Žijeme v době prezidentování Donalda Trumpa a fenoménu fake news. Myslíte, že současné nálady ve společnosti nějak ovlivnily roli komedie?
Říká se, že je Trump dobrý pro komiky, protože jim dává skvělý materiál. Já bych ale raději měl méně materiálu a lepšího prezidenta.

Myslím, že to proti Trumpovi vyvolalo určitou revoltu za použití satiry. Humor je dobrá zbraň, má ale svá omezení. Nemyslím si, že bychom ho mohli udolat vtipy. Ale věřím, že to probudilo vášně v komediálním světě. Musíte promluvit proti tomu, co cítíte jako nespravedlnost, co není správné. Já Trumpa vidím jako chodící komediální terč. Naneštěští je také skutečný.

Z komedie se také stal zvláštní konkurent politické žurnalistiky. Některé lidi dokonce komedie ovlivní víc...
Ano, je šokující, kolik lidí má za zdroj zpráv The Daily Show (amerického satirického pořadu, kterou moderuje Trevor Noah, pozn. red.), The Late Night Show Stevena Colberta nebo Saturday Night Live (skečová show, pro kterou Blaustein v 80. letech psal, pozn. red.). Ještě víc šokující je ovšem to, kolik lidí má za zdroj Fox News, což je spíš komediální horor, vědecko-fantastická show. Takže ano, komedie má neuvěřitelný vliv.

KDO JE BARRY W. BLAUSTEIN?

Barry W. Blaustein je scenárista. Proslavil se zejména svým psaním pro americkou skečovou show Saturday Night Live v 80. letech. Často spolupracoval s komikem Eddiem Murphym, spolu se svým scenáristickým partnerem Davidem Sheffieldem pro něj napsali filmy Zamilovaný profesor nebo Cesta do Ameriky. V roce 1999 natočil kritiky oceňovaný dokument Beyond the Mat o světě wrestlingu. Na příští rok chystá pokračování Cesty do Ameriky.

Je teď těžší dělat komedii?
V určitém smyslu je vždy těžké dělat komedii. Nyní je to jen mnohem zajímavější – a možná i trochu snazší. V Americe se každý den probudíte, pustíte zprávy a říkáte si: Co se stalo, když jsem spal? Co zase udělal? Lidé také mnohem víc sledují zprávy než kdy předtím, což je dobrá věc. A také o zprávách více mluví. Doufejme, že to k něčemu pomůže.

Říká se, že se teď vtipy v podstatě píšou samy.
Některé cíle jsou snadné. Ale vy jako autor musíte neustále přemýšlet o nových způsobech útoku. Mám rád komedii s dýkami. Naopak nemám rád komedii, u které si říkáte: Aha, tady to bodlo, ale on není vůbec špatný člověk. Ne, mám rád komedii, která bolí. Steven Colbert teď dělá skvělou komedii. Libí se mi, že nepředstírá, že se snaží zalíbit oběma stranám.

Říká: tohle já jsem já a tohle je to, v co věřím. Trevor Noah a jeho Daily Show odvádějí dobrou práci. Jimmy Kimmel dělá skvělé věci. Jimmy Fallon si podle mého trochu hraje na příliš hodného. A myslím, že Saturday Night Live nyní dělá chytrou satirickou komedii. Nebo třeba i Chris Rock. A Louis C.K., když zrovna nemasturbuje...

Na druhou stranu se také říká, že politická korektnost zničila komedii.
Pokud jste komik a zabýváte se politickou korektností, nejste komik. Politická korektnost má samozřejmě i své dobré stránky, protože pochopitelně nechcete neoprávněně někoho urazit, podle mě je to ale určitá forma fašismu. Když se bavím se svými studenty, rád zmiňuji citát skvělého a slavného televizního scenáristy Larryho Gelbarta (mimo jiné tvůrce seriálu M.A.S.H., pozn. red.). Zní takto: Pokud něco napíšete a nikoho to neurazí, přepište to. Umírněná komedie mě nezajímá. Chci, aby se lidé smáli, protože je to bolí.

Existuje podle vás nějaká hranice?
Neexistují žádné hranice, pokud vycházíte ze správného místa. Myslím, že se dá žertovat o všem. Jen nemám rád humor o lidech, kteří jsou bezmocní, kteří za sebe nemohou bojovat. To mi nepřijde vtipné, ale i tehdy se najdou výjimky.

V Americe je třeba komička Sarah Silvermanová a ta má vtip o nadaci Make a Wish (Přej si něco). Víte, co to je? Je to nadace, kam umírající děti posílají přání jako, že se chtějí setkat s celebritou, něco udělat, někam jít, než zemřou... A Silvermanová říká: Nemělo by se to spíš jmenovat Make Another Wish (Přej si něco dalšího)? To je opravdu krutý vtip, ale stejně mi to přijde zábavné, protože je v tom pravda.

'Jsem známý jen v mé vlastní mysli'

V Česku vás podle jména asi moc lidí nepozná...
To je docela depresivní. Ale abych byl upřímný, nikdo mě nezná ani v Americe. Snad kromě mých přátel. Nejsem známý, jen v mé vlastní mysli.

Když ale zmíníte vaše filmy jako Zamilovaný profesor nebo Policejní akademie, všichni se hned chytají, protože to je u nás taková víkendová televizní klasika.
No, byl bych radši, kdyby Policejní akademii neznali.

Proč?
S mým scenáristickým partnerem Davidem Sheffieldem jsme napsali druhý díl. Moje děti to ani nevěděly, dokud jim nebylo asi deset. Viděly to v televizi a říkaly: "Tati, ty jsi to napsal!" A já odpověděl: "No, není to nic, na co bych byl pyšný... Ale koupil jsem si díky tomu dům, takže..." Vždycky jsou to kompromisy.

Ale lidé to milují. V televizi se to neustále opakuje.
Ano, já vím. Pracoval jsem trochu v Rusku a tam – z nějakého zvláštního důvodu – je Policejní akademie velmi populární. Furt to běželo v televizi, když jsem tam byl.

Lidské okamžiky a prdy

Docela mě překvapilo, když jsem si přečetla, že jste skoro dostal Oscara za dokument o wrestlingu.
Byl jsem finalistou pro nominaci na Oscara. Ale ano, byl to vážný film o wrestlingu. Od doby, co jsem byl malý kluk, mě ten sport fascinoval. Přemýšlel jsem, jaké to asi bylo být dítětem, jehož otec vždy 15 minut předstíral, že je někým jiným. A jaké to bylo, když se ten člověk pak vrátil domů a pokoušel se smíchat to všechno se svým normálním životem. Vždycky jsem byl fascinován světem zápasů.

Víte, wrestling se vám nemá líbit, pokud máte mozek. Je to totiž asi nejnižší forma zábavy. 95 procent času, kdy se dívám na zápas, se za to neuvěřitelně stydím. Když někdo přijde do místnosti, rychle přepnu program, jako by mi přistihli při sledování porna. Zbývajících pět procent času se mi to ale opravdu líbí. A nechápu, proč se to nelíbí ostatním. Protože se mi zdá, že je to mix divadla a vrcholového sportu.

Chtěl jsem tehdy natočit něco jiného. A v tomto filmu se poznávám víc než v Zamilovaném profesorovi. I když i tam jsou části, se kterými se ztotožňuji. Stejně jako části, když je v nočním klubu a dělá si legraci. Myslím, že v tomto filmu byly skutečně lidské okamžiky, na které jsem hrdý. Nejenom postavy, co prdí. (směje se) I když i na to jsem hrdý. Zvukaři na tom odvedli vynikající kus práce.

Jsem ráda, že jste zmínil, že jste se při sledování wrestlingu vždy trochu styděl. Mám totiž pocit, že podobný pocit mají lidé i u komedií. Známý komik a scenárista Jerry Seinfeld třeba v rozhovoru pro New York Times řekl, že se příliš stydí na to, aby někomu ukazoval scénáře ke svým stand-upům.
Myslím, že napsat komedii je těžší než napsat drama. Protože drama můžete zfalšovat. V komedii ale smích nezfalšujete. Nejlepší komedie vás donutí něco cítit. Policejní akademie vás třeba donutí si přát, aby už byl konec. (směje se) Ale jak jsem řekl, mám díky ní dům, tak bych měl být trochu vděčnější.

Komediím se navíc v podstatě nikdy nedostává takového kritického ocenění jako dramatům.
Nevím proč. Možná je to proto, že lidé mají pocit, že bychom měli být důstojnější. A komedie není důstojná. Komedie si z důstojnosti dělá legraci. Takže proto se jí nejspíš nedostává stejného kritického přijetí. Bylo by zajímavé podívat se na do scénářů. Velmi často, když si nějaký koupíte, tak odhalíte spoustu chyb. Publikované scénáře jsou mnohdy jen přepisem toho, co vidíte ve filmu. Lepší by bylo, kdyby si lidé mohli přečíst první návrhy a následně sledovat, jak se z nich staly filmy, jakými změnami prošly.

Přitom když přijde většina z nás po práci domů, tak si nechce pustit drama, ale komedii.
Když se mě lidé ptají, jestli chci radši vidět komedii, nebo depresivní film, říkám, že chci vidět depresivní film. Možná je to proto, že píšu komedii. Možná mi pak připadá, že můj život není tak špatný jako život těch lidí. Ale k vaší předchozí otázce. Nevím, proč to tak je. Moc mě to ani netrápí. Dokážete s tím žít, na světě existují větší tragédie.

Jak jsem říkala, vaše filmy jsou stále velmi populární.
Já se na ně ale nikdy nedívám. Víte, je zajímavé, že když na nějakém filmu děláte dlouhou dobu, tak ho po jeho premiéře už nechcete vidět. Protože už dokážete vnímat jen jeho chyby.

V Americe je takový hřbitov, kde se v létě promítají filmy. Je to velmi populární akce, kam přijedou zhruba čtyři tisíce lidí a promítá se na stěnu mauzolea. Jednou promítali právě i Cestu do Ameriky. Do té doby jsem to viděl jen párkrát v televizi, maximálně dvě minuty a pak rychle přepnul program. Moje dcera s mou přítelkyní mě ale přesvědčily, abychom šli. A nakonec jsem byl rád, že jsem šel, protože tam byly čtyři tisíce lidí, někteří převlečení za známé filmové postavy, kteří znali ten film nazpaměť zepředu dozadu. Měl jsem v tu chvíli pocit, že jsem opravdu stvořil něco, co se lidem líbí.

Už předtím jsem si byl vědom, že se Cesta do Ameriky lidem líbí, ale vidět na vlastní oči, jak se při něm lidé smějí, že je to i po 30 letech stále součástí americké kultury, bylo skvělé. Často na něj odkazují taky v hip-hopových skladbách. Je to pěkný pocit.

Právě jsme dotočili pokračování. Někdo se mě tam na place zeptat na jednu obskurní postavu. Ptal se mě, jestli jsem ho povýšil z hranolků. Nechápal jsem. Tak říkal: "Víš, připravoval jsem hranolky, vypracoval jsem se třeba už na hamburgery." Divil jsem se, že si něco takového pamatuje.

Zmínil jste práci, která jde do přípravy komedie. Vy jste několikrát za svou kariéru spolupracoval s Eddiem Murphym. Jak se vám pro něj psalo? Přijde mi, že je to ten typ herce, co hodně improvizuje.
Eddie improvizuje, ale ne tolik, jak si myslíte. A jeho improvizace jsou obvykle opravdu, opravdu dobré. Přesně sednou charakteru i příběhu. Musíte mu ale dát něco, s čím může pracovat.

Znám Eddieho od jeho 19 let. Začínali jsme spolu v Saturday Night Live, takže jsem ho znal od doby, kdy ještě žil doma, přes všechny fáze jeho života. Když jsem se rozvedl, zavolal jsem mu a řekl, že je teď s rozvodem můj nejstarší přítel. A on řekl, že já jsem také jeho nejstarší přítel. Omluvil jsem se mu za to. Odvětil, že jsme si oba mohli vybrat mnohem hůř.

Je to proces o dávání a braní. Není to demokracie. Eddie je ale otevřený nápadům a podnětům, které dostane z mé a Davidovy strany. Takže něco vymyslíme, pak to sepíšeme a pak přijdeme s návrhy. A on může říct: A co s tímhle? Co kdybychom to udělali takhle? Miluju, když pak zaimprovizuje a je to skvělé.

Vzpomínám si, jak mi jednou volal z natáčení nějakého filmu. Byl velmi nešťastný. Řekl mi, že po něm chtějí, aby improvizoval. Že jeho postava právě vyšla z vězení a volá různým lidem. Ta scéna ale není napsaná, všechno má zaimprovizovat. Řekl mi, že to nezvládne, že po něm vlastně chtějí, aby tu scénu napsal. Tak se to ale nedělá. Musíte mu dát svobodu improvizovat.

Když jsme natáčeli Zamilovaného profesora, tak byl naprosto úžasný. Je tam jedna scéna, kdy rodina společně večeří u stolu. Eddie každou z těch postav hrál zvlášť a mluvil přitom na tenisáky. Jednoho dne začal v roli říkat něco, co nedávalo vůbec smysl. Ptal jsem se ho, co dělá, a on mi řekl, že je to reakce na něco, co řekne za dva dny jako jiná postava. Bylo skvělé, že dokázal myslet takhle dopředu.

Menzel a sex

Chtěla jsem vás potrápit otázkou na české filmy. Vy jste mi to ale překazil, jelikož jste na zahajovacím večeru k festival FAMUFEST začal vyprávět o tom, jak vás jako 10letého vzali rodiče do kina na Ostře sledované vlaky a vy jste se poprvé dozvěděl, co je to sex.
Ano – a vidíte, po tomto rozhovoru se mám zrovna setkat s režisérem toho filmu, s Jiřím Menzelem!

O čem budete mluvit?
Měl bych říct, že o tom, jak mě inspiroval, abych se stal filmařem, ale myslím, že spíš o tom, jak mě inspiroval k sexu. (směje se) Když na tu dobu vzpomínám, tak mě ten film opravdu inspiroval k natáčení vlastních filmů. V té době jsem nevěděl, co to je, ale říkal jsem si, že mi to dává hrozně příjemný pocit. (směje se) Dodnes nevím, proč mě rodiče na ten film vzali.

Jaké další české filmy vás potom ještě podobně inspirovaly?
Hoří, má panenko a Obchod na korze. V kinech ale moc českých filmů nedávali. Vždycky jsem miloval Miloše Formana, dokonce i jeho americké filmy jako Taking Off nebo Ragtime. Obdivuju všechno, co natočil. Ačkoli si ho vysoce považujeme, stále si myslím, že je jedním z nejvíce nedoceněných režisérů všech dob.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít