Ve Spojených státech každý ví, jaká událost se skrývá za „nine eleven“. Zřejmě největší tragédii v moderní norské historii se zase přezdívá „22. juli“.

22. července 2011 vybuchla krátce před půl čtvrtou odpoledne ve vládní čtvrti Osla, vedle úřadu premiéra Jense Stoltenberga, nálož v autě. Exploze zabila osm lidí a nejméně 200 dalších zranila.

Útočník v podomácku vyrobené uniformě policisty o necelé dvě hodiny později začal střílet po účastnících letního tábora sociálnědemokratické mládeže na 40 kilometrů vzdáleném ostrově Utøya. Jeho obětmi byli zejména dospívající ve věku mezi 15 a 18 lety. Za nekonečných 72 minut, než se na ostrov dostaly záchranné složky, jich stihl připravit o život 68.

Jméno norského pravicového extremisty, který za útokem stál, v následném soudním procesu poznal celý svět. Snímek Erika Poppeho ho schválně nezmíní ani jednou. Jeho přítomnost v masakru zobrazí pouze jako neviditelnou entitu stojící za utrpením mladých. Ani v krátkém záběru, kdy jeho tmavou postavu vidíme se zbraní mířící na schovávající se hlouček dětí, mu není dopřáno připomínat více než stín. Norský režisér mu nechce dát tu radost, aby byť jen na chvíli vypadal jako člověk.

Místo toho vypráví příběh z pohledu táborníků, kteří se v jeho samotném začátku sami teprve dozvídají o osudu blízkých po bombovém útoku v Oslu. Netuší ještě, že je zanedlouho čeká boj o vlastní život. A ti, co ho zvládnou, si budou ony dlouhé minuty dělící první a poslední výstřel přehrávat v hlavě už navždycky.

Norský thriller staví na výpovědích skutečných přeživších. Jejich děsivé zážitky zprostředkovává postava Kajy (Andrea Berntzenová), která se společně s několika přáteli snaží ukrýt před střelbou a v hustém lese obklopujícím stanový tábor najít svou mladší sestru Emílii (Elli Rhiannon Müller Osbournová).

Snímek tak pokrývá chvíle paniky, kdy se za zvuku prvních výstřelů teenageři schovají do místní jídelny, soudržnosti, kdy se snaží navzájem uklidnit, nebo naprostého hororu, kdy musí přihlížet smrti zraněných, kteří volají po své mamince.

Poppe nepracuje s moc dlouhou stopáží. I s archivními záběry z bezpečnostních kamer z centra Osla a závěrečným varováním před nárůstem pravicově-extremistických názorů v Evropě, se vejde pod 100 minut.

Převážnou část filmu stráví na mokrém a studeném ostrově, odkud není úniku. Události 22. července přitom vypráví v živém čase, čímž nechává rozechvívat ozvěnu střelby mezi svými protagonisty i diváky současně. S rozklepanou dokumentární kamerou, která schová potřebné střihy v jinak kontinuálním záběru, dramatizuje ovšem i konverzační prostoje.

Jakkoli technicky úchvatným dílem je Poppeho Utøya, 22. července, ne každý může přistoupit na to, co zobrazuje. Přece jenom míra lidského utrpení, kterému dokážeme přihlížet (a vůbec ochota mu přihlížet), se liší. Možná je však potřeba ji pro tentokrát vydržet – abychom věděli, jakým zvěrstvům je potřeba předcházet.

Thriller Utøya, 22. července vstupuje do kin 19. července.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít