Na žebříčku těch nejlepších bizarně kouzelných filmových scén se okamžik, kdy v novém thrilleru Lynne Ramsayové spolu leží vrah a oběť na podlaze v kuchyni v tratolišti krve a ruku v ruce si pobrukují známou odrhovačku, rozhodně umístí hodně vysoko.

Recenze Obchod s domácími potřebami 12:15 5. března 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Když se skotská režisérka Lynne Ramsayová pokoušela dostat Joaquina Phoenixe do mysli traumatizovaného nájemného vraha Joa, údajně mu poslala zvukové nahrávky ohňostrojů a střelby se vzkazem, že tohle jeho postavě běží neustále hlavou.

Joe totiž skutečně není typický hollywoodský zabiják s tragickou backstory. Zaprvé je v porovnání se standardem docela úsporný. K práci potřebuje jen několik věcí: lepenku za 5.99, stahovací pásky za 7.99, velké odpadkové pytle za 19.99 a kladivo za 16.99. Pak už mu stačí pouze fotografie unesené dívky – a to mezitím už se nějak vyvine.

O matkách a dcerách. Film Lady Bird si zamilujete, když mu dáte šanci nebýt perfektní

Číst článek

„Říkali, že jste brutální," prohlásí ve filmu klient s výrazem, který ve stejné míře značí pobavení i strach. „Umím být," odvětí tehdy Joe s charakteristickou slovní skromností. A pravdou je, že se bývalý voják a agent FBI nestraní hrubé síle. S jeho lehce ošuntělým, drsným vzhledem zdůrazněným hustým prošedivělým vousem a man bunem byste ho navíc určitě netipovali do role zachránce holčiček.

Pak je tu ale jeho druhá stránka, která se zjevuje vždy, když se mu nedaří ubránit děsivým vzpomínkám, jež se úlomcích vkrádají do děje. V těch chvílích Joe hledá dočasné vysvobození v igelitovém pytli přiškrceném u krku. A nebýt stárnoucí matky, o kterou musí pečovat, nejspíš by to vysvobození bylo i permanentní.

Po drásajícím snímku Musíme si promluvit o Kevinovi nikoho nepřekvapí, že Ramsayová exceluje právě v deprimujících motivech. V Nikdys nebyl se vrací její charakteristická skličující atmosféra a záliba v detailech, k jejichž významu nemá skotská režisérka zrovna tendenci divákovi dopomáhat.

Filmy dělí šest let, čímž se ukazuje, že Ramsayová je jedním z těch tvůrců, co si rádi počkají na správný materiál i správného představitele. Z jistého pohledu je zvláštní, že se s Joaquinem Phoenixem našli až při natáčení Nikdys nebyl, protože – jak se teď prokázalo i v praxi – americký herec je ideálním prostředníkem její temné tvorby s výrazně nahořklou příměsí komedie.

Společně nacházejí svou hroutícího se titulní postavu v momentech přemítání – v tichém pohledu do zrcadla, uprostřed pomalého kroku při útěku z místa činu. Že se Nikdys nebyl vymyká svému žánru, naznačuje už volba neukázat nikdy zpříma násilí. Joe sice čistí před našimi zraky kladivo nebo si otírá zakrvácený obličej a mladá dívka si na kraji postele tiskne prostěradlo k nahému tělu, ale nikdy nejsme zasvěcení do samotného aktu.

Ve vrcholné scéně tak přihlížíme skrz bezpečnostní kamery, jak Phoenixův nájemný vrah prochází domem, v němž má docházet k dětské prostituci. Jak obraz skáče mezi úhly kamer, unikají nám části vyprávění i hudby vycházející z jednoho z pokojů.  

Joe není akční hrdina, ale předmět zvrácené psychologické studie. S kamerou sledující každý jeho pohyb a posunek ve tváři ho vnímáme neustále, Ramsayová nás ale neponižuje doslovnými odpověďmi na to, co ho trápí. Spolu se soundtrackem Jonnyho Greenwooda, který v průběhu filmu přechází z ohlušujícího do mrazivého, ale na nás spolehlivě přenáší jeho traumata.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít