Jak vypadá rozpad státu, vidíme paradoxně v Rusku, které navenek dělá dojem soudržné a hladké diktatury, ve skutečnosti se tu jen těžko hledá něco, co by spojovalo. Jediná silná vůle rezonující tělem společnosti, jak by si prý přál prezident Putin, to není.

Přehrát

00:00 / 00:00

Petr Fischer: Strach z anomie, nejen na Slovensku

Kdo zůstává stranou sám za sebe a pro sebe, nemusí nakonec vůbec nic, dokud nepřekročí cestu různým vládnoucím mafiím, je v bezpečí.

Rozpad státu jsme v minulosti sledovali také na Slovensku. Slovenská společnost se před únosem mafiemi, které nakonec i vraždily, bránila při posledních volbách výběrem nové reprezentace.

Ta se ale nebyla schopna udržet pohromadě, a tak dnes reálně hrozí návrat Ficova stále agresivnějšího populismu, který drolí společenské vazby stejně jako jeho typy politiků kdekoliv na světě.

I instituce, které mají občany chránit, ztrácejí v takovém prostředí důvěru a prestiž. Jak říká jeden můj slovenský přítel, „i slovenská policie dnes spíše stále hledá svoji identitu, snad ji nakonec najde“.

Demokratické nejistoty

Rozeštvat a panovat, to je známá poučka každé tyranie. Když se vše rozpadá, je ruka tyrana nakonec vítána a mnohými s nadšením líbána.

Některé země jsou možná k takovému anomickému rozpadu náchylnější, v pozdně moderních společnostech, které se jen obtížně brání vlivu snadno manipulovatelných digitálních technologií, je to ale v podstatě možnost všeobecná.

Česko se dívá na blížící se volby na Slovensku slitovně, tušíc, že návrat mstivého Fica k moci je téměř nevyhnutelný. Zároveň se tak trochu modlíme, že se to nestane.

Že Slovensko, na rozdíl od Maďarska, ustojí své demokratické nejistoty a udrží rámec řádu, na který jsme byli posledních 30 let zvyklí.

Slovensko v tomto smyslu nebude volit jen za sebe, ale i za všechny, kteří po roce 1989 věřili v existenci tradiční liberální demokracie.

Pokud dnes řada voličů cítí zklamání z demokracie, která nepřinesla tu míru bohatství a rovnosti, kterou někteří možná očekávali, je ale otázka, zda je tou nejlepší cestou ke změně právě anomická destrukce Ficova typu.

V tomto případě rozhodně neplatí závěrečná slova hlavního hrdiny Formanova filmu Přelet nad kukaččím hnízdem, který říká: „Nepovedlo se to, ale aspoň jsem to zkusil.“ McMurphy tu mluví o cestě ke svobodě, Ficova cesta sprostoty a nenávisti vede spíše opačným směrem.

Doufejme, že strach z anomie bude i na Slovensku stále silnější než strach z nedostatků demokracie. Pokud se tak nestane, bude i pro českou politiku obtížnější odrážet rozkladnou anomickou demagogii nových hnutí.

Střední Evropa volí dnes mezi tyranií nacionalistů, kteří zneužívají odkazy na suverenitu a národní tradici k vládě nad rozdrolenými společnostmi, a mezi pracnou demokracií otevřené politiky, která sleduje globální výzvy a myslí více na to, jak bude, než jak kdysi bylo.

Držme palce otevřenému Slovensku, i proto, aby otevřené zůstalo i Česko!

Autor je komentátor časopisu Euro

Petr Fischer Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít