Strach z anomie, nejen na Slovensku
Ať chceme, nebo ne, západní svět obchází strašidlo anomie čili neřádu. Moderní společnosti se fragmentarizují do stále menších celků, které téměř nelze udržet pohromadě, každý by chtěl řídit svět dle svých pravidel, stále méně přitom ctíme pravidla druhých, natožpak pravidla společná, která dávají společnostem řád.
Jak vypadá rozpad státu, vidíme paradoxně v Rusku, které navenek dělá dojem soudržné a hladké diktatury, ve skutečnosti se tu jen těžko hledá něco, co by spojovalo. Jediná silná vůle rezonující tělem společnosti, jak by si prý přál prezident Putin, to není.
Kdo zůstává stranou sám za sebe a pro sebe, nemusí nakonec vůbec nic, dokud nepřekročí cestu různým vládnoucím mafiím, je v bezpečí.
Rozpad státu jsme v minulosti sledovali také na Slovensku. Slovenská společnost se před únosem mafiemi, které nakonec i vraždily, bránila při posledních volbách výběrem nové reprezentace.
Ta se ale nebyla schopna udržet pohromadě, a tak dnes reálně hrozí návrat Ficova stále agresivnějšího populismu, který drolí společenské vazby stejně jako jeho typy politiků kdekoliv na světě.
I instituce, které mají občany chránit, ztrácejí v takovém prostředí důvěru a prestiž. Jak říká jeden můj slovenský přítel, „i slovenská policie dnes spíše stále hledá svoji identitu, snad ji nakonec najde“.
Demokratické nejistoty
Rozeštvat a panovat, to je známá poučka každé tyranie. Když se vše rozpadá, je ruka tyrana nakonec vítána a mnohými s nadšením líbána.
Některé země jsou možná k takovému anomickému rozpadu náchylnější, v pozdně moderních společnostech, které se jen obtížně brání vlivu snadno manipulovatelných digitálních technologií, je to ale v podstatě možnost všeobecná.
Hlavní souboj slovenských voleb: zradikalizovaný matador Fico stojí proti nezkušeným progresivcům
Číst článek
Česko se dívá na blížící se volby na Slovensku slitovně, tušíc, že návrat mstivého Fica k moci je téměř nevyhnutelný. Zároveň se tak trochu modlíme, že se to nestane.
Že Slovensko, na rozdíl od Maďarska, ustojí své demokratické nejistoty a udrží rámec řádu, na který jsme byli posledních 30 let zvyklí.
Slovensko v tomto smyslu nebude volit jen za sebe, ale i za všechny, kteří po roce 1989 věřili v existenci tradiční liberální demokracie.
Pokud dnes řada voličů cítí zklamání z demokracie, která nepřinesla tu míru bohatství a rovnosti, kterou někteří možná očekávali, je ale otázka, zda je tou nejlepší cestou ke změně právě anomická destrukce Ficova typu.
Pro koho dělali ‚tajní‘? Válka policajtů dramatizuje předvolební boj na Slovensku
Číst článek
V tomto případě rozhodně neplatí závěrečná slova hlavního hrdiny Formanova filmu Přelet nad kukaččím hnízdem, který říká: „Nepovedlo se to, ale aspoň jsem to zkusil.“ McMurphy tu mluví o cestě ke svobodě, Ficova cesta sprostoty a nenávisti vede spíše opačným směrem.
Doufejme, že strach z anomie bude i na Slovensku stále silnější než strach z nedostatků demokracie. Pokud se tak nestane, bude i pro českou politiku obtížnější odrážet rozkladnou anomickou demagogii nových hnutí.
Střední Evropa volí dnes mezi tyranií nacionalistů, kteří zneužívají odkazy na suverenitu a národní tradici k vládě nad rozdrolenými společnostmi, a mezi pracnou demokracií otevřené politiky, která sleduje globální výzvy a myslí více na to, jak bude, než jak kdysi bylo.
Držme palce otevřenému Slovensku, i proto, aby otevřené zůstalo i Česko!
Autor je komentátor časopisu Euro
Bitva o AI mezi miliardáři teprve začala
Tereza Zavadilová
Podzimní konec Markéty Pekarové Adamové ve vysoké politice
Petr Hartman
Katastrofa? Každý nám přece může závidět
Petr Holub
Arogantní katolické špičky konají medvědí službu samotné víře
Lukáš Jelínek