnost byla jen pár tisíc. Jenže musíte vzít v potaz, že infrastruktura kin se na Ukrajině teprve rozvíjí: máme 45 milionů obyvatel a jenom 180 kin. (Pro srovnání: na českých necelých 11 milionů to loni bylo 260 kin a 470 kinosálů, pozn. red.) To je obrovský nepoměr. Ani nemluvě o tom, že u nás není zvykem zajít si do kina na dokument.
S Vitalijem jsme zorganizovali dvě premiéry, v Kyjevě a ve Lvově; na východ Ukrajiny jsme se nedostali, ale Vitalijova matka, která byla v té době v Oděse, na premiéře vystoupila přes skype. A publikum obecně reagovalo velmi dobře, o filmu se navíc hodně diskutovalo, pozitivně a hodně o něm psala také média.
Tady je jedna hodně důležitá věc: Vitalij je outsider. (Manskij se narodil ve Lvově, ale v 80. letech odešel studovat do Moskvy a v Rusku už zůstal - dokud mu vládní režim před třemi lety nenaznačil, že je v zemi nežádoucí. Od té doby žije v Lotyšsku, pozn. red.) Na Ukrajině nežije, a tak se může dotknout otázek, na něž si ukrajinští režiséři netroufají. Víte, ve válce a v té vlně patriotismu může být někdy těžké ptát se na nepříjemné věci - a on tuhle možnost má.
Příbuzní (2016), trailer:
Tak si představme, že jsem Ukrajinka, začínající nadšená filmařka a nemůžu se dočkat, až natočím svůj první dokument. Co jsou ty nepříjemné otázky, kdy bych mohla narazit?
Největší problém? Rozhodně mluvit o válce. Filmovým jazykem riskujete, protože ať už natočíte cokoli, pohybujete se na hrozně tenkém ledu - buď propagandy, nebo špatného filmu. Zkouší to hodně režisérů, a většina se proboří. Samozřejmě je pochopitelné, že válka filmaře zajímá, vždyť se odehrává teď a před jejich očima a ta situace je nesmírně dramatická, ani nemluvě o lidech, kteří prahnou po příbězích.
Na druhou stranu, a je to paradox: zároveň se o tom mluví strašně těžko a je tu i dost lidí, kteří ty věci nechtějí slyšet. Navíc to vyvolává ještě víc kontroverze - a ve válečném stavu, ve kterém teď jsme, to moc nepomáhá. Nutno přiznat, že témata jako smrt a láska zajímaly filmaře vždycky, včetně těch ukrajinských. Ale špatně se mi to generalizuje. Radši bych se bavil o konkrétních filmech.
V tom případě vás rovnou poprosím o tip: který ukrajinský dokument byste mi doporučil?
Sice jsem varoval před válkou, ale když už o ní mluvíme, zůstanu u ní. Dělám programového ředitele festivalu (filmu a urbanismu) 86 a v jeho rámci pořádáme workshop My Street Films Ukraine, což je mezinárodní formát, který jsme si přizpůsobili. Letos jsme se zaměřili na města na frontové linii - ovšem ne na boje a výbuchy, ale na každodenní život. Asi dvacítka režisérů s námi jela na workshop do Kramatorsku, dali jsme jim k ruce tutory, kteří s nimi konzultovali produkci.
Výsledkem je dvanáct krátkých dokumentů z válečných měst a je to vážně silný materiál. Je mi jasné, že to teď zní, bůhvíjak se nevychloubám, že jsme vyprodukovali dobré filmy (usměje se). Jenže ony jsou fakt dobré! Takže doporučuju ten, který zvítězil; promítal se i na letošní Ji.hlavě a jmenuje se Máma. (Videodeník ukrajinské matky z Mariupolu, obrazové vzkazy pro dceru do Kyjeva; režie Maria Stoianová, pozn. red.).
Máma (2017), trailer:
Když jsme u těch festivalů, workshopů a dalších událostí - jejich organizace stojí nejen čas, ale také peníze. Vy máte distribuční společnost, zároveň jste producent a k tomu pořádáte festivaly, takže koho povolanějšího se už zeptat: podporuje stát ukrajinský film?
Státní podpora samozřejmě existuje. Hlavně v posledních třech letech se to vyvíjí hodně slibně a já doufám, že se to ještě zlepší. I když teď omezili rozpočet kvůli sporu mezi Státním fondem kinematografie a vládou. Nicméně jestli se nepletu, momentálně je ve výrobě kolem stovky filmů, které podpořil stát, a navíc ve zdravé a transparentní proceduře.
A kromě toho teď parlament schválil nový zákon o státní podpoře kinematografie. To je velký posun, doteď jsme totiž pracovali na základě 25 let starého zákona, který se už dávno přežil. Tahle nová legislativa znamená osvobození ukrajinské filmové produkce od DPH a stoprocentní podporu nezávislého filmu, součástí jsou i nové přístupy k fondům, Ukrajině to může pomoci stát se dobrou zemí pro filmový outsourcing, podobně jako třeba Česko... Nevím, jak efektivní to bude v praxi, ale není sporu o tom, že to je obrovský skok vpřed.
Navíc se ten zákon přijímal v kontextu velké kampaně, kterou organizovala filmová studia, televizní kanály a režiséři a která poskytla hodně prostoru k vyjádření a připomínkám také veřejnosti. Řekl bych, že s ohledem na postup vlády je to jeden z nejúspěšnějších příběhů Ukrajiny po Majdanu.
To se pěkně poslouchá. Takže samé dobré zprávy?
To zase úplně ne. Ne všechno jde tak dobře, kámen úrazu je distribuce. Filmová výroba díky státním penězům funguje, jenže jakmile je jednou film na světě, je to horší. Vzniká hodně filmů, které se nikam nedostanou, protože neexistuje žádný fond, který by jejich cestu za divákem do kin nebo na festivaly podpořil.
Doufám, že i tohle pomůže ten nový zákon změnit. Co se státní podpory v propagaci a distribuci filmů týče, chybí nám jasná a transparentní kritéria. Zatím se to děje případ od případu, takže nikdy nevíte, jestli zrovna váš film podpoří, nebo ne - a navíc, i kdyby se to stalo, jsou to strašně malé peníze. To je důvod, proč ukrajinským filmům vázne distribuce, a distribuce je samozřejmě podmínkou diváckého úspěchu.
To znamená, že ukrajinský film se v kině nezaplatí?
Za posledních 25 let se to teď poprvé podařilo filmu Dzidzio Kontrabas - ale ten nepodpořil stát, ale soukromé peníze. Je to komedie o specifických lokálních tématech, má povedené vtipy a scénář a celkem dobré herce, ale taky vážně špatnou kameru a vůbec žádnou režii. Vlastně to není moc dobrý film, ale díky tomu, o čem je, i díky hodně chytré distribuční strategii má velký úspěch.
Dzidzio Kontrabas (2017), trailer:
Jenže Dzidzio Kontrabas je výjimka. Jak už jsem říkal, u nás je zatím strašně málo kin. Dřív u nás velká studia pracovala pro ruskojazyčné oblasti a hlavním trhem bylo Rusko, ale tomu je dneska pochopitelně konec, i kvůli zákonům. Takže teď se studia snaží točit univerzální filmy, a když pracují na blockbusteru, rovnou tam šoupnou tři jazyky - díky tomu je pak snáz dostanou do mezinárodní distribuce.
Dost se daří největšímu filmovému studiu na Ukrajině, FILM.UA (rozhovor s jeho spoluzakladatelem Sergejem Sozanovským čtěte zde, pozn. red.). Dělá filmy i televizní seriály, nejúspěšnější z nich je Sniffer, seriál o detektivovi, který zločiny vyšetřuje pomocí čichu. FILM.UA tenhle formát prodalo do Koreje - něco takového se stalo vůbec poprvé.
Sniffer (2013), trailer:
A když už jste zmínil ty soukromé peníze: jak se věci mají s nimi? Pomáhají ukrajinskému filmu?
Jak kdy. Třeba našemu festivalu, který děláme už čtyři roky, se letos poprvé stalo, že dostal peníze od soukromého dárce, 1000 dolarů. Potíž je v tom, že distribuce ukrajinských filmů není byznys, takže se sponzoři zrovna nehrnou, když se jim to nevyplácí. Trochu jinak je to u velkých filmových studií, třeba právě FILM.UA je velká společnost s vertikální strukturou i šikovným marketingem, takže se jim celkem daří nabírat komerční partnery, používat product placement a podobně. Ale pro nezávislého filmaře je to příšerně těžké. A dokumenty jsou na tom dost podobně.
Chvíli před vámi jsem mluvila s dalším hostem jihlavského festivalu, tchajwanským filmovým historikem Daw-Ming Leem. Popisoval mi, jak tchajwanští filmaři pomáhali zlomit mnohaletou nacionalistickou diktaturu. Co Ukrajina a politický dokument?
Rozhodně u nás není případ, kdy by dokumentární film změnil legislativu nebo politiku. A ani si nevzpomínám, že by se u nás nějaký vyloženě politický dokument natočil, myslím tím umělecký, co by šel do distribuce, ne televizní.
Natočily se u nás dokumenty s politickým přesahem, ale to je řeč spíš o filmových biografiích - třeba o krymskotatarské zpěvačce Jamale, která vyhrála Eurovizi, nebo o "otci" Krymských Tatarů Mustafovi Džemilevovi. A nejúspěšnějším dokumentem v ukrajinských kinech je film o fotbalovém trenérovi (Valeriji) Lobanovském.
EXKLUZIVNĚ SE ZOSJOU RODKEVIČOVOU
Zavraždili mi přítele. Bojoval za věci, kvůli kterým naše vláda zabíjí, říká ruská režisérka
Přesně tohle lidi zajímá: hudba, sport, filmy o slavných lidech, jako třeba teď o (ukrajinském) tanečníkovi (Sergeji) Poluninovi, ten je momentálně v distribuci a už to vypadá na úspěch. Na rozdíl třeba od dokumentu Můj přítel Boris Němcov od ruské režisérky Zosji Rodkevičové, který jsme taky distribuovali - Němcov byl velký přítel Ukrajiny, je u nás velmi známý a oblíbený, vzali jsme ten film na turné i s účastí Zosji, a ani to nepomohlo.
Myslíte, že Ukrajinci mají politiky až nad hlavu?
Tohle je všude stejné, neplatí to jen pro Ukrajinu. Lidé se v kině zkrátka nechtějí dívat na politiku. Chtějí happy end a zapomenout na starosti, co je čekají venku, chtějí satisfakci, za kterou si zaplatili. Chtějí dvě hodiny štěstí. A politika? Ta vám přivodí pravý opak.
