Krvavá, kontroverzní a satirická Substance umožňuje chechtat se v kině zděšením
Jeden z nejdiskutovanějších filmů letošního roku je kombinací společenské satiry a krvavého gore hororu. Substanci natočila s americkými herečkami francouzská režisérka Coralie Fargeatová. Ode dneška snímek, na jehož projekcích se omdlévá, tleská, odchází i řičí nadšením, můžete vidět v kinech.
V hlavních rolích Substance se představují Demi Mooreová jako stárnoucí televizní hvězda Elisabeth Sparkleová a Margaret Qualleyová jako Sue, její mladší a přitažlivější já. Elisabeth má za svou někdejší oscarovou roli hvězdu na hollywoodském chodníku slávy a dlouholetou fitness show v televizi. S padesátými narozeninami ale dostane vyhazov s tím, že je potřeba najít někoho mladšího. Ratingy prý mluví jasně. Kdo by chtěl koukat na stárnoucí ženské tělo…
Filmová Amerikánka je kaleidoskop ze života holky, kterou nedostali
Číst článek
Elisabeth si vpíchne injekci s titulní substancí, díky které se z jejího těla vzejde v explicitní sekvenci plné nahoty a tělních tekutin mladá sexy Sue. Elisabeth a Sue mají respektovat, že ve dvou tělech jsou jen jedním člověkem. A střídat se pravidelně po týdnech. Bez výjimky. Kde by se mohla stát chyba???
Že se chyby stanou, je víc než evidentní. Jinak by nebylo o čem vyprávět. Porota canneského filmového festivalu snímek ocenila za scénář, což je víc než paradox, protože spíš než sofistikované vyprávění jde o s gustem stylizovanou transgresivní zábavu, překračující postupně různé myslitelné hranice. Otrlá zábava přináší podívanou na hraně smíchu a znechucení, to když krev teče po stěnách proudem, herečky vystupují ve slizkých maskách a když Sue injekci vpichuje Elisabeth do zhnisaných, bolavých míst.
Film se rozjíždí relativně pomalu, dává si záležet na kostýmech a make-upu než technologiích a postupně dochází do extrému. Když už si publikum může myslet, že krvavý transgresivní zážitek je maximální, zjistí, že je celkem na začátku.
Důsledky nepříčetné touhy po kráse, mládí a neschopnosti přijmout stárnutí nebo jakoukoli „poskvrnku“ nabírají největší otáčky v poslední třetině filmu. Chechtat se zděšením může diváctvu přinést velmi úlevný, až osvobodivý efekt. Právě u témat spojených se ženským tělem a zničujícím, znesvobodňujícím společenským tlakem na něj, je něco takového vítaným efektem.
Ještě nejsem, kým chci být. Český film roku je fascinující portrét i nejsoučasnější cesta půlstoletím
Číst článek
Může takový zážitek fungovat i napodruhé, nebo jde o jednorázovou zábavu? Při opakovaném zhlédnutí Substance už pochopitelně chybí moment překvapení, ale je možné se zaměřit na různé nuance a souvislosti. Coralie Fargeatová totiž navazuje nejen na snímky Cronenberga, Kubricka nebo Carpentera, ale také na krvavé filmy z tzv. okruhu New French Extremity.
To byly na začátku aktuálního tisíciletí francouzské snímky různorodých žánrových i autorských tvůrců a tvůrkyň „kinematografie těla“, kteří s notnou dávkou explicitnosti přinášeli na plátna kin hraniční filmy tlačící diváky k fyzické reakci. Patřili mezi ně François Ozon (Zločinní milenci), Claire Denis (Miluji tě k sežrání), Gaspar Noé (Irréversible ad.), Pascal Laugier (Mučedníci) nebo Virginie Despentesová (Ošukej mě). Názvy některých jejich filmů mluví patrně jasně.
Substance je také kritikou Hollywoodu jako jednoho z motorů kultu těla a ideálu krásy. Demi Mooreová reprezentuje všechny ty filmové hvězdy šedesátnice, které vypadají o dvacet let mladší a musely tomu v životě mnohé obětovat. Ale samozřejmě je to i comeback herečky, která ve filmech jako Striptýz, G. I. Jane, Neslušný návrh nebo na obálkách časopisů atakovala některé dobové hranice.
Film přináší taky variaci na dvojnické filmy s tím, že v tomto případě jedno já nenávidí a vysává to druhé, ale nemůže se ho dost dobře vzdát. Nenávidíme své vyhlazené veřejné obrazy, které tak pečlivě budují samozřejmě nejen ženy, ale i muži? Podle Substance ano, a to zoufale, z hloubi své duše. Nemůžeme jinak, celá společnost je proti stárnutí nastavená.
Coralie Fargeatová přináší obrazy exploatující a ironické podvratnosti. Kritika i diváci se tak můžou hádat o to, zda nejde o „hagsploataci“, tedy kinematografii, která bez skrupulí vytěžuje údajnou „odpudivost“ stárnoucího ženského těla.
Zasloužím si lásku? Film Až na věky osvobozuje hrdinku a publiku nabízí terapii vyprávěním
Číst článek
Je kamera kroužící kolem prsou a pozadí Margaret Qualleyové projevem sexualizovaného pohledu? Spíš nás takovému voyeurismu vystavuje, aby vše vzápětí demaskovala snovou sekvencí se zpomaleným záběrem, na který se přichází podívat celý mužský štáb.
Klást na půlnoční podívanou příliš mnoho takových nároků ze všech možných kulturních perspektiv je možná příliš ambiciózní, Fargeatová ale zvládla dovést věci na hranu ve smyslu stylu, děje filmu, ale třeba i extrémních masek, bez toho, aby byla intelektuálním esejem o správnosti. Svou hraniční povahou Substance ale nabízí extrémní, osvobodivý zážitek sám o sobě a zavdává svojský podnět o podobných věcech diskutovat.
