Je skutečně obdivuhodné, když se vám v 18 letech podaří dostat do širší kinodistribuce snímek, který jste současně režírovali, točili, produkovali, a navíc byli i jedním z autorů scénáře. Možná ale ještě obdivuhodnější je, že si člověk zvládne říct o pomoc, když si stanoví úkol, na který nestačí.

Osobnost Davida Baldy – spolu s atraktivním hereckým obsazením (Jiří Dvořák, Petr Kostka, Stanislav Zindulka) – je nepochybně největším marketingovým tahákem filmu, jenž docela krátce po uvedení televizní Balady o pilotovi znovu předkládá tuzemské veřejnosti příběh letce, který se v komunistickém Československu potýká s tlaky ze strany Státní bezpečnosti.  

Společným prvkem obou přitom není pouze téma nebo obsazení Dvořáka do role jednoho z pilotů, ale i to, že zachycují velmi osobní látky svých scenáristů. Zatímco Jiří Stránský popsal osud svého tchána, který za druhé světové války převážel významné politické představitele, Balda vypráví skutečný příběh svého dědečka.

Ten se odehrává sice o pár desítek let později, ale ve velmi podobném „srabu“. Na pozadí tří dekád komunistické normalizace vykresluje život Vladislava (Pavel Neškudla v mládí, Petr Kostka ve stáří), leteckého nadšence a později armádního pilota, jenž v oblacích nachází svobodu, které se mu na zemi nedostává.

A to je vlastně celý snímek, protože kromě mluvení o létání, velmi povrchně naznačeného výcviku a praktikování létání se toho až na několik málo scén, kdy se postavy dívají na televizi nebo se hádají ve sprchách, k ničemu dalšímu – alespoň stran dějového nebo charakterového vývoje – nedojde.

Pokud však někdo touží sledovat hodinu a půl dlouhou přehlídku historických strojů kroužících za zvuku původních písní Michala Hrůzy nad českou přírodou, bude z Narušitele nadšený.

Takový divák totiž promine, že ačkoli se příběh posouvá ze 60. a 80. let do současnosti, kostýmy, účesy a obecně vizuální stránka filmu nikdy neodrážejí žádnou konkrétní dobu a drží se jakési stylové neurčitosti. Přejde také fakt, že při všech těch scénách s obsluhou a postáváním kolem letadel a aut z minulého století vedou postavy mnohdy zcela bezvýznamné diskuse, jejichž kvalitu dále podkopává nesedící postsynchron.

Scénické záběry aeroplánů klouzajících vzduchem ovšem nakonec docení každý. Spolu s pohledem na nadšené výrazy herců za kniplem letadla to totiž bude jediné, k čemu se lze upnout, než film skončí.

Přílišná popisnost vypravěče doprovázená zpomalenými sekvencemi a sépiově zbarvenými flashbacky působí amatérsky, čemuž by odpovídalo spíše studentské cvičení než profesionální produkce, za jejíž zhlédnutí bychom měli v multiplexu zaplatit dvě stě korun.

Scénáři se nedaří udělat ani to základní: načrtnout uvěřitelné charaktery a vybudovat napětí. Zajímavé obsazení tak zůstane ploché a nevyužité. A když už se někdo dostane k akci, působí směšně. Jediná ženská postava ztvárněná Veronikou Arichtevou je zase v Narušiteli prakticky jen pro morální podporu a aby si svlékla župan, když se hlavní postava cítí pod psa.

Každý pokus o gradaci dramatické situace uhasne už v zárodku. V Baldově naivní, černobílé realitě, kde proti sobě stojí hrdinové a „všiváci estébáčtí“, totiž upřímnou emocionální reakci vykřesat nejde. A to proto, že příběh nikdy nenastaví velikost hrozícího nebezpečí a ukáže jen komunistické agenty, jak výhrůžně vysedávají v autech u letiště. Spoléhá se tak na to, že si tu znalost přinese do filmu sám divák.

Snímek Narušitel měl v českých kinech premiéru 24. ledna.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít