Je to divná zpráva. Říká se „ve dvou se to lépe táhne“ nebo „v nouzi poznáš přítele“. Po skončení druhé světové války bylo všem jasné, že je nutné obnovit světový řád a Evropě zajistit bezpečnost vojenskou, ale i sociální. Proto starý kontinent přistoupil jak k integraci hospodářské a politické, tak obranné.

Přehrát

00:00 / 00:00

Lukáš Jelínek: Únava ze světa kolem v nás posiluje izolacionalismus

Klíčovým záměrem bylo předejít nástupu režimů, jako byl ten nacistický, a postavit hráz rozpínajícímu se Sovětskému svazu. NATO se stalo účinnou bezpečnostní pojistkou a v rozšiřování a prohlubování Evropských společenství a později Evropské unie zase mnozí viděli cestu nejen k budování prostoru důvěry a spolupráce, ale též k prosazení se Evropy v globální konkurenci.

Dnes Evropa opět prochází několika krizemi. Má rozhašenou ekonomiku, teprve čerstvě vybalancovanou energetickou a surovinovou politiku, trápí ji uprchlíci z jihovýchodu, především však ruská agrese proti Ukrajině a její dopady.

Za daných okolností by jeden očekával pevnější semknutí evropských zemí a vyšší důvěru občanů ve společný postup v rámci EU a NATO. Je přece logické, že vojenské hrozby i hospodářské potíže se snáze zvládají ve větším celku.

Unie nám denně pomáhá

Jenže skutečnost je odlišná. Evropské unii věří jen 46 procent tuzemských respondentů, což je o 12 procentních bodů méně než loni. Dvakrát neuklidňuje ani šestapadesátiprocentní důvěra v NATO.

Příčiny jsou různé. Jedni mají mezinárodní struktury za málo akceschopné, což může vyplývat ze složitého vyjednávání mezi konkrétními zeměmi, ale i v rámci orgánů, jako je Evropská rada, Evropská komise a Evropský parlament.

Druzí se rovnou domnívají, že Brusel je jen semeništěm chyb a omylů. Vyčítají mu rozvolňování migračních pravidel, upřednostňování environmentálních a klimatických zájmů před hospodářskými a sociálními, nalévání peněz do zbraní namísto domácích ekonomik, hlavně však soustavné ukusování z národní suverenity.

Nesvádějme všechno na Kreml, přestože Putinova propaganda šlape ostošest. Vážnější příčina je psychologická: když jde do tuhého, máme tendenci se seknout na úrovni rodiny, okruhu přátel, obce nebo národa.

Složité chvíle snáze prožíváme „mezi svými“. Do toho pak vstupuje nezvládnutá role politiků. Ti by nám měli umět vysvětlit, že „mezi svými“ jsme i v EU a NATO.

Aliance je založená na jasně daných smlouvách, na jejichž dodržení můžeme vzít jed. Dvojnásob nyní, kdy rakety, bomby a granáty vybuchují jen pár tisíc kilometrů od nás.

Unie nám zase dennodenně pomáhá prostřednictvím četných fondů rozvíjet a opravovat infrastrukturu napříč republikou. A nebýt její spolupráce při krocení cen energií, mohli jsme letos zakusit pořádný mráz.

Místo abychom ocenili, v čem nám jsou mezinárodní organizace oporou, nebo abychom vedli diskusi, k čemu členství v nich využít do budoucnosti, přidělili jsme jim úlohu hromosvodu, ba obětního beránka.

Nevypadá náš život jako kdysi a jak bychom si jej přáli? Může za to technokraty a regulátory napěchovaný Brusel! Však už se dá tušit, že do evropských voleb v příštím roce vyrazí opoziční, ale i některé vládní strany jako do bitvy s nenáviděnou saní.

Možná jsme si ještě nesáhli na dno, možná jsme jen obětí renesance konzervatismu a tradicionalismu, jíž nahrávají před námi defilující stinné stránky globalizace. O to důležitější je, aby se našli politici, kteří neplují jen po proudu veřejných nálad, a jsou schopni hájit i méně populární teze – například, že sami si coby izolovaný ostrůvek ani neškrtneme.

Autor je politický analytik

Lukáš Jelínek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít