Od chvíle, kdy rektor AMU Jan Hančil odmítl podepsat odvolání děkana FAMU Zdeňka Holého, které na své schůzi schválil Akademický senát FAMU drtivou většinou všech hlasů kromě jednoho, se ze sporu o děkana a o jeho práci - případně o pojetí výuky budoucích filmařů - stal zásadní konflikt o akademickou samosprávu jako principu praktické existence vysoké školy.

Rektor Hančil si vyložil paragraf 28 zákona o vysokých školách tak, že jako rektor umělecké univerzity má právo nesouhlasit s odvoláním děkana, a to dokonce tak, že odvolání řádně schválené akademickým senátem zastaví. Ze stanoviska rektora plyne, že tak činí v dobré víře, protože chce přimět účastníky sporu k novému jednání.

V dobré vůli se tu ale vykládá zákon tak extenzivním způsobem, že to zasahuje do jádra samotného zákona.

Rektor se odvolává na judikát vyšších instancí, které jasně řekly, že rektor není jen ceremoniář, jenž podepisuje papíry, ale že může aktivně vstupovat do procesu na univerzitních fakultách. Tento judikát se však týkal jmenování děkanů, kde rektor slouží jako pojistka, která může jmenování zastavit, pokud se například zjistí, že zvolený kandidát nepřípustným způsobem překračuje dobré mravy, je trestně stíhán či jinak ohrožuje dobrou pověst školy.

Nejmenovat nového děkana může rektor také v případě, že má důkazy o manipulaci či nelegálnosti volby. Jedině v takových případech může rektor vstupovat do výhradních pravomocí akademického senátu fakulty a nepodepsat návrh na jmenování.

Zásah do pravomocí senátu

Podobný judikát k právům rektora při odvolání děkana chybí. Kdybychom jej ale považovali za analogicky platný i v případě odvolávání děkana, pak se rektorovi v tomto případě poněkud zužuje pole jednání. Může napadnout pouze proces odvolání (nikoli osobu děkana), jeho procesní nesprávnost či nelegálnost, a to se nestalo.

Rektor Hančil implicitně napadl legitimitu (!) odvolání děkana Holého, protože je přesvědčen, že důvody Akademického senátu FAMU jsou nedostatečné. To už je ale přímý zásah do pravomocí akademické obce, která je podle zákona na fakultě suverénem a má plné právo vybrat si vedení školy.

I kdybychom přijali, že rozhodnutí nejvyšších soudů, podle nichž rektor není jen od podpisování návrhů, ale může je aktivně ovlivnit, platí i pro odvolávání rektora, analogicky by mělo (či mohlo) platit, že rektor zasahuje do odvolávacích procesů jen v extrémních případech.

Rektor by pak byl pojistka (podobně jako prezident ve vztahu k vládě atd.) vůči zvrácenosti akademické obce, která by mohla odvolat děkana na základě vymyšlených trestních oznámení, na základě vydírání či podvržených faktů, kvůli jeho sexuální orientaci či například proto, že volil Andreje Babiše apod. Nic takového se neděje, nic takového rektor neříká. Přesto autoritativně prosazuje svou vůli vůči fakultnímu suverénovi a tím velmi riskantně zasahuje do samosprávných práv coby základu akademické svobody.

Akademický senát FAMU má teď nejen právo, ale vzhledem k událostem i povinnost podat stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. A to bez ohledu na to, zda vyslyší, či nevyslyší rektorovu výzvu k dalším smírčím jednáním na fakultě. Teď už nejde o FAMU, nýbrž o precedent pro budoucí podobné spory na všech vysokých školách. Pokud totiž soud potvrdí legitimnost rektorova výkladu zákona v případě odvolání děkana na FAMU, otevírá se tím zákonný prostor k velmi pružnému a účelovému omezování akademické samosprávy.

Je na čase, aby vyšší autorita dala rektorovi svým výkladem zákona přesnější pravidla, aby něco takového bylo možné jen v jasně definovaných extrémních případech, nebo aby zákonodárce otevřel otázku akademické samosprávy a jejich limitů a vtělil nově vyjednané limity přímo do zákona.

Mezera v srdci zákona 

Ať tak nebo tak, rektor Hančil svým rozhodnutím nevyhovět Akademického senátu FAMU ve věci odvolání děkana Holého rozevřel mezeru v samém srdci zákona o vysokých školách, kterou se do veřejného prostoru hrnou mnohem nebezpečnější tendence a síly, než je směšná ješitnost umělců.

Česká společnost si možná bude muset znovu ujasnit, zda akademická svoboda a samospráva jsou východiskem, o němž se prostě nediskutuje, nebo zda i tady 30 let od změny systému potřebujeme nové vymezení a mantinely hry.

Největším paradoxem tohoto nebezpečného vyústění hry o FAMU je to, že tuto revizi akademické samosprávy, spuštěnou (ne)vědomě rektorem Hančilem, pohánějí svým působením ve veřejném prostoru i lidé, kteří v roce 1989 právě o tuto akademickou samosprávu a svobodu vehementně bojovali.

Petr Fischer Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít