Body 1c a 1d ve třetím odstavci stanov mají několik odhodlaných stoupenců, kteří se s nimi prostě nedokážou rozloučit. Podle nich se sdružení sudetských Němců nesmí vzdát “právního nároku na vlast a její znovuzískání” stejně jako “práva na navrácení, resp. plnou náhradu nebo odškodnění zkonfiskovaného majetku”. Tohle hašteření není jen pro místní věstník, zaslouží si širší pozornost i u nás, protože jde - zjednodušeně řečeno - o ty “chalupy po Němcích”.

Šéf sudetských Němců Bernd Posselt v rozhovoru pro Český rozhlas řekl, že požadavek znovuzískání vlasti se v této formulaci dostal do stanov v 50. letech a že do nich dnes rozhodně nepatří. Tyto požadavky jen zatěžují vzájemné vztahy, které už rozhodně neodpovídají mrazivé nevraživosti poválečných let.

Posselt razí reformní kurz posledních nejméně deset let. Jistě ne pouze z čirého idealismu, ale také z politického pragmatismu. Snaha o vzájemné usmíření je totiž jedinou možnou cestou, kterou se sudetoněmecké krajanské sdružení může vydat, pokud nechce skončit v politické izolaci jako folklorní skupina se smrskávající se členskou základnou s věkovým průměrem 70+, která se jednou nebo dvakrát do roka převlékne do historických krojů.

Nejpozději od roku 1997, kdy Německo a Česká republika podepsaly vzájemnou deklaraci, je naprosto jasné, že Spolková republika Německo se ve věci majetkových nároků sudetských Němců angažovat nebude. O dva roky to tehdejšímu premiérovi Miloši Zemanovi ještě výslovně potvrdil kancléř Gerhard Schröder. Když to nešlo doma, chtělo se 90 sudetských Němců dovolat práva v zahraničí, u Evropského soudního dvora pro lidská práva ve Štrasburku, který jejich žalobu na Českou republiku v roce 2005 zamítl.

Je důležité zdůraznit, že pro tento usmiřovací a do budoucna namířený směr je drtivá většina členů sdružení. Ostatně není to nic nového, řada sudetoněmeckých organizací se ho drží už dlouhá léta. A kdo tedy proti změnám stanov bojuje? Je to ultrakonzervativní až nahnědlý Witikobund s podivuhodně selektivním smyslem pro chápaní dějin a pak ti, pro které je nárok na navrácení majetku svatým právem, kterého se nechtějí z principu zříct, ačkoli sami dobře vědí, že je to jen zbožné přání.

Na začátku loňského roku jsem se v Mnichově setkal s Hansem Slezakem, s penzistou, který úpravu stanov odmítá a bojuje proti ní s právníky. Pokud v domech a chalupách bydlí jiní lidé nebo pokud nemovitosti už neexistují, měla by podle něj dát Česká republika sudetským Němcům náhradní pozemky. “A vy byste si tam postavil chatu?” zeptal jsem se ho. Prý ano. “A jezdil byste tam?” pokračoval jsem. Ze zdravotních důvodů by to údajně už nešlo. “A vaše děti by tam jezdily?” Ty už prý mají jiné zájmy a starosti. Prostě mu jde o princip, který je - dodávám - zabetonovaný v pocitu křivdy.

Všechny právní bitvy, které se v krajanském sdružení vedou, se týkají způsobu, jakým byly stanovy přijaty. Odpůrci změn dovedně napadají procedurální pochybení a zatím se jim to daří. Nechci rozebírat detaily těchto sporů, protože jsou dost nezáživné. Že si chce většina členů sdružení tyto majetkové požadavky vyškrtnout ze stanov, je ale zřejmé. Ještě letos v létě o tom Bernd Posselt po údajně důkladné konzultaci s právníky nechá znovu, tentokrát napotřetí hlasovat.

Změna stanov je politickým gestem, ukazuje vstřícnost, na kterou Praha reaguje, nejviditelněji účastí členů kabinetu na sudetoněmeckém sjezdu v Norimberku a Augsburgu. Tyto stanovy ovšem nemohou zabránit nikomu, aby se svého zkonfiskovaného majetku domáhal soudní cestou sám jako soukromá osoba. Dotázal jsem se českých ministerstev spravedlnosti a financí, kdo ze sudetských Němců se o to v Česku od 90. let k dnešnímu dni pokusil. Žádný takový případ není znám.

Pavel Polák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít