Hříčka v rukou epidemiologů. Ministr by měl za školy více bojovat
Ministerstvo školství není v době koronavirové krize pro školy silným a výrazným partnerem. Je slabé. Zakřiknuté. Je hříčkou v rukou epidemiologů. Příklad: S blížícím se otevřením škol učitelé diskutují, jestli budou muset nastoupit, i pokud patří k rizikovým skupinám. Je jim kolem šedesátky, jsou chronicky nemocní.
Nepřijít do práce jim teoreticky umožňuje paragraf 106 zákoníku práce. Podle něj může zaměstnanec práci odmítnout, pokud má důvod si myslet, že ohrožuje jeho život nebo zdraví. Ale paragrafy je možné samozřejmě vykládat různě.
Ředitel jedné základní školy například nedávno napsal, že si nedovede představit zákonnou cestu, pokud by mu učitel řekl: „Já se bojím, já do práce nepůjdu.“ Má přece pracovní smlouvu.
Server Česká škola požádal ministerstvo školství o jeho výklad paragrafu 106 a ptal se, co doporučuje zřizovatelům škol, ředitelům a učitelům. Dostal odpověď, která svou vyhýbavostí a mlžením překročila běžnou míru trapnosti úřednické komunikace.
Vliv na řízení krize
Cituji: „Tato záležitost by měla být předmětem informací MŠMT, které budou vycházet z detailů režimu nastaveného epidemiology a z konkrétního nastavení pravidel pro znovuotevření škol a způsobu vymezení rizikových skupin.“
Překládám to následovně: Ministerstvo školství nemá své právníky. A především – ministerstvo školství nemá svůj názor.
Učitelé se sice bojí o život a o zdraví, ředitelé nevědí, s kolika kantory mohou počítat, ale ministerstvo „nezná detaily režimu nastaveného epidemiology“, a tak jim neřekne nic.
Jistě, v době pandemie to není ministerstvo školství, kdo nastavuje obecná pravidla hry, ať už pro karanténu, nebo její uvolňování. Nemusí to ale znamenat, že zcela vyklidí pole. Že se bude schovávat za odborný názor epidemiologů a přestane být významným účastníkem diskuse.
Jenže přestalo. A příklad týkající se zákoníku práce není jediný. Od začátku krize ministerstvo vždy čeká na to, s čím přijdou ostatní. Ať se to týkalo zavření škol, nebo podmínek jejich otevření.
A mohlo by to být přece naopak: Silný ministr školství by mohl nezávisle na odbornících jasně formulovat svoje názory na fungování a potřeby škol v době pandemie. Jeho resort by je měl znát nejlépe.
Dobrá, možná přes vládu a krizové štáby neprojdou. Ale měly by být slyšet, měly by být ve hře a ministr by za ně měl bojovat. Zatím se ale zdá, že ministr školství má na řízení krize menší vliv než třeba majitelé salónů pro psy.
Autor je šéfredaktor internetového časopisu Česká škola
Spojené státy v roce 2024, rozvrat tradiční politiky
Jiří Pehe
Stínová flotila pomáhá ruské ekonomice
Libor Dvořák
Hledá se vrah
Iva Pekárková
‚Chceme, aby české rodiny měly kde bydlet…‘
Petr Fischer