Hezky je to vidět na trávníku před utkáním národního výběru s italskou fotbalovou reprezentací.

Zatímco svižný italský marš provolávající slávu dávných bitev dává najevo, že squadra azzura přijela zápas vyhrát, Škroupova melodie odhaluje taktiku vydržet do poločasu. Pak si snad dají vlastní gól.

V úpravě skladatele Miloše Boka prý vzniklo několik verzí nahrávky české hymny. Nemá to být ale nová melodie, jen úprava původní podoby. Té naší poloospalé, rozvážné, lehce melancholické, která ve století páry věrně zobrazovala postavení a sebevědomí národa. A to se od roku 1834 moc nezvýšilo.

Po rakouském a později německém područí jsme se jako sovětská gubernie potáceli v ironii přidušeného vzdechu. A téměř 30 let po vítězném listopadu má řadový občan pocit cyklisty v exekuci šlapajícího na chvostu pelotonu, daleko za kmotry a exekutory ve žlutém trikotu.

Nadprůměrné odhodlání nemáme, na rozdíl od Slováků, kteří se, když o něco jde, dokážou zdravě naštvat a potom „hromy divo bijů“.

Stagnace našince příliš neruší

Na východním sousedovi jasně vidíme, že je státní hymna zvukové logo dynamických vlastností každého národa. A my si proto nechme tu naši, pomalou, jež z podřimující stagnace našince příliš neruší.

Ostatně, snažit se vyměnit starou hymnu za novou může mít v dnešním politickém a občanském rozpoložení české společnosti těžko odhadnutelné důsledky. V době dílčích sesuvů pilířů a zvyklostí by mohl být upgrade první melodie spíše lavinou.

Opravdu si myslíte, že by někdo důležitý nedoporučil Chinaski nebo Olivii Žižkovou? A rozprava o textu druhé sloky? Pokud by někdo z veřejných činitelů navrhl verzi o tom, že dnes už víme, kde bydlíme, prokázal by alespoň méně originální nadhled.

Na rozdíl od zástupů, co přijdou s vážnou tváří s veršovánkami stranických programů.

Prodlužme hymnu kvůli sportovcům. Nic víc.

Milan Knotek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít