Vítězný Dahomey je vícevrstevnatý dokumentární esej, ve kterém režisérka zkouší různé formální přístupy k tématu. Hlasem mimo obraz nechává film například vyprávět jednu z působivých dřevěných soch, představující krále v částečně zvířecí podobě.

Kameru nechává uzavřít do transportních beden a zatlouct. Sleduje ale také práci historiků umění a vzrušenou debatu nad navráceným koloniálním lupem v samotném Beninu.

Porota vedená herečkou Lupitou Nyong'o, známou mj. z řady vysokorozpočtových hollywoodských filmů, ocenila, že Mati Diop klade jednak politické otázky, ale také poetické, sociální a existenciální.

Co znamená vrácení pouhých 26 děl z mnoha tisíců, které Francouzi z dnešního Beninu odvezli do evropských muzeí? Jakou povahu má návrat soch, když samotné Dahomejské království už neexistuje? Jsou ještě spirituálním artefaktem, nebo už mají jen povahu muzeálního nebo uměleckého díla?

Snímek má pouhých 67 minut, během kterých ale zvládne pojmenovat různé perspektivy na zásadní postkoloniální témata dneška.

Symbolická tečka

Vítězství Dahomey je také symbolickou tečkou za pětiletou vládou uměleckého ředitele Chatriana. Ten převzal festival v momentě, kdy Berlinale oslabilo a ztratilo leccos ze své hvězdné pozice. Pokoušel se o velmi různorodou dramaturgii a dával příležitost náročnější dokumentární a esejistické tvorbě zařazované rovnoprávně mezi hrané filmy.

Vytvořil druhou soutěžní sekci Encounters pro formálně odvážné snímky bez hvězdného statusu, která ale po nadějném začátku přestala poutat větší mezinárodní pozornost a ztrácela prestiž.

Cenu pro nejlepší dokumentární film letos vyhrál palestinsko-izraelský film No Other Land, který ukazuje brutální izraelský osadnický postup na Západním břehu a likvidaci celých palestinských vesnic.

Zakončovacímu večeru dodalo ocenění tohoto filmu kontroverzní linii, protože řada oceněných vyjádřila svoji solidaritu s Palestinou nebo volala po příměří na Blízkém východě. Festival se jakýchkoli oficiálních vyjádření do té doby stranil.

Programově nejpodařenějším ročníkem Chatrianovy pětiletky byl paradoxně covidový rok 2022, který se konal pouze online a který vyhrál rumunský film s českou koprodukcí Smolný pich aneb Pitomý porno.

Kromě tohoto filmu Radu Judeho ale nabídl další pamětihodné filmy Rjúsuke Hamagučiho, Alonsa Ruizpalaciose, Céline Sciamma a dalších. O pozici mezi nejprestižnějšími festivaly, které potřebují hvězdy, umělecké objevy, kulturní politiku, diváky i média, bude muset Berlinale dál tvrdě bojovat. Od příštího ročníku se o to bude pokoušet Tricia Tuttle, dříve ředitelka londýnského filmového festivalu BFI.

Velká cena poroty

Velkou cenu poroty, druhé nejvýznamnější ocenění Berlinale, letos získaly Potřeby jedné cestovatelky (Yeohaengjaui pilyo) od Korejce Hong Sang-sooa, miláčka filmových festivalů, který je velmi produktivním autorem (často premiéruje dva filmy ročně) a pracuje nízkorozpočtovou metodou.

Tentokrát (potřetí) spolupracoval s francouzskou herečkou Isabelle Huppert v superprostě natočených příběhových variacích, vtipných a poetických. Hlavním tématem filmu o Francouzce v Koreji je hledání a (ne)možnost životní změny.

Velkou cenu poroty letos získalo Impérium (L’ Empire), sci-fi komedie z Normandie, jakési Star Wars podle Bruna Dumonta (29 palem, Malej Quinquin, Líná zátoka ad.).

Mezigalaktická filmová šaráda se odehrává v normandském zapadákově, herci ve filmu vypadávají z rolí, vesmírné koráby přistávají na hnoji, „jedničky“ a „nuly“ bojují o lidstvo. Snímek velmi rozdělil mezinárodní kritiku v hodnocení svých kvalit.

Česká radost

Nejlepším režisérem se stal Nelson Carlos De Los Santos Arias za formálně pestrý film Pepe o hrochovi, kterého narkobaron Pablo Escobar dovezl z Afriky do Kolumbie. Stříbrného medvěda za scénář získalo domácí Umírání (Sterben), silný film o životě v rodinných vazbách bez lásky.

Režisér Matthias Glasner diváctvo atakuje rodinnými konstelacemi, tragickými situacemi, vybavenými načernalým humorem. Ale také celými odlišně laděnými pasážemi dalších rodinných příslušníků. Film má tři hodiny a několik kapitol, zaměřených na jiné postavy a prožívání.

Českou radostí na festivalu byl snímek Ještě nejsem, kým chci být (režie Klára Tasovská). Film je složený z tisíců fotek a deníkových úryvků Libuše Jarcovjákové, ze kterých povstává příběh hledání identity a vlastního uplatnění, potřeby tolerance a další témata.

Promítal se v nesoutěžní sekci Panorama a sklidil velmi dobrý ohlas. V českých kinech se s ní patrně setkáme na podzim.

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít