Co stálo na začátku vašeho projektu? Je to film, který vznikl za neobvykle krátkou dobu. Máme si to představit jako guerillovou záležitost?
Jan Vejnar: Určitě. Na úvod je třeba zmínit, že film jsme napsali a natočili dohromady s režisérem Tomášem Pavlíčkem. Seznámili jsme se asi rok nebo dva předtím u příležitosti psaní scénáře pro jednu kulturní událost a říkali jsme si, že by nás bavilo natočit spolu film, přestože každý z nás má jiné preference.

Přehrát

00:00 / 00:00

Postavu invazivní tchyně jsme postavili jako archetyp. Simona Peková ji dotvořila svojí osobitostí, přibližuje Jan Vejnar

Občas žasnu, že jsme to vůbec dokončili. Naštěstí ale máme oba zálibu v guerillových filmech. Ať už jsou to nezávislé americké konverzačky, které tvůrci natočili častokrát z finanční nouze ve svých bytech, nebo třeba korejský režisér Hong San-soo. Podmínky, ve kterých on točí své filmy, jsou pro nás velmi inspirativní.

A proto jsme na to tentokrát chtěli jít jinak. Oznámit datum natáčení a potom tomu vše přizpůsobit, což samozřejmě diktovalo i volbu žánru a zápletky, která by se dala takto zalevno realizovat.

Kdo z vás má takovou prima tchyni, že jste jí vzdali hold ve svém filmu?
Jan Vejnar: Naštěstí nikdo z nás. Postavu Valerie nadiktoval do velké míry žánr, který jsme si zvolili, tedy žánr home invasion hororu, což je subžánr hororu, který pracuje s motivem průniku vetřelce do osobního prostoru. A my jsme potřebovali nějakou figuru, která patřičně domácí pohodu rozčísne. Navíc nám přišlo docela zábavné nakombinovat to se žánrem rodinného dramatu, se kterým obvykle oba pracujeme.

Co všechno postava Valerie ztělesňuje? Je to spíše manipulátorka, nebo spíše člověk, kterému se život nevydařil, a proto ovládá životy jiných? Jaká je její emoční směs?
Annette Nesvadbová: Já jako představitelka její snachy ji vidím částečně jako manipulátorku a velmi invazivního člověka, ale myslím si, že tam má i hodně lidské scény a že je tam i druhá strana, kdy vidíme v detailu, že je opravdu nešťastná. Je otázka, jestli ze sebe nebo z ostatních nebo ze života, který neměla jednoduchý.

Musím říct, že máte můj velký obdiv, protože jste opravdu vydržela hodně. Jako divák jsem byla naštvaná, že to váš manžel nevyřešil hned. Štvalo to i vaši postavu?
Annette Nesvadbová: Určitě. Já si myslím, že můj partner se rozhodně měl postavit důrazněji k situaci, ale neudělal to. Je to určitě i známka vztahu, kde ani jeden není schopný udělat něco výrazného, nějaký velký krok.

Vy máte ve filmu v podstatě jenom jeden hodně silný emotivní výlev, kdy zakřičíte jedno velmi sprosté slovo. Mohla jste si aspoň to slovo vybrat, aby se vám opravdu ulevilo?
Annette Nesvadbová: Ne, to mi napsali kluci. Ale rozhodně se mi ulevilo. Bylo to velmi osvobozující. Jsem za tu scénu moc ráda.

Měli herci prostor pro improvizaci? Jde totiž o velmi herecký film, do značné míry se odehrává v jednom uzavřeném bytě a závisí na emočních a slovních výměnách mezi postavami...
Jan Vejnar: My jsme sice napsali scénář, který se velmi podobá výsledku, ale během zkoušek jsme jej několikrát přepisovali a snažili jsme se do něj dostat nápady, se kterými přišli tři naši hlavní herci. Samozřejmě jsme zapracovali i charakteristická slova Simony Pekové, představitelky tchyně, včetně jejích příběhů, které nám vyprávěla o pauzách na kávu nebo na oběd. Ona totiž tu postavu vytvořila. My jsme ji sice nastavili jako archetyp, ona ji ale naplnila svojí osobitostí.

Do jaké míry byly přenositelné divadelní zkušenosti herců ve filmu takového formátu? A které scény musely být vystřiženy? Poslechněte si celý rozhovor výše.

Pavel Sladký, opa, has Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít