Novela se schválila hned v prvním čtení a dá se předpokládat, že Senátem, který je dlouhodobě liberálnější a otevřenější k postihování exekučních nespravedlností, projde bez problémů.

Zákon by tak mohl začít platit už od září a bezesporu významně pomůže celé řadě lidí, na které padlo zadlužení ve věku, kdy jinak nemohli skoro nic.

Momentálně je v Česku kolem 6500 dětských dlužníků, další desítky tisíc lidí si svůj dluh z tohoto období přinesly. Je to přitom absurdní: tito lidé bývali postihováni za věci, které svou vlastní aktivitou mohli ovlivnit jen stěží.

Nejčastěji vznikaly dětské dluhy z nezaplaceného komunálního odpadu, tato povinnost vznikala dříve už samotným narozením dítěte a přehlédnout ji bylo velmi snadné.

Další část dětských dluhů tvoří pokuty za jízdu na černo nebo situace, kdy rodiče nechali na své děti napsat účet u telefonních operátorů. Zní to jako groteska, ale bohužel není. Je proto dobře, že se politici a političky napříč stranami rozhodli tuto praxi změnit.

Dětští dlužníci se tak připojili k důchodcům a lidem se zdravotním postižením, pro něž mírnější forma insolvencí platí už od července. Lidé v tomto speciálním režimu nemusí trávit v přísné insolvenci pět let, ale pouze tři a není třeba dosáhnout běžné výše 30 % splaceného dluhu.

Dluhy z nouze

V kontextu toho, co všechno o exekucích u nás víme, a jaká epidemie zmaru s dalekosáhlými důsledky se kvůli nim rozšířila, zůstává schválený návrh pořád ještě málo progresivní.

Především proto, že dává dětským dluhům a okolnostem jejich samotného vzniku jistý typ legitimity a předpokládá, že děti, které jinak nemají právo volit, vdávat se a ženit, podnikat, pít alkohol nebo uzavírat smlouvy, nesou odpovědnost za možné zadlužení.

Přitom je běžné, že zákon a společnost děti chrání, často i proti jejich vůli. Jakto, že u exekucí tohle neplatí?

Převzato z Plusu

Když se o tomto zákonu debatovalo naposledy, zazněly ústy Dominika Feriho z TOP 09 výtky některých odborníků. Pokud lidem, kteří se zadlužili v dětství nebo přímo dětských dlužníkům povolíme lehčí oddlužení, vychováme generaci, která bude a priori nezodpovědná.

Právě v podobných výrocích je ukryta podstata české debaty o exekucích obecně, která navzdory dostupným datům a informacím předpokládá, že se lidi zadlužují především proto, že jsou rozmařilí a chtějí dosáhnout na takový standard, který si nezaslouží.

Jenže opak je pravdou: většina exekucí přímo souvisí s chudobou, nízkými mzdami, sociálním vyloučením. Češi si zkrátka často půjčují jenom na úplně normální život, nájemné, nebo speciální výdaje jako je škola v přírodě nebo nová pračka.

Je to dost?

Tvrdší penalizace a morální dohled na nápravou postižených lidí nedává žádný smysl: základním motivem by naopak mělo být jejich okamžité navrácení zpátky do systému, které z lidí ponížených nesmyslně nabobtnalými exekucemi znovu udělá aktivní členy společnosti.

Navíc zhruba 300 tisíc exekucí běží protiprávně a ti, kterých se týkají, mají jen velmi omezené možnosti, jak se agresivní hydře bránit. Mimo jiné i proto, že se jejich život scvrkl na koloběh strachu, ekonomické nouze a pocity hluboké beznaděje. Navíc je známé, že práce se dlužníkům nevyplácí a aby přežili, odcházejí do šedé ekonomiky.

Aktivita tedy zůstává na politicích a jejich odvaze a porozumění celé spletité problematice. Jednodušší oddlužení dětských dlužníků je krok správným směrem. Skutečně důsledná by ale byla jenom úplná amnestie, a především zabránění ve vzniku nových dětských dluhů.

Apolena Rychlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít